Harry Potter IN CONCERT

Šli jsme na promítání Harryho Pottera a Kámen mudrců. No a co, že je to film starý a okoukaný, který známe zpaměti a v kinech ho už samozřejmě nehrají. Šli jsme na něj totiž do O2 Arény. Pochopitelně nešlo o obyčejné kino, ale o takzvané IN CONCERT provedení, kdy veškerý soundtrack obstarává živý orchestr. V posledním roce se u nás dostaly tyto filmy/koncerty docela do módy, a protože jsem jedna z těch šílených fanynek, která vyrůstala společně s herci z Haryho Pottera, moc jsem tuhle show potřebovala vidět. A jelikož jsem byla hodná, Ježíšek má přání vyslyšel. A tak se šlo!

img_20170128_210537

Kdysi, když ještě neexistovala kina s ozvučenými filmy, hrál naprosto běžně doprovod orchestr. Větší či menší, občas měl deset členů a někdy film provázel třeba jen jeden pianista. Hudba umocňovala už tak netradiční zážitek z filmu a navozovala tu smutnou, tu veselou atmosféru, a lidi se jako na povel smáli nebo plakali, jak jim hudba nevtíravě napovídala, jakým směrem nechat plout své filmové cítění. A tadá, píšeme rok 2017. V době, kdy jsou filmy běžně ozvučené, přezvučené a němý film je spíše rarita či specialitka pro filmové nadšence, vzniká nový fenomén. Filmy doprovázené živým orchestrem. Nejde tak docela o němý film, pouze film bez hudby. Skutečnost, že vám k oblíbenému filmu hraje soundtrack živý orchestr, je sama o sobě naprosto kouzelná. Když jde ještě navíc o živou hudbu Johna Williamse k filmu o Harrym Potterovi, vystoupá míra kouzel a magie na absolutní maximum.

img_20170128_180917_1

Moje generace – tedy ti, kteří vyrůstali společně s postavami ze slavné kouzelnické ságy – chápe naprosto dokonale, jak šíleně silný, nepředstavitelný, hluboký a emotivní zážitek tenhle koncert je. Proto se nikdo nepozastavil nad téměř třicetiletými fanoušky v hábitech a se šálami Bradavických kolejí. Tak je to správně, tak je to v pořádku. A i když si byli všichni – alespoň si to myslím – velmi dobře vědomi toho, že nepřišli na rockový koncert, atmosféra byla úplně stejně bouřlivá. Zejména ve chvíli, kdy pan dirigent uváděl naučenými českými větami celé představení a jen tak pro legraci se diváků zeptal, kdo patří do Nebelvíru, Havraspáru, Mrzimoru a do Zmijozelu. Ryk bláznivého davu byl bouřlivější než na hokejovém finále a člověk hned věděl, že je tady správně. Mezi svými. Ve společnosti stejných bláznů věřících na kouzla, čáry a magii.

Atmosféra byla sice naprosto nepopsatelná, ale já se i přesto pokusím o malý náhled pro nezúčastněné. 🙂 Tak především jsem měla pocit, že jsem se vrátila v čase a už zase koukám na Harryho Pottera s partou kamarádů. S lidmi, kteří první díl Pottera viděli asi stokrát a znají ho zpaměti, zkrátka skalní fanoušci. Tady byli všichni jedna velká fanouškovská parta, co zná Pottera i pozpátku a báječně si celý film užívá. Střídaly se momenty smutku i nadšení. Když se na plátně objevil prodejce hůlek Ollivander, ozval se pomalý, smutný potlesk. To pár informovaných fanoušků vyjádřilo soustrast s hercem Johnem Hurtem, který v den koncertu zemřel. Pravým opakem pak byla scéna, kdy Harry odpálkuje Draca Malfoye. Obecenstvo jásá, tleská a výská, a člověk prostě nemůže jinak než se k všeobecnému veselí přidat a jásat taky, protože ten pocit, když se necháte strhnout bláznivou potrhlou atmosférou jen tak, beze strachu, že se ztrapníte, je prostě k nezaplacení.

