Na sever. Po dlouhých a velmi vyčerpávajících hodinách za volantem – a po ještě únavnějších pokusech dostat se ze Sicílie – jsme neměli moc energie na to, abychom ještě téhož dne dojeli příliš daleko, a tak nám stačil malinkatý, téměř titěrný, penzionek Oliva ve vesničce Lagonegro, rozkošném místě v horách asi dvě hodiny cesty před Neapolí.
Nahoru a dolů po serpentinách, krokem ve stísněných uličkách. Na každé křižovatce jsme bezradně koukali na všechny strany, kde jen může naše ubytování být. GPS měla zase jeden ze svých dnů “pojedeme sem… hmm… nebo možná spíš tamhle… ne, ne, raději se zase vraťte”, což nás baví, když jsme odpočatí a v dobrém rozmaru. Co si budeme povídat, naše vozítko už mělo nekonečné cesty taky až po karburátor. Nebudeme lhát, když jsme se couváním snažili vrátit v jednosměrce zpátky na kopeček, ze kterého jsme právě neuváženě sjeli, auto to vzdalo.
Pochopitelně, Honza tomu říká “Terka uvařila motor couváním do kopce”, zatímco Terčina verze zní “kulíšku můj, citrónku ubohý, ty už nemůžeš, viď?”
Vůbec nebudeme řešit, čí verze je přesnější, v reálu se od sebe zas tak nelišily. 🙂
Auto nakonec zůstalo chrupkat na malém náměstíčku před kostelem, zatímco my, naivně následující pokyny GPS, hledáme Olivu. Instrukce z internetu máme strohé. Paní domácí neumí ani slovo anglicky a penzion se dost těžko hledá. 🙂
No, aspoň nám nelhali. Opravdu jsme ho našli úplnou náhodou, a paní skutečně neuměla ani ň anglicky. Zato byla nejmilejší na světě a žádné angličtiny nebylo třeba. Ukázala nám, jak se dostaneme k auto zadním vchodem, kde máme pokoj i jak funguje koupelna. To vše bez jediného slova. Jen s mnoha úsměvy.
“italština, italština” pantomimou naznačuje přinášení kufrů, sic jí asi došlo, že nějaké máme, jen zůstaly v autě.
“Dopo!” mávnu ležérně rukou a paní majitelce se nadšeně rozzáří oči pochopením, zato Honza na mě kouká, jako bych spadla z višně.
“Potom,” odvětím přezíravě směrem k němu, jako bych italsky mluvila plynule už léta.
Později se mě tedy Honza ptá, co jsem jí to řekla.
“Potom!” Směju se jako osel, protože jiné slovo italsky neumím. A věřte mi, moc jsem doufala, že své DOPO budu moci někde použít. Hurá! 😀
Ráno se na dvě vteřiny pokocháme výhledem na hory kolem, a pak už fičíme na sever. Tedy do Toskánska, abychom mohli jednou pro vždy ukončit spor o tom, kde je tráva zelenější – v Irsku nebo v Toskánsku? Pojďme si rovnou říct, že jestli mi někdy někdo kopne do Irska, kopnu já do něj. 🙂 Byl to lítý, mnohahodinový slovní souboj argumentů a názorných ukázek toskánských luk a polí… inu, řekněme, že skončil remízou. 🙂
A protože počasí už nebylo vůbec jako na Sicílii, jarní, teplé a příjemné, ale sychravé, deštivé a lezavé, nevedla naše toskánská cesta nikam jinam než do sirných lázní Cascate del Mulino.
Mimo sezónu tady byl počet návštěvníků značný, leč snesitelný.
Voda horká, čistá, parkování zdarma a naše rozlámaná těla vděčná za trochu komfortu, který jsme se jim rozhodli dopřát.
Jo, a vstupné tady žádné nemají, tak si sem rozhodně zajeďte. 🙂
Tetris či anatomické tvarování, nazývejte to jak chcete, se nám tentokrát podařil k větší spokojenosti obou stran.
V praxi spal Honza vsedě za volantem a já skrčená na zadních sedačkách.
Fungovalo to, dokud se v noci nestrhla bouře a do auta nemlátily kroupy velikosti golfových míčků.
To už se moc spát nedalo. Říkal Honza. Já spala jako zabitá.
Východ slunce byl prý hezký, já to prospala. Ale beztak bylo zataženo a slunce doopravdy vylezlo až kolem desáté, takže všechno v pořádku. 🙂
Val d’Orcia je mimochodem moc hezké městečko. Pokud máte zbytečné desítky tisíc a baví vás Itálie, plus mínus na víkend si to tady i užijete i s ubytováním v centru a jídlem kdekoli. 😀
My jsme uznali, že na kole vinicemi by se nám to líbilo asi víc, ale to až někdy. Teď jsme unavení, nevyspaní, auto dělá “zvuky”…
Prostě jedeme domů…
…jsme si mysleli. Než přinutil Honza Terku najíždět na dálnici v protisměru přes dvě plné…
“DÍVÉÉÉÉÉJ!”
“Nemůžu, Honzi, řídím, co tam je?” Fičíme po rychlostní silnici směrem na Sienu a Honza se zničehonic přelepí na okýnko a řve jak pominutý, poskakuje na sedadle a celkově vypadá, jako by dostal nějaký záchvat.
“Otoč to!!!!”
“Haha, přes dvě plné, jo?”
“JO, DĚLEJ! Tohle už nikdy neuvidíme a to světlo před bouřkou je dokonalé, honeeeeeeem!”
