Road Trip Ireland – day 6

For ENGLISH click here

Ráno trošku litujeme, že jsme na západě, jak se tak probouzíme do dalšího krásného dne.

_MG_2182

Už se dokonce ještě před snídaní mažeme opalovacím krémem a scházíme do přízemí na snídani. Tu nám paní Josephine servíruje v prosklené jídelně s teráskou, jak jinak než se zcela otevřeným výhledem na oceán. Ne, tenhle pohled vážně neomrzí.

PHOTO_20160601_082130

Po snídani, přecpaní topinkami s výbornými domácími marmeládami – už jsem říkala, jak si tady žereme? – ještě rychle vybíháme na pláž, oblažit se na deset minut tou skvostnou samotou a ničím nenarušenou přírodou. Bude nám to chybět. Ale nemáme čas, a tak se loučíme s Josephine. Jak se tak bavíme mezi dveřmi, najednou vykoukne z obýváku roztomilá border kolie – ano, zase přátelský pes – a začne se tulit. Po chvilce mazlení jí panička povídá: “Notak, včera jsi celý den pracovala, dneska můžeš odpočívat, běž si ještě lehnout.” Pes se otáčí, odbíhá do obýváku, hupne na gauč a kouká na televizi. Očividně i psi se tu mají lépe než kde jinde. Po tvrdé práci si zaslouží odpočinek každý, to je víc než jasné. Celý výjev nás docela rozesmál, a tak s úsměvem píšeme ještě poděkování do knihy návštěv se slibem, že o tomhle místě řekneme každému, kdo bude ochoten nás poslouchat. Tak všichni povinně, až navštívíte Irsko – Malin Beg, Silver Strand!

_MG_2188

Při odjezdu z Malin Begu zastavujeme na pár minut v obchůdku s výrobky z místní ovčí vlny. Draho předraho, ale i tak kupujeme pár maličkostí a jsme tak nějak potěšeni a dojati slečnou prodavačkou, která, i když si kupujeme jen knížku irských legend a pár dalších drobností, nám děkuje, že jsme se u nich zastavili a věnovali jejich obchodu pár minut svého času. Pak nám žehná v irštině a přeje nám krásný den. S pusou od ucha k uchu, jak my tak ona, ten den mít hezčí jistě budeme. Ostatně, to se nám na Irsku líbí moc, jak tady lidé, pracující ve službách, berou zákazníka jako toho, pro koho tu práci dělají a snaží se ji dělat co nejlépe a být co nejmilejší a nejvstřícnější. Kéž by to pochopily prodavačky v Čechách.

Ještě stále jedeme krokem, abychom nezajeli nějakou potulnou ovci. Jedna, s kukučem jako klaun od mcdonalda, na nás vražedně zírá zpod cedule na křižovatce. Člověk aby se tu bál i špatně zahnout. Muhehe.

PHOTO_20160601_113152

Následujícím úkolem je stihnout dojet na nejsevernější cíp Irska, Malin Head, k panu Charlesovi do rybářské chatičky s názvem Red Door Cottage, nejpozději do čtyř odpoledne. Ten nám už dříve mailem poslal instrukce, mapku i fotky odboček, protože se k němu prý špatně dostává a Google jeho domek ukazuje špatně. No, nejsme blbí ne? Chatku s červenými dveřmi jistě pohodlně najdeme.

PHOTO_20160602_104554

Zádrhel číslo jedna, Charlesovy fotky odboček nejsou letošní, ba dokonce nejspíš ani předloňské. Zádrhel číslo dvě, jak si jistě všichni už domysleli, prakticky všechny domky na severním pobřeží jsou bílé s červenými dveřmi. MEH!

A tak deset minut před čtvrtou odpolední stojíme uprostřed kopců a polí, kolem nás sem tam nějaká opuštěná chatka a jinak pustina. Už jsme to tu projeli křížem krážem, Google nepomáhá, navigace pana Charlese taky ne, zkrátka slepá ulice.

