Pětadvacátého května, nebo taky v Národní den italských bister prodávajících hranolky v Irsku, jsme se svezli na výlet do Dublinu. Je to den, kdy všichni Irové obědvají mastné fish and chips ve fast foodech italských majitelů, jejichž totožnost si lehce ověříte podle koncovky v názvu bistra, například FaustinO, MarinO či RalphinO. Co si budeme povídat, srkat přepálený olej z novinového papíru zpod ryby se nám moc nechtělo a tak jsme si zašli na rybu s hranolky do české hospody u Temple Bar na Essex Street, do Czech Inn.
Treska byla dobrá a obloha v podobě nedochucené nakrouhané zeleniny nám vskutku připomněla domov.
Obsluhoval nás Slovák, dali jsme si české pivo a pobavili se nad podobiznami slavných Čechů na zdech. Je totiž s podivem, že ze všech velkých a slavných Čechů mají Irové potřebu vyzdvihnout jména jako Gabriela Beňačková nebo Bertha von Suttner. Inu, proti gustu…
Co si budeme nalhávat, my v Česku kromě Michaela Fletleyho a svatého Patrika taky moc irských hrdinů neznáme. A pokud ano, nestavíme jim hospody. Na druhou stranu, mají tady velmi české hospodské pánské záchody. Fuj. Dámské jsou fajn, čisté, tedy nečeské.
Se slzou v oku jsme si vzpomněli na českou hromadnou dopravu, když dublinští řidiči tramvají nehodlali při stávce zajíždět do okrajových částí města, a pokud viděli zastávku přecpanou čekajícími lidmi, přijížděli krokem. Ve srovnání s běžným zpožděním Českých drah je to u nás pohoda lahoda. Klasické turistické kolečko po památkách jsme prošli krokem vycházkovým, ba skoro pomalým, fotili, natáčeli, kochali se a zkoumali známé i méně obletované budovy a sochy. Tak třeba socha “Děti slaví nové milénium”. No… neslaví.
Sousoší dvou chlapců a jednoho děvčátka, držících se za ruce a jásajících vypadá, jako kdyby je někdo na nože bral. Doslova. Všechny. Velmi. Nevím, co přesně vyváděly ty děti, které stály při zrodu milénia sochaři modelem, ale nejásaly. Určitě ne. Ale turisté si je fotí a jásají také. Podivné. A taky tady kdekdo spí na lavičkách. Na nábřeží u Ha’penny Bridge potulný turista zabalený do spacáku takzvaně “na punk”, a před Christ Church Cathedral zase Ježíš, zabalený do roucha. My jsme neměli moc času na polehávání a obíhali jsme co se dalo. Kromě koukání jsme taky poslouchali cizí rozhovory, kolegy turisty nebo kupříkladu v Trinity College pana průvodce.
Díky tomu jsme zjistili, že socha dávného děkana univerzity George Salomona nebyla postavena díky jeho zvláštním zásluhám ve prospěch školy, ale z čirého rozmaru, kdy si Salomon peníze našetřil a sochu si sám nechal postavit, protože zde chtěl být zvěčněn navždy. Povedlo se, stojí tady dodnes. Troška pověr pro strašpytle, neprocházejte pod zvonicí v centru nádvoří, když právě odbíjí poledne nebo půlnoc, jinak nikdy neuspějete u závěrečných zkoušek. Tak kdybyste snad náhodou studovali v Dublinu…
ONE DAY IN DUBLIN
When we went for a one day trip to Dublin, it was May 25th or – if you like it more – on a “International italian fries selling shops in Ireland day”. It’s a day, when all irish people have a greasy fish&chips at one of the italian bistro. You can tell it’s a real italian bistro according to letter “O” at the end of the bistro’s name, for example FaustinO, MarinO or RalphinO.
To be honest we weren’t really in a mood for sipping burnt oil out of a newspaper from beneath a fish, so we decided to have a fish&chips at Czech Inn, typical czech pub on Essex Street, Temple Bar.
The Codfish was lovely but the trimming in the form of flavourless chopped vegetables reminded us home very hard.
Our server was a slovakian guy, we had a czech beer and then we had a good laugh over photos on the wall. It’s extremly strange, you see, which czech people are important and interesting for Ireland, like Gabriela Beňačková or Bertha von Suttner. Well, there’s no accounting for taste…
On the other hand, it’s very well known that people in Czech mostly don’t know any irish famous people except for Michael Flatley and Saint Patrick, and if so we don’t put their photos on the pub’s wall.
With heavy hearts we were watching striking tram drivers and we were missing czech public transportation. Sometimes we think, that czech trains are delayed, but now we know it’s nothing in compare with Dublin trams.
We walked around typical city landmarks very slowly, took a photos, made some videos, luxuriated and explored well known and also not so famous sculptures and buildings. Like the sculpture called “Kids celebrating new milenium”. Well… they are indeed children, but that’s all.
They are not celebrating anything in any way. Rather then celebrating they look like they are trying to pull the middle child, a girl, somewhere into a dark tunnel and hurt her really bad. Strange. But tourists are happy with it and taking photos and posing next to it. I don’t know, maybe we are only two people, who actually see, how horribly wrong it is.
Also in Dublin lots of people sleep on the benches. On the riverbank right next to the Ha’penny Bridge was some hitchhiker sleeping comfortably in a sleeping bag, and for a change we saw a Jesus sleeping on a bench wrapped in the attire in front of the Christ Church Cathedral.
We didn’t have so much time, so we ran rather then slept on the benches around the city.
Besides watching everything we were also listening to every conversation around us, for instance, some tour guide at Trinity College. Because of this we learnt that the sculpture of former university dean George Salomon was build just because he saved enough money for it, not that he would do anything great or meaningful for this university. He simply wanted his own sculpture, cause he wanted to be here forever. Hooray! He’s still here.
A bit of legends for a cowards. Never walk under the bell tower in the middle of the campus square at midnight or at noon. The reason? You will never pass the finals at school then. So now you know it… just in case you would study here…