img_20170128_210534

Ale zpátky k hudbě. K té mám totiž poznatků hned několik. Předně jsem tedy nikdy neviděla tak empatického a energického dirigenta. Smutné, jemné tóny ho houpaly do rytmu skoro tak, jakoby se zcela utápěl v příběhu kdesi daleko v jiné dimenzi. Radostné, akční a rychlé scény zase doprovázel občasnými poskoky snožmo nebo se radostně tetelil. Svou nevyčerpatelnou energii celé tři hodiny přenášel na obecenstvo, takže kromě sledování filmu a poslechu božské hudby stíhali mnozí i trochu tančit. Třeba já. Úlohu dirigenta bral pochopitelně velmi vážně a tak před začátkem každého partu mírně ukročil vzad a přikrčil se, skoro jako když běžci startují ze závodních bloků. Mám ráda, když jde na lidech vidět, jak moc je baví jejich práce. Z pana dirigenta čišela láska k hudbě, filmu, vášeň pro melodii a starost o každý malinkatý tón, který jeho orchestr zahrál. A díky tomu se přesně tak cítilo i publikum.

Znáte ty chvíle ve filmech, kdy se vlastně nic moc neděje, hlavní hrdina třeba jen zamyšleně kouká z okna nebo se někde prochází a tiše přemýšlí a jediné, co nijakou scénu dokresluje je jen hudba? Takové ty scény, které kdyby někdo z filmu vystřihl, asi byste se ani moc nezlobili? Tak přesně tyhle scény byly úplně nejlepší. Zničehonic si člověk uvědomí, jak moc je hudba neoddělitelná od zbytku filmu, jak moc dělá scénu scénou a jak moc jsme si zvykli na to, že nám hudba říká, jak se cítit. My nevíme, jestli postava dumá nad nějakým potrhlým veselým plánem na nějakou taškařinu nebo jestli teskní za nenaplněnými sny a touhami. Hudba to ví. Hudba nám říká, jak se máme cítit. Bez ní jsme my bezradní a bez ní je film zoufale plytký, nic neříkající. A tak plný sál lidí plakal a smál se, jak mu hudba našeptávala Harryho peripetie a tu a tam jsem se přistihla, že ačkoli přesně vím, co se na plátně děje, vůbec se na něj nedívám. Fascinovaná synchonizovaným kmitáním smyčců a precizními i ladnými pohyby dirigenta jsem se nechala vtáhnout do děje, ačkoli jsem z filmu viděla sotva polovinu. Nebylo třeba obrazu, i poslepu bych viděla příběh malého čaroděje, se kterým jsem vyrostla. Se kterým jsme všichni tak nějak rostli a dospívali. A když jemu bylo na chvíli zase deset, mě bylo na chvíli taky deset a za zvuků důvěrně známé ústřední melodie jsem se na pár hodin ztratila kdesi daleko ve světě létajících košťat, dobra a zla a nekonečné fantazie a magie. 🙂