_MG_2333 kopie

Následuje unavený/otrávený brainstorming v malém Peugeotu uprostřed divokého irského severu.

JÁ: Já nevím už prostě!

HONZA: Já taky ne. Ale jsou skoro čtyři.

JÁ: Já vím.

HONZA: Mu zavolej na to číslo co nám dal.

JÁ: A co mu jako řeknu? Jsme tu někde, nevíme kde, hledej šmudlo?

HONZA: Je tu nějaká opuštěná dodávka, tak mu to řekni jako záchytný bod.

JÁ: Jo, protože on určitě přesně ví, kde se tu po kopcích válí staré dodávky.

HONZA: Tak máš jako lepší nápad?

JÁ: Nemám, nevím, nech mě.

HONZA: No tak to zkusíme ještě jednou objet…

Ještě jednou jsme tedy sjeli pod kopec a následovali Charlesových instrukcí, tedy vyjeďte dvě stě metrů nahoru a pak odbočte k chatě doleva. A jak tak jedeme, zoufalí, protože to jedeme už minimálně potřetí, zastavujeme po asi dvou stech metrech, abychom jako blázni zírali na dřevěnou cedulku s červeným nápisem THE RED DOOR COTTAGE.

_MG_2223

Jsme tupci. Unavení, slepí. S úlevou, že jsme to stihli na minutu přesně, parkujeme u chatky, abychom se opět setkali s klasickým irským přístupem. Chatka zamčená a na červených dveřích lísteček “Budu zpátky o půl páte, Charles”. Milujeme Irsko. A Iry. A jejich dochvilnost a životní styl. A výhled! Představte si bílou rybářskou chatičku s červenými dveřmi i okny. Před ní na plácku malou bylinkovou zahrádku a červenobílou lavičku. Z lavičky vidíte malý travnatý kopec s ovcemi a za ním už jen oceán a skály. Nic víc. To samé vidíte z každého okna chaty. Lavičku, ovce a oceán. Ach!

_MG_2202

Chvíli po půl páté skutečně vidíme do kopce chvátat staršího, asi šedesátiletého muže v béžovém vlněném rybářském svetru. S baťůžkem na zádech si to svižně vykračuje a s širokým úsměvem a zvláštním neirským přízvukem nás u sebe vítá. Ukecaný je nesmírně a tak se po chvíli dozvídáme, že Francie už ho strašně nebavila, tak se prostě natrvalo přestěhoval sem, na samotu na úplný sever Irska. “Vy teda jako nejste Ir?” vyhrknu trochu neomaleně a on na mě vykulí oči, jako bych spadla z višně. “Ne, probůh, já jsem Francouz, Šárl!” Ach tak! Smějeme se a on nám vysvětluje, jak se do Irska dostal, a že tuto zemi i lidi miluje, ale tedy Irem opravdu není. Inu, řekněme, že francouzská hrdost je jediným francouzským rysem, který v něm přetrval. Kromě přízvuku a takové té postarší elegance, co mají jen francouzští štramáci. Ale o Charlesovi se rozepíšu zítra, jeho příběh je skvělý a chvíle, strávené poslechem jeho životních peripetií,  k popukání.

Charles nám ukázal naši mini ložnici, tak akorát velkou na manželskou postel a rohovou skříňku. Dveře se zavírají na petlici a všechno je tu asi tak stejné, jaké to bylo kdysi, když nějaký rybář tenhle domeček postavil. Jsme příšerně unavení, a únavou materiálu trpí i postel. Jakmile si na ni Honza zničeně sedl, prostě se pod ním zlomila. Po chvilkovém ohledání jsme zjistili, že zlomená příčka už byla jednou opravená. Lepicí páskou. Ach, Irsko! Možná je Charles Francouz, ale irské způsoby už si skvěle osvojil. Chudák byl naprosto zničený, že nemáme kde spát, tak jsme ho ujistili, že nám vůbec nevadí spát jen na matraci bez postele. Velmi vděčný Charles vypadal, jako hromádka neštěstí a chtěl postel opět spravovat izolepou. Rychle jsme mu to rozmluvili a dělali si legraci, že doma v Praze v procesu stěhování spíme na zemi na matraci úplně stejně. Nakonec, vždyť je to vlastně pravda.

