Nestává se nám to často, ale občas je pouhá cesta na místo určení šílenější, než celý výlet dohromady. Už jen fakt, že vyjíždíme na více než tisíc kilometrů dlouhé putování ve vedru všech veder, mě moc netěšil. Asi proto, že nemám ráda klimatizace a bylo mi jasné, že v přecpaném autě s pětičlennou posádkou a asi šedesáti sedmi taškami a bágly (čtyři holky v autě, no…) se bez ochlazování neobejdeme. Každopádně úkol zněl jasně. Dostat se do večera k maďarsko-rumunské hranici ve městě Makó, kde přespíme v kempu a ráno vyrazíme přes Rumunsko do kopců Banátu. Přímou čarou. Zastavovat budeme minimálně. Čím dřív budeme nahoře, tím lépe, alespoň si užijeme delší dovolenou. Inu… člověk míní a život (nebo jiní lidé) mění…
Jak jsme nakonec přeci jen dojeli do Banátu…
Vyjíždíme asi kolem půl druhé odpoledne a první zastávka přichází asi jednu vteřinu po nastartování. Nezapnuli jsme lednici v kufru auta. Meh!
Druhá zastávka po jedné minutě – je třeba koupit víno, protože jak známo, drink na dobrou noc musí být.
Třetí zastávka následuje na statku v Blažejovicích, abychom si vyzvedli Honzu, který tam od rána fotí kamarádovu svatbu. Vesnička je to hezká, rybník, statky, škola na kopci… Jen ta přemíra politických výlevů na kamenných deskách nás lehce šokovala…
Čekáme na Honzu, baštíme první várku řízků z domova – ANO, MÁME ŘÍZKY Z DOMOVA, NO A CO! – a někdy kolem páté konečně vyrážíme po dálnici na Brno a na Bratislavu.
Pokoušíme se koupit v okýnku na slovenské straně hranice dálniční známku. Paní za okýnkem asi popáté přepočítává úzký svazeček bankovek a zoufale naštvaným hlasem (promiňte, paní, že po Vás chceme, abyste dělala svou práci, hanba nám! ) jen zavrčí, že ona nás neobslouží, nemá na nás teď čas, máme se zeptat kolegy, jestli by mohl… Kolega Vietnamec – Bůh žehnej pracovitým lidem a stereotypům – s úsměvem zkontroloval techničák, prodal nám dálniční známku a mile se s námi rozloučil. A máš to, líná slovenská ženo!
Řítíme se jako diví, hrajeme Fialové historky (to jsou Černé historky, jen s upíry a jinými strašidly), v jednom kuse se něčím cpeme a posloucháme kdeco, od Stopařova průvodce galaxií, přes Kryla a Nohavicu, až po Elán a Rebely.
Nakonec ve tmě tmoucí přijíždíme do Makó a následně i do spícího kempu. Jak jsme unavení a rozlámaní po cestě, nechce se nám stavět stan a tak volíme nocování pod širákem vedle auta, přeci jen je vedro a tak to bude mnohem příjemnější. Chyba lávky! V neprostupné tmě jsme si jaksi nevšimli, že spíme asi deset metrů od řeky a tak jsme po několika hodinách všichni vypadali jako po neštovicích. Asi nemusím dodávat, že o spánku nemohla být vůbec řeč, naopak jsme ticho kempu narušovali neustálým plácáním, klením a šustěním, jak jsme se snažili bojovat s bzučícími nestvůrami.
K páté ráno jsme se šli zoufale projít po kempu, a jako zemi zaslíbenou jsme našli pergolu obehnanou moskytiérou, kde jsme si na lavičkách ještě na chvilku zdřímli. Nakonec jsme se odvalili zpět do spacáků, ze kterých jsme nejdříve setřepali komáří mrtvolky (hromady, přátelé, hromady!!!) a snažili se dohnat celonoční spánek v jedné hodině. Nebylo nám přáno. V osm jsme byli nahnáni do sprchy s tím, že za půl hodiny odjíždíme. Juch! Sprcha!… Bleh! Ledová! Já ledovou vodu nesnáším, ale v tom vedru a s milionem štípanců to byla ta nejlepší medicína. S ironickým úšklebkem jsem si vybavila sama sebe o týden dříve na pivu s kamarádkou, která mi nadšeně vyprávěla, jak se s přítelem otužují a jak je to úžasný pocit. Haha, Lucie, nepřeháněj!