img_20170128_180849_1
HARRY POTTER IN CONCERT

We went out to see Harry Potter and the Philosopher’s Stone. Who cares it’s quite old and well known movie we know by heart and they obviously don’t play it in the cinema anymore. The thing is we went to see it to O2 Arena in Prague. Naturally, it wasn’t ordinary cinema but so-called IN CONCERT performance, where the whole soundtrack is played by live orchestra. These movies/concerts became actually pretty popular in Czech last year and because I’m one of those crazy fans who grew up with characters of Harry Potter saga, I needed very badly to see this show. And since I’m a good girl Ježíšek (I mean Czech version of Santa) heard my wishes. So we went!
img_20170128_210537
Once upon a time, in times when cinemas with sound movies didn’t even exist, it was very usual that the music was provided by live orchestra. Bigger or smaller, sometimes it had ten members and sometimes was only one pianist playing during the movie. Music potentiated already very unusual movie experience and induced once sad, once cheerful atmosphere and on command people were laughing or crying just like the music was prompting them showing which way they should let their movie feeling float. And here we are in 2017. In time, when movies are always with sound, too much sound actually, and silent movie is kind of a rare thing or a speciality for a real movie fans, in this time there is a phenomenon rising. Movies with a live orchestra. It’s not really silent movie in this case, just the movie without the music. The fact, that you can watch your favourite movie while live orchestra is playing the soundtrack is pretty magical as such. And when you realize it’s a live music from John Williamse from Harry Potter movie, the level of magic suddenly climbe to the absolute maximum.
img_20170128_180917_1
My generation – it means those who grew up together with all Harry Potter’s characters – understand perfectly how insanely strong, unimaginable, deep and emotive experience this concert was. That’s why was nobody surprised by almost 30 yo fans wearing robes and scarf of Hogwarts houses. That’s how it supposed to be. And even though all of them were – at least I think they were – very well aware of the fact they didn’t come to a rock concert, the atmosphere was equally wild. Especially at the moment when the conductor introduced the show with few Czech sentences and when he – just for fun – asked, who belongs to which house in Hogwarts – Gryffindor, Ravenclaw, Hufflepuff and Slytherin. The roar of crazy crowd was louder than on the final of the hockey match and one knows immediately that it’s right place to be. Among friends. In the company of same lunatics who believe in witchery, sorcery and magic.

The atmosphere was really indescribable but I will try a little preview for those who weren’t there anyway. 🙂 First of all I had a feeling that I traveled back in time and I’m watching Harry Potter movie with a bunch of friends. With people who saw the first movie at least one hundred times and know it by heart now, real fans. In O2 Arena we were all one big crazy fan family who knows Potter back and forth and who is having a wonderful time watching it. Moments of sadness were alternated with joy. When the wand maker Ollivander appeared on screen a slow clap suddenly started. It was because few well informed fans wanted to show their condolences with an actor John Hurt, who passed away at the same day. The very opposite was a scene where Harry roasted Draco Malfoy. The audience is exulting, applauding and crowing and one just have to join general glee and applaud too, because the feeling when you let yourself to get carry away by this crazy cranky atmosphere just like that, with no fear of embarrassment, it’s just priceless.
img_20170128_210534
But back to the music. I have several notes to it. Firstly I’ve never seen so empathetic and energetic conductor. Sad, gentle tones were swinging him to the rythm almost like he’d be floating somewhere in the middle of story far away in a diferent dimension. Cheerful, action and fast scenes he filled with occasional jumps or he were shivering by joy. He was giving his inexhaustible energy to the audience almost three hours so except watching movie and listening to an amazing music some of us also danced a little. For example me. I like when you can see how much people love and enjoy their job. We could feel from him love of music, passion for melody and concert for each tiny tone that his orchestra played. And thanks to it the audience felt the same.
You know those moments in movies when nothing’s really happening, main character is looking silently out the window or he’s walking somewhere and thinking about life or stuff, when the only thing that is making this scene is music? Those kind of scenes you wouldn’t even miss if someone would delete them from a movie? So those scenes were the best of all in this show. Suddenly I realized how inseparable is music from the rest of the movie, how much is making the scene, and how much we are used to listen to music to know, how to feel during the movie. We don’t know if the character is thinking about some crazy happy plan of some drollery or if he’s sad because of unfulfilled dreams and hopes. Music knows. Music tells us how to feel. Without music we would be helpless and the movie would be desperately empty and unimportant.  And so the full hall of people cried and laughed while the music was telling him about Harry’s peripetias and from time to time I found myself not watching to screen at all, although I knew exactly what’s going on right now on screen. Fascinated by synchronized oscillation of strings and by rigorous and graceful moves of conductor I got carried inside the story even though I saw maybe the half of the movie. There was no need for the screen. Even blindfolded I would still see the story of young wizard who I grew up with. Who we all kind of grew up and ripened with. And when he was 10 for a short time again, I was 10 too and with sounds of familiar theme song I got lost for a a few hours far away in a world of flying brooms, good and evil and endless fantasy and magic. 🙂
img_20170128_180849_1

Napsat komentář