_MG_2232

Následuje malý průzkum okolí, hned pod kopcem v zátoce je krásné, skoro opuštěné molo s jednou rybářskou loďkou a zaparkovaným starým Land Roverem s německou SPZ. Pan Němec se sluní jen v trenýrkách na patníku vedle auta a podle vlaječek a pohlednic v autě soudíme, že je na cestě kolem světa. Milé.

Je tady nádherně, a tak se s Charlesem rovnou domlouváme na dvou nocích místo jedné. Máme štěstí, zrovna má volno a ještě dostáváme 20€ slevu na druhou noc. Jsme šťastní, Charles je šťastný a sotva vybalíme věci z auta, už nás posílá do místní taverny na pivo a večeři. Taverna je tu široko daleko jediná hospoda i restaurace. Ještě je tady takový malý zaplivaný pub pro rybáře, který má otevřeno nonstop a Charles se domnívá, že se v něm za posledních sto let mnoho nezměnilo, co se klientely a hygieny týče. Má recht. Volíme tavernu, sic máme hlad a po večeřích ve stylu “nakup si v supermarketu” máme chuť na normální teplé jídlo. Stačí, když zahnete pod kopcem doleva a pak zase doleva a jste tam, říkal Charles. No, nebyli jsme. Jaksi opomenul dodat, že mezi odbočkou doleva a druhou doprava leží asi další tři křižovatky. Dobří místní lidé ale rádi poradí, a tak když jsme prošli kolem nějaké zdejší paní podruhé, nedalo jí to, a když odjížděla autem ze zahrady, zastavila u nás a ptala se, jestli nebloudíme. Řekli jsme jí, že hledáme tavernu a hned nám ochotně poradila, kudy se vydat. Dokonce nám i nabídla odvoz, jede prý stejným směrem. S díky jsme odmítli, v autě už dneska nechceme strávit ani minutu.

IMG_1368

Místní taverna nabízí čerstvé ryby, mušle, pár druhů piv a klasické hospodské menu v podobě burgerů a hranolek a minutkových jídel. Pokud se ovšem jídla dočkáte.

IMG_1371

Obsluha je tu zoufale pomalá a sklerotická, výhled na moře ale opět naprosto bezkonkurenční a tak se to čekání dá přežít. Tedy dá se přežít do chvíle, než nepřijede německá obézní rodinka s karavanem a nezaparkuje přímo před okny restaurace. Bylo legrační pozorovat, kolik nadávek minimálně ve čtyřech jazycích, dá dohromady osm lidí, kterým byl zcela znemožněn výhled na moře. Včetně nás, samozřejmě.

S touhle jedinou hospodou sousedí i jediný obchůdek/pumpa/pošta ve městě. Zkrátka takové místní centrum.

_MG_2281.jpg

S večerním pivínkem v ruce jsem se courali podél skalnatého pobřeží, skrze malé karavanové sídliště, jejichž obyvatelé zde zřejmě trvale bydlí, nikoli jen dovolenkují, procházkou přes oblázkovou zátoku, kde kamínky vypadaly jako cvrnkací kuličky – hladké a pestrobarevné – až jsme došli k betonovému molu, na němž při šílené disco hudbě pařila partička místních teenagerů.

_MG_2273

Hitovky deset let staré, asi sem trendy přichází pomaleji. Puberťáci ale trsali jak o život, pištěli a čas od času nějaký hrdina v barevných bermudách hupnul do ledové vody a za hurónského jásotu všech ostatních to za chvíli zase zopakoval. No co, lepší než sedět na lavičce v parku a srkat čučo z krabice. I když kdo ví, co tam srkali z plechovek oni. Ice tea asi ne.