Při čekání na druhé auto našich spoluputovníků si ještě zběžně prohlížíme kemp. Trošku nás děsí kamenný bazén, který vypadá, jako by v něm šílený vědec choval zmutovaného žraloka a ani za nic na světě bychom do něj nevlezli. Dále tu máme sprchy s ledovou vodou a obřími pavouky, spoustu stromů a romantické posezení na břehu řeky. Našli jsme i malinkatý kostel. Soudě podle ptačího hnízda s vajíčky v kropénce u vstupu tady asi moc zbožných turistů nejezdí.
Nasedáme znovu do auta a doufáme, že teď už pojedeme přímou čarou do hor. Nejedeme. Že prý druhé auto rozhodlo o výletě do Herculanea.
Na internetu psali, že jde o historické starověké lázně, kam kdysi přišel Herkules zraněný, a místní sirné prameny mu ránu bleskurychle vyléčily.
Dnes… je to jiné. Směs nádherné starodávné architektury protínají komunistické činžáky, lázeňskou promenádu střídají pohledy na vybydlené ulice a kaňon Černé řeky lemují jak skály a lesy, tak davy špinavých upocených rumunských turistů, hory odpadků, a v obou směrech zaparkovaná auta s chlupatými potahy a záclonkami. Fuj. Tedy, chci říct, trochu jiný folklor tohle… Leč jsme silné povahy, co jim ani asijské kulturní šoky nedělaly zase takový problém, asi jsme přílišní asociálové a mezi tlusté ulepené oplzlé rumunské muže v neviditelných plavečkách se nám do sirných bazénků nechtělo.
Možná je to těmi horami odpadků kolem nich, možná jen tím, že v lázni seděli všichni velmi dlouho, až jsme se báli, že ve strachu ze zabrání svého místa někým jiným si z bazénku nechodí odskočit ani když opravdu musí. Fuj bleh meh prostě…
Raději jsme si tedy dali pivo dánských králů v jedné hospůdce u cesty, snažili se místní atmosféru příliš nenasávat nosem a učili se ze slovníčku rumunské fráze. Samozřejmě si pamatujeme jen “na zdraví=norok”, a pak fráze z oblasti flirtování, jako například “notak, buď rozumná”.
Pak už jsme si ale postavili hlavu, zakázali jakékoli další zastávky nebo výlety a rozhodli se, že nezastavíme, dokud nebudeme v Rovensku.
Ráda bych řekla, že Rovensko je tam, kde dávají lišky dobrou noc. Dobrou noc tady ale dávají spíš potulná psiska (otravná, ale plachá). Je to zkrátka tam, kde je tma tmoucí, místo cesty jeden velmi dlouhý tankodrom, který se dá projet jen krokem, tudíž několik hodin strávíte jen na těch posledních pár kilometrech. A tak jsme se pomalu blížili po klikatých lesních cestičkách hodně dlouho a hodně daleko a s úsměvem pozorovali nekonečně pustou kopcovitou usínající krajinu kolem nás. Zamlouvala se nám o poznání více, než smrduté folklorní nížiny v Herculaneu.
Asi nemusím říkat, jak šťastní a spokojení jsme byli, když jsem si ve tmě u stařičké chaloupky na konci vesnice v kopcích postavili stan a koukali na všeobjímající hvězdnou oblohu. Připadali jsme si blízko nebi a daleko celému světu a dlouho jsme jen mlčeli a měli radost, že jsme sem dojeli.
Měli bychom větší radost, kdybychom v té tmě viděli, kde jsme si postavili stan! Ale o tom zase příště…
WE ARE GOING TO RAVENSCA
It happens sometimes that the journey to the destination is more crazy than all trip altogether. Only the fact that we set off for more than 1000 kilometres long journey in this horrible heat didn’t make me very happy. It was probably because I really don’t like air conditioning and it was more than clear that in a car with five people and about sixty seven bags (four girls in a car…) we would simply die without an air conditioning. Anyway, the task was clear. Get to Hungarian – Romanian borders in Makó till night. We will spend a night in local camp and we will go on thru Romania to Banat mountains in the morning. Straight ahead. We will stop only in case of emergency. As soon we will be up there, as better, at least we will enjoy longer holiday. Well… man proposes, God (or other people) disposes…
How we – after all – get to the Banat…
We hit the road about 2 PM and the first stop happens about one second later. We didn’t turn on ou small fridge in a car boot. Meh!
Second stop onesecond later… we need to buy a wine, cause everybody needs a goodnight drink.
Third stop on farm in Blažejovice, where we had to pick up John, who was photoshooting some wedding here.
We were waiting for John, eating first batch of schnitzels from home – AND YES, WE HAD SCHNITZELS FROM HOME, SO WHAT! – and finally about five o’clock we could go to highway to Brno and to Bratislava.
