Než se pustíme do popisu našich patálií a lapálií poslední cesty, je třeba nejspíš vysvětlit, kam jsme se to vlastně vydali. Doneslo se nám totiž, že se doma příbuzní dohadují, kam jsme to vůbec odjeli. Nemohli se dohodnout, jestli jsme v Rumunsku nebo v Rovensku, vzhledem k tomu, že Rovensko je kromě Rumunska taky u Šumperka, zatímco Rumunsko je jaksi jen v Rumunsku. Tak tedy hlásíme, konkretizujeme a oznamujeme, byli jsme v rumunském Rovensku. V Banátu. A abyste se v těch našich následných pár vyprávěních moc neplácali, nejdříve vám pěkně popíšeme, do jakého kouzelného kraje jsme se tentokrát vydali na výlet.
Co že je to ten Banát? Oblast Banátu je kopcovitá oblast na levém břehu Dunaje, která byla za Rakouska-Uherska neosídlená. Tato situace však netrvala dlouho. Když hrozilo, že Turci zaberou zdejší území, zpunktovala rakousko-uherská vláda osídlení této oblasti českými přistěhovalci. Těm byly slíbeny nemalé výhody, například znatelné zkrácení vojenské služby ze čtrnácti let na pouhé čtyři roky, dostatek orné půdy i hospodářství s dobytkem. Kromě krátké vojenské služby se však žádná milá překvapení nekonala. V praxi to vypadalo asi takhle.
Početné skupiny Čechů se někdy v půlce 19. století dopravily jak jen mohly do prvních dvou osad, kterými byly Svatá Helena a Svatá Alžběta. Odtud pak byli rozdělováni lidé do dalších osad dále v horách, velmi často se rozdělovali i členové jedné rodiny, mnohdy tak začínali úplně sami v neznámé zemi a prostředí. Kvůli nepříznivému počasí či zimě byli také nuceni přečkat delší období v první osadě, než byli převeleni jinam. V mezidobí před stěhováním tak káceli lesy, zúrodňovali půdu a obecně živořili v prostředí, ne nepodobném pracovnímu táboru. Koneckonců, to byl také pravý prvotní účel českých osadníků v Banátu. A jak už jsem se zmínila, my jsme si k návštěvě vybrali jednu z těchto osad, nejmenší a nejvýše položené Rovensko.
Rovensko (rumunsky Ravensca) je jedno z nejmalebnějších míst, jaké jsme kdy viděli. I když jen ve výšce 866 m n. m., je i přesto nejvýše položenou českou vesnicí v Banátu. V současnosti tady žije přibližně 60 stálých obyvatel a každým rokem jich ubývá, jak se tak mladí stěhují zpět k rodinám do Čech, nebo do větších rumunských měst za studiem a prací. Celá vesnice se skládá z jedné asfaltové silnice, pár domků, návsi s hospodou/krámkem, kde mají lahvové pivo a chleba na objednávku. Dále je tady fara, kostel a škola, ve které se momentálně neučí, sic nejsou žádné školou povinné děti, které by ji navštěvovaly, a tak se čeká, až pár místních mrňousků povyroste. Tekoucí vodu tady zajišťují rozvody do malých napajedel pro dobytek a pár trubek do domů. My jsme například měli domek bez vody i elektřiny, a tak jsme se napájeli v napajedlech a nabíjeli v hospodě. Ba co víc, vůbec nám to nevadilo! A pak tady mají hřbitov s tím nejkrásnějším výhledem na světě. Nic víc a nic míň. Nic jim nechybí, nic nepřebývá, všichni pracují do úmoru a stejně vehementně a neúnavně hostí zvědavé turisty.
Ke zvědavým a otravným, ba přímo buranským turistům, se ještě v dalších článcích dostaneme, protože to moře smutku a prázdna, které nás z nich posedlo, se do jedné věty ani náhodou nevejde. Mnohem raději bych ještě zatleskala místním obyvatelům, jak v Rovensku, po generace adaptováni na drsné a nepřejícné rozmary počasí – i turistů – žijí ze dne na den s neutuchajícím optimismem, že nějak bylo a nějak bude a že dokud mají co jíst a kde spát, není přece zas až tak zle. Mohli bychom se od nich mnohému učit – skromnosti, pokoře, tvrdé práci, i prosté radosti ze života – a protože jsme si jistí, že na takové učení je týden málo, brzy tam pojedeme zase. Ale to předbíhám, jen co dáme dohromady veselé a zmoklé zápisky, můžete se těšit na všechny naše historky z Banátu. A že je jich nemálo…
BANAT
Before we will tell you about our troubles and adventures on our last journey, it’s quite necesarry to explain where we actually went, cause we heart that our relatives were arguing back home about where we went. They couldn’t agree on simple fact – were we in Romania or Ravensca, because we also have a Ravensca in Czech. So we are officially announcing that we were in Romanian Ravensca. In Banat. And to help you understand the place we went, firstly we will describe it a little, so you know how amazing and magical place it is.
So what is the Banat? The area of Banat is highland area on the left side of Dunabe river which was houseless during the Austro-Hungarian Empire’s era. But this situation didn’t také a long time. Because of the war with a Turk, an Austro-Hungarian government came with the idea of settlement of this area with Czech immigrants. A-H promised them a huge benefits like shorter military service (from 14 years to only 4), enough arable land and farms with cattle. But except short military service there were no more pleasant surprises at all. In a real life it looked like this.
In first half of 19th century a numerous groups of Czechs arrived to first two colonies – Saint Helena and Saint Elisabeth. Later they were devided to other colonies further in mountains. Very often members of one family were devided, so they had to start all alone in a foreign country and environment. Because of very bad weather and cold they were also forced to stay in the first colony before they could go on somewhere else. In the meantime they saw down forests, fertilizing the soil and they were staying in conditions not unsimilar to the working camps. After all this used to be the main reason why were Czech immigrants brought to Banat in a first place. As I already mentioned we chose one of those colonies for our trip, the smallest and the highest located village called Ravensca.
Ravesca is one of the most pitoresque place we have ever seen. With only 866 metres above sea level is the highest located Czech village in Banat. Currently it has about 60 constant residents and the number declines every yaer, when young people move back to their families to Czech or to bigger Romanian cities for work or schools. Whole village contains one asphalt road, few houses, a village green with a pub/small shop, where you can buy a bottled beer and bread to order. Also you can find a church and school, but the school is currently closed, since there are no kids to go there, so they are waiting for few local babies to grow up. Running water is provided here by few pipes bringing water into small waterholes for cattle and few pipes for some houses. Us, for example, we hada house with no water or electricity at all. So we took water from waterholes and charged our phones and laptops in a pub. And we didn’t mind at all! Oh and they also have a cemetery with the best view ever! Nothing more, nothing less. They don’t miss anything and they have no extras. Everybody works very hard and with the same energy they take care of curious tourists.
Later I will come back to enoying and rude tourists in my articles, because there’s a sea of sadness and void that possessed me after meeting them, and it’s simply too hard to fit my impressions into one word. I would much rather clap my hands to honor local people in Ravensca, their hard work and neverending optimism and modesty. We could learn a lot from them – modesty, humility, hard work, simple joy of living – and because we are sure one week is too short for such a big learning, we will soon come back here again. But I’m anticipating now. We just have to put our happy and wet paper notes together and then you can look forward to all our stories from Banat. And we have really loads of them…