_MG_2286

Pár fotek na skalách u pobřeží a vycházkovým krokem pomalinku zase domů, do chatičky. Příjemně uchození jsme strávili večer sepisováním dojmů, tříděním fotek a vegetěním u skleničky ginu v útulné, vápnem vybílené světničce za masivním dřevěným stolem. Charles vedle v obýváčku koukal na francouzský seriál a tu a tam se nahlas rozesmál a nám se tak nějak zachtělo tu zůstat napořád. Kéž by to tak šlo!

13310329_10201613589977861_530283079954219469_n

Škoda, že jsme tak unavení a že se v Irsku tak pomalu stmívá. Těšili jsme se na pozorování noční oblohy – tedy já ji chtěla romanticky pozorovat a Honza ji chtěl fotit – ale čekat do dvou do rána nám prostě nešlo. Krásně je tu, překrásně, ale šíleně dlouhé každodenní přejezdy jsou úmorné a jsme tak neskutečně rádi za Charlese, který nám dovolil zůstat o jednu noc déle. Něco na mě leze a potřebuju se vyspat. A taky pokašlávám a mám rýmu. Tolik ke koupání v oceánu. Hehe…

13307492_10209693110433600_5732664765424912662_n

A zítra prozkoumáme okolí, prozkoumáme blíže Charlese a vydáme se na nejsevernější sever Irska. Juch!


ROAD TRIP IRELAND – DAY 6

At the morning we were little sorry that we are on the west coast and not on the east coast, because it was another beautiful day and the sunrise would be really great we thought.

_MG_2182

We put the sun cream on our faces and went downstairs for a breakfast. Mrs Josephine served it for us in a glazed dining room with a small terrace with a splendid ocean view. No, we will never have enough of this view.

PHOTO_20160601_082130

After the breakfast we were stuffed by totally delicious toasts with homemade jams. By the way, have I already told you how much food we eat every day here? Anyway… after the breakfast we quickly run to the beach, just to see in once again and to say goodbye. We will miss this unspoiled nature and peace and quiet. But we didn’t have much time so we went back to say our goodbyes to Josephine. As we were talking in the doorway, suddenly a cute border collie went out of the living room – yes, a friendly dog again – and it wanted us to snuggle it. After a few minutes of snuggle Josephine told her (it was a girl): “Oh come on! You’ve been working all day yesterday; today’s your day off so get some rest.” The dog turned around, went back to the living room, jumped on the couch and started to watch TV. Obviously even dogs have a nicer live here in Ireland than anywhere else in the world. Everybody deserves a good rest after hard work, that’s more than clear now. This whole situation made us laugh, so we – still with a big smile on our faces – wrote a few nice notes into guest book and we promised to Josephine, we will come back one day. And we also promised that we recommend her house to every traveller we knew, so all of you who are reading this right now: If you’re planning to go to Ireland visit Malin Beg, Silver Strand!

_MG_2188

Before we left Malin Beg for good, we stopped at the small shop with real sheep wool and woollen things. Everything is horribly expensive here but we bought few little things anyway. We were also very pleased and touched by local shop assistant, who was thanking us for shopping in their shop, even though we bought almost nothing here. She wasn’t just thanking us for buying things, she thanked us for spend our precious time in their shop and gave us a blessing for a safe travel and wished us a beautiful day. It certainly will be beautiful day, because her positive energy really moved us. After all, that’s what we love about Ireland the most; warm and nice people who work in services, and who treat customer friendly, with patience and kindness. We really miss this behaviour in Czech Republic.