We were trying to buy a highway sign on a Slovakian border. The office lady was completely enoyed, she was doing nothing at all and after few minutes she told us she didn’t have time for us so we have to go to next desk. Her colleague – a Vietnamese boy – checked our driving licence with a big smile, sold us a highway sign and nicely said goodbye to us. Well, go to hell, lazy Slovakian bitch! God bless hard working Vietnamese population full of stereotypes! 🙂
We were driving very fast, spending our time with playing Purple stories (same as Black stories, just with vampires and monsters), we were still eating something and listening to everything we could find in the car, from The Hitchhiker’s Guide to the Galaxy to Kryl and Nohavica or Elán and Rebelove.
At the end we got to Makó, it was dark night and everybody in camp was already asleep. Since we were tired and aching after a long journey, we decided not to raise a tent but sleep under the stars instead. It was still very hot so we thought it will be much more comfotable. Bad shot! In the deep darkness we didn’t notice we were right next to the river so after few hours we all looked like we had a chicken pox. I guess I don’t have to add that we didn’t sleep at all, on the contrary we were constantly disturbing the silence with smacking, cursing and rustling as we were trying to fight those buzzing beasts.
About 5 AM we were desperately wandering around the camp till we finally found our Promised Land, alcove covered with mosquito net, where we could fall a sleep peacefuly for few more hours. Later we came back to our sleeping bags where we firstly flinged off all dead mosquitos (heaps, my friends, heaps!!!) and we were trying to catch up all night sleep in one hour. Well, the luck wasn’t on our side. At 8 we were sent to shower before we go, cause we were leaving in a half an hour. Woohoo! A shower!… EW! Ice cold! I hate ice cold water, but in that hot weather and with a milion of mosquito bites it was actually the best medicine. Smiling ironically I remembered the conversation with my friend from last week,when she was telling me enthusiastically how her and her boyfriend they just LOVE hardening and how wonderfull feeling it is. Hahaha, Lucy, come on!
While waiting for our co-travelers in the other car, we were exploring our camp a little. A stone swimming pool was a bit scary, cause it looked like an ideal place where would crazy scientist keep a killing mutated shark, so we would never swim in it. Next we saw showers with ice cold water and huge spiders, lotof trees and romantic seating above the river. We also found a small church. Judging by the bird’s nest with eggs in a font by the door one would think it’s quite lonely place this church.
We got into the car again and we were hoping for straiht way to mountain. Well, it wasn’t straight. The other car decided to go for a trip to Herculaneum first.
We read on the internet that it’s a historical spa where Hercules came once badly hurt and local sulfuric wells heald his wound very quickly.
Today… it’s different. A beautiful architecture is interrupted by communist tenements, the spa promenade is alternated with desolated streets and the Black river canyon is flanked by not only rocks and forests, but also by dirt and crowds of dirty sweating Romanian tourists and their cars with hairy overlays and curtains parked everywhere. EW!!!! I mean, it was a little bit different culture… Although we have quite strong temper, and we didn’t mind some of ugly Asian customs, we are probably too asocial to jump into the sulfuric swimming pool between all those fat, sweating, dirty, obscene, sticky, almost naked Romanian men. No, thanks!
Maybe it was because of the piles of trash around them, maybe just because they were sitting there for a really long time and we were a little worried that they weren’t going to toilet somewhere else, cause they didn’t want anyone to take their spot in a pool. Meh, eeewww, just… you know… :-/
We rather had a beer of Danish kings in one of pubs by the road and we were trying not to breathe thru our noses. Instead we were learning Romaninan phrases from our guidebook. Of course only thing we remebered was „CHEERS = NOROK“ and some phrases from flirting section like „Come on, be reasonable“.
But then we dug our heels in and we prohibited any other stops or trips and we decided not to stop till we get to Ravensca.
I’d like to say Ravensca is the place where foxes wish you good night, but they are rather stray dogs (enoying but shy) not the foxes. It’s simply where it’s pitch-dark, one long bumpy road which you can pass only in a walking speed so few last hours you’ll spend on these few kilometres. So we were slowly getting close to Ravenscathru forests and zig zag road and we were happily watching amamzing nature and landscape around us. Oh well, we liked it much better than smelly folklore lowlands in Herculaneum.
There’s no need to say how happy and content we were, when we finally raised a tent next to the very very old cottage at the very end of the village in the hills. We were watching all-embracing starry sky and it seemed like we were so close to the sky and so far from the whole world, so we stayed very quiet for a long time, simply happy we were there.
We would be even happier if we would see where we were raising the tent!! But about this later…