Harry Potter IN CONCERT

Šli jsme na promítání Harryho Pottera a Kámen mudrců. No a co, že je to film starý a okoukaný, který známe zpaměti a v kinech ho už samozřejmě nehrají. Šli jsme na něj totiž do O2 Arény. Pochopitelně nešlo o obyčejné kino, ale o takzvané IN CONCERT provedení, kdy veškerý soundtrack obstarává živý orchestr. V posledním roce se u nás dostaly tyto filmy/koncerty docela do módy, a protože jsem jedna z těch šílených fanynek, která vyrůstala společně s herci z Haryho Pottera, moc jsem tuhle show potřebovala vidět. A jelikož jsem byla hodná, Ježíšek má přání vyslyšel. A tak se šlo!

Kdysi, když ještě neexistovala kina s ozvučenými filmy, hrál naprosto běžně doprovod orchestr. Větší či menší, občas měl deset členů a někdy film provázel třeba jen jeden pianista. Hudba umocňovala už tak netradiční zážitek z filmu a navozovala tu smutnou, tu veselou atmosféru, a lidi se jako na povel smáli nebo plakali, jak jim hudba nevtíravě napovídala, jakým směrem nechat plout své filmové cítění. A tadá, píšeme rok 2017. V době, kdy jsou filmy běžně ozvučené, přezvučené a němý film je spíše rarita či specialitka pro filmové nadšence, vzniká nový fenomén. Filmy doprovázené živým orchestrem. Nejde tak docela o němý film, pouze film bez hudby. Skutečnost, že vám k oblíbenému filmu hraje soundtrack živý orchestr, je sama o sobě naprosto kouzelná. Když jde ještě navíc o živou hudbu Johna Williamse k filmu o Harrym Potterovi, vystoupá míra kouzel a magie na absolutní maximum.

Moje generace – tedy ti, kteří vyrůstali společně s postavami ze slavné kouzelnické ságy – chápe naprosto dokonale, jak šíleně silný, nepředstavitelný, hluboký a emotivní zážitek tenhle koncert je. Proto se nikdo nepozastavil nad téměř třicetiletými fanoušky v hábitech a se šálami Bradavických kolejí. Tak je to správně, tak je to v pořádku. A i když si byli všichni – alespoň si to myslím – velmi dobře vědomi toho, že nepřišli na rockový koncert, atmosféra byla úplně stejně bouřlivá. Zejména ve chvíli, kdy pan dirigent uváděl naučenými českými větami celé představení a jen tak pro legraci se diváků zeptal, kdo patří do Nebelvíru, Havraspáru, Mrzimoru a do Zmijozelu. Ryk bláznivého davu byl bouřlivější než na hokejovém finále a člověk hned věděl, že je tady správně. Mezi svými. Ve společnosti stejných bláznů věřících na kouzla, čáry a magii.

Atmosféra byla sice naprosto nepopsatelná, ale já se i přesto pokusím o malý náhled pro nezúčastněné. 🙂 Tak především jsem měla pocit, že jsem se vrátila v čase a už zase koukám na Harryho Pottera s partou kamarádů. S lidmi, kteří první díl Pottera viděli asi stokrát a znají ho zpaměti, zkrátka skalní fanoušci. Tady byli všichni jedna velká fanouškovská parta, co zná Pottera i pozpátku a báječně si celý film užívá. Střídaly se momenty smutku i nadšení. Když se na plátně objevil prodejce hůlek Ollivander, ozval se pomalý, smutný potlesk. To pár informovaných fanoušků vyjádřilo soustrast s hercem Johnem Hurtem, který v den koncertu zemřel. Pravým opakem pak byla scéna, kdy Harry odpálkuje Draca Malfoye. Obecenstvo jásá, tleská a výská, a člověk prostě nemůže jinak než se k všeobecnému veselí přidat a jásat taky, protože ten pocit, když se necháte strhnout bláznivou potrhlou atmosférou jen tak, beze strachu, že se ztrapníte, je prostě k nezaplacení.

Ale zpátky k hudbě. K té mám totiž poznatků hned několik. Předně jsem tedy nikdy neviděla tak empatického a energického dirigenta. Smutné, jemné tóny ho houpaly do rytmu skoro tak, jakoby se zcela utápěl v příběhu kdesi daleko v jiné dimenzi. Radostné, akční a rychlé scény zase doprovázel občasnými poskoky snožmo nebo se radostně tetelil. Svou nevyčerpatelnou energii celé tři hodiny přenášel na obecenstvo, takže kromě sledování filmu a poslechu božské hudby stíhali mnozí i trochu tančit. Třeba já. Úlohu dirigenta bral pochopitelně velmi vážně a tak před začátkem každého partu mírně ukročil vzad a přikrčil se, skoro jako když běžci startují ze závodních bloků. Mám ráda, když jde na lidech vidět, jak moc je baví jejich práce. Z pana dirigenta čišela láska k hudbě, filmu, vášeň pro melodii a starost o každý malinkatý tón, který jeho orchestr zahrál. A díky tomu se přesně tak cítilo i publikum.

Znáte ty chvíle ve filmech, kdy se vlastně nic moc neděje, hlavní hrdina třeba jen zamyšleně kouká z okna nebo se někde prochází a tiše přemýšlí a jediné, co nijakou scénu dokresluje je jen hudba? Takové ty scény, které kdyby někdo z filmu vystřihl, asi byste se ani moc nezlobili? Tak přesně tyhle scény byly úplně nejlepší. Zničehonic si člověk uvědomí, jak moc je hudba neoddělitelná od zbytku filmu, jak moc dělá scénu scénou a jak moc jsme si zvykli na to, že nám hudba říká, jak se cítit. My nevíme, jestli postava dumá nad nějakým potrhlým veselým plánem na nějakou taškařinu nebo jestli teskní za nenaplněnými sny a touhami. Hudba to ví. Hudba nám říká, jak se máme cítit. Bez ní jsme my bezradní a bez ní je film zoufale plytký, nic neříkající. A tak plný sál lidí plakal a smál se, jak mu hudba našeptávala Harryho peripetie a tu a tam jsem se přistihla, že ačkoli přesně vím, co se na plátně děje, vůbec se na něj nedívám. Fascinovaná synchonizovaným kmitáním smyčců a precizními i ladnými pohyby dirigenta jsem se nechala vtáhnout do děje, ačkoli jsem z filmu viděla sotva polovinu. Nebylo třeba obrazu, i poslepu bych viděla příběh malého čaroděje, se kterým jsem vyrostla. Se kterým jsme všichni tak nějak rostli a dospívali. A když jemu bylo na chvíli zase deset, mě bylo na chvíli taky deset a za zvuků důvěrně známé ústřední melodie jsem se na pár hodin ztratila kdesi daleko ve světě létajících košťat, dobra a zla a nekonečné fantazie a magie. 🙂

HARRY POTTER IN CONCERT