We were still driving very slowly so we wouldn’t drive over some sheep. One of them with a mcdonald’s clown’s face was staring at us with a death look from under the traffic sign on the crossroad. One would be scared to turn wrong here, muhehehe…

PHOTO_20160601_113152

Our next goal was to be on time at the northernmost tip of Ireland – Malin Head. We promised to Mr. Charles we will be in his Red Door Cottage at 4 PM. Earlier that week he sent us a directions and photos of the cottage and also a little map, so there was no reason why we wouldn’t find it on time. We’re not stupid! We can find a cottage with a red door. I’m sure…

PHOTO_20160602_104554

Problem number one. Charles’s photos of crossroads were not from this year. Maybe not even from three years ago. Problem number two, as you probably kind of know by now, basically every house and cottage on the north coast are white with a red door. MEH!!!

And so ten minutes before 4 PM we were sitting in the car in the middle of hills, fields and stones. Wasteland. We’ve already criss-crossed this land, Google wasn’t helping, neither the Charles’s directions. It was just a dead end.

_MG_2333 kopie

The tired/annoyed brainstorming in the small Peugeot in the middle of the Irish wild followed:

ME: I just don’t know!

JOHN: Me neither. But it’s almost 4 PM.

ME: I know.

JOHN: Call the number Charles gave us.

ME: And what will I say? We are somewhere, we don’t know where. Could you go out and look for us?

JOHN: There is some abandoned van over here. You can tell him that as a checkpoint.

ME: Right, cause he certainly knows about all old vans around the north highlands.

JOHN: So you have a better idea?

ME: No. I don’t know. Leave me alone.

JOHN: OK, let’s just try to drive around the village once more…

So we drove around the village once more and we really tried to stick to the Charles’s notes; drive 200 metres up the hill and then turn left to the cottage. So we were driving up the hill – completely desperate at this point as we were driving this way at least three times already – and suddenly we stopped and stared. We stared at the small wooden sign next to the road. It was saying THE RED DOOR COTTAGE.

_MG_2223

We WERE stupid. We were tired and blind. But we were relieved that we were there exactly on time! We were happy till we saw the little poster hanged on the front door saying: “Be back at 4:30, see you soon, Charles.” We love Ireland! We love Irish people! We love their lifestyle and punctuality. Oh, and the view! Imagine white piscatorial cottage with red door and red windows. In front of it there is a tiny herbal garden and red and white bench. From the bench you can see a small grassy hill and behind it there’s nothing but ocean and rocks. Nothing else. This is the view you can get from every window of the cottage. The bench, sheep and the ocean. WOW!

_MG_2202

A few minutes after 4:30 we noticed a man with a backpack rushing up the hill. He was wearing a beige fisherman pullover and he was about 60 years old. He reached us with the biggest smile on his face and we felt like we knew him forever. He was very talkative so in a while we learnt that he was quite bored of France so he moved here to stay for the rest of his life in the peace and quiet.
“So you’re NOT an Irish?!?” I blurted a little pertly and his jaw dropped in surprise like I was from another planet. “No! Jesus! I’m French! Charles!… Oh, I see. We were laughing and he started to explain, how he got to Ireland and that he really loves Irish people and this country but he’s really NOT an Irish. Well, let’s say that the pure French pride is the only French feature which persisted in him. Of course except of the accent and that elderly elegance which is typical for all French beaus.

But I will write more about Charles tomorrow, because his story is amazing and we really enjoyed his lovely company.

Charles showed us our little bedroom that was big enough just for a double bed and a wardrobe. The door had a latch instead of lock and everything here in a cottage was exactly the same as it used to be 100 years ago. And we loved it. We were completely wrecked and so were the bad. In the second John sat on it, it just broke down. We checked it out and we found out that there was a one plank that was already broken in the past. Somebody repaired it with A TAPE! Oh, Ireland! That was probably the reason why it broke again now. Maybe Charles is French but he certainly got some Irish manors. Poor Charles was totally devastated that we didn’t place to sleep so we assured him that we really didn’t mind to sleep just on the mattress on the floor. Charles was very grateful and very sad at the same time and he still wanted to repair the bed with a tape. We told him that we sleep like that at home as well. Anyway, it’s true.

_MG_2232

Later we went for a little exploration and we found a beautiful hidden bay with an abandoned port and one small boat on the water. Oh, and the old Land Rover with German registration. Mr. German was sitting on the sidewalk, sanbathing – wearing only his underwear – making us feel like we’re interrupting some meditation. Anyway, according to post cards and miniature flags we assumed that he was on a journey around the world. Cool!

Malin Head was so amazing, we decided to stay one night longer. We were lucky, Charles didn’t have any reservation for the next night so it wasn’t problem at all. As a nice bonus we got 20€ discount for the second night. We were happy, Charles was happy and at the minute we unpacked our backpacks, he sent us to local tavern for a dinner and beer. The tavern is the only pub/restaurant far and wide. Well, there’s dirty old fishermen’s nostop pub, but Charles believes, nothing has really changed since 1916 as to the clientele and hygiene. And we believe Charles, so we chose tavern, cause we were hungry and after “supermarket style meals” we were in a mood for a nice warm homemamde dinner. “Just go down the hill and turn left and then left again and that’s it, “ said Charles. Well, it wasn’t exactly IT. Somehow, he forgot to tell us that between first left and second left are three other crossroads. God bless these good local people who are always willing to help! When we passed one woman’s garden for a second time, she wanted to know, if she could help us. We told her where we’re going and she showed us the way. She also offered us a ride to tavern, because it was on her way but we were glad we weren’t sitting in a car for a change.

IMG_1368

The tavern offers fresh fishes, seashells, few types of beer and typical pub menu – burgers, chips, and prepared meals. Well, only in case you won’t die as a result of starvation.

IMG_1371

Service here was really slow and forgetful! But the ocean view saved the day again, totally unbeatable, so we survived the waiting. Well, it was possible to survive till the fat German family with the caravan came and parked right in front of the tavern’s windows. It was hilarious to see, how many swear-words in four languages could be put together by eight people who were suddenly stopped from staring at the ocean. Including us, of course.

Right next to this only pub is the only shop/gas station/post office in the town. City centre if you want…

_MG_2281.jpg

With a evening beer in hand we ambled along the rocky coast thru the small caravan park, where people probably live all year, not only in summer. We were walking thru pebblestone beach, where all stones looked like marbles – smooth and colorful – till we reached a concrete pier with group of teenagers dancing on a crazy disco music on it.

_MG_2273

Disco hits are at least ten years old – I guess trends are coming slower to Ireland. But teenagers were dancing like their whole life depended on it, they were screaming and time after time some hero jumped into cold water and when all other kids applauded to him, he did it again. So what? It’s still better way of spending time than sitting on the park bench and drinking cheap wine from a box. But who knows what were they drinking actually… not Ice tea I would say…

_MG_2286

We took a few photos on the rocks by the bay and slowly came back home to The Red Door Cottage. Tired but happy we spent the evening writing down notes about the day, selecting photos and relaxing with a glass of gin at the massive wooden table in a cosy old room etiolated with lime. Charles was watching French TV show in the living room and every few minutes we heart him laugh out loud. This lovely peace suddenly made us feel like we didnť want to leave. Ever… I wish it would be possible.

13310329_10201613589977861_530283079954219469_n

It’s a shame that we were so tired and that it’s getting dark so slowly in Ireland. We were looking forward to observing the night sky – well, I wanted to watch stars romantically and John wanted to took a photos of it – but we simply weren’t able to wait till 2AM. It was so pretty there, amazing, but everyday long distance passages were grueling so we were very thankful for Charles, who let us stay there for one more night. I didn’t feel well and I needed to sleep. I coughed and I had a running nose as well… so much for swimming in the cold ocean. Hahaha…

13307492_10209693110433600_5732664765424912662_n

Tomorrow we are going to explore the area closer, we will explore Charles closer and we will finally reach the northernmost tip of Ireland. Woohoo!

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s