Víte, co je horší, než hysterický chlap? Hysterický fotograf! 🙂
Točím to přes dvě plné a modlím se ke všem svatým, ať tady ti Italové nemají nikde kamery. Vracím se k místu, kde Honzu málem trefil šlak a už to taky vidím. Malinkaté parkoviště po obou stranách silnice.
A nad a kolem parkovišť… TOSKÁNSKO. To z fotek, kalendářů a katalogů cestovních kanceláří.
To, které svými odstíny zelené konkuruje irským údolím tak moc, až to musím uznat i já.
Nevím, kolik krásnějších scenérií jsme spolu s Honzou na cestách viděli. Moc asi ne. Ne tak ikonických a dramatických a velkolepých a naprosto úžasných.
Atmosféra byla dokonalá. Těsně před bouří byla obloha temně modrá na jedné straně a světlounká, vyfoukaná bez jediného mráčku na té druhé.
Tráva se divoce vlnila pod nápory zesilujícího větru, a tak celé kopce vypadaly, jako kdyby měly každou chvíli odplout stejně jako mraky nad nimi.
Co vám budu vyprávět, sami se podívejte na fotky, které Honza vyfotil,
i když se mu vítr několikrát pokusil odnést i stativ. 🙂
A pak už jsme skutečně jeli domů. Celých 14 hodin bez přestávky, až do Strašnic, protože jsme se báli, že jestli zastavíme, auto to vzdá navěky.
Smutný dodatek: Cesta z Prahy na Etnu a zpátky byla pro náš milovaný žlutý Citrón skutečně labutí písní. Dle odborníků na Citróny máme být rádi, že jsme vůbec dojeli. Dle našeho názoru jsme se postarali našemu stařičkému autíčku o poslední zážitek a důstojně se s ním rozloučili o pár měsíců později. Je nám z toho tuze smutno, ale víme, že na tuhle šílenou výpravu, ani na pidi žluté žihadlo, nikdy nezapomene. 🙁
50 SHADES OF GREEN AND THE SMELL OF SULFUR
To the north. After long and very exhausting hours in the car – and after even more exhausting attempts to get out of Sicily – we didn’t have much energy to drive a very long way the same day, so we were OK with small, tiny pension called Oliva in Lagonegro village, a cute place in mountains about two hours drive to Napoli.
Up and down along the zigzags, slowly in narrow roads. On every crossroad we were totally clueless and we had no idea how to get to our accommodation. The GPS had one of its „let’s go here… hmm… or we could go there…nah, we better come back“ days, which we actually like when we are well rested and in a good mood. But at this point our vehicle wasn’t really in a mood for any fun. And we won’t lie, while we were trying to drive back up the hill the car just gave up.
Of course, in John’s world this means „Teri burned the engine by driving back up the hill“ while Teri’s version sounds more like „oh honey, my tiny little Lemon, ppor guy, the journey is too long for you, isn’t it?“
We can’t decide whose version is correct so let’s say we are both kind of right at some point. 🙂
At the end we left the car sleeping at the small square in front of the church while we naively followed the GPS. We looked for Oliva with very limited instructions. The lady owner can’t speak a word Englis and it’s very hard to find the pension. 🙂
Well at least the internet didn’t lie. We really found it more by accident than by purpose, and the owner really couldn’t speak or understand English at all. But she was the sweetest person in the world so we didn’t actually need any English. She showed us how can we get easier to our car by the back door, where was our room and how the bathroom works here. All without a single word. Just smiling all the time.
„something somehing in Italian“ she was pantomiming carrying the luggage, cause she figured out we had some left in the car.
„Dopo!“ I waved my hand casually and her eyes glowed with understanding. Only John was staring at me like I was completely crazy.
„Later,“ I replied dismissively like the Italian language was an every day thing to me.
So later John asked me what did I say to the owner.
„Later!“ I laughed, because it was the only Italian word I knew. And believe me I hoped so badly to had a chance to use my DOPO anywhere in Italy. Yaaay! 😀
In the morning we spent two seconds admiring the mountain view and then we continued to the north. To the Tuscany so we could once for all end the finght about where the grass is greener – Ireland or Tuscany? Let’s put it this way – if someone hurt Irish feelings, I hurt him. 🙂 For many hours it was a ferocious fight with many good reasons and pleas, illustrative examples of Tuscan meadows and fields… well, we settled on a tie. 🙂
And because the weather was nothing like on Sicily – spring, warm and nice – but rainy, bleak and gloomy, we simply couldn’t go anywhere else but to sulfur spa Cascate del Mulino.
Out of the season there was a big number of visitors, but it was still fine.
Water was hot and clean, parking was free and our wrecked bodies were so thankfull for that little comfort, that we decided to give them.
Oh yeah, and it’s for free so you have to definitely stop by. 🙂
We didn’t spend our last Italian night in a hotel, pension or a tent. We slept in a car again. Righ behind the Val d’Orcia town at the car landing. Completely deliberately. It was the place where we could take the best pictures of a sunrise above the famous Tuscan sceneries from.
Tetris or anatomical shaping, you can call it whatever you want, but this time we did it great so we were both almost comfortable.
Actually John slept sitting behind the steering wheel and I was crooked at the back seat.
It worked until the storm started with hail of golf ball size bashing our car.
Now it was pretty hard to fall asleep again. Said John. I was sleeping like dead.
The sunrise was nice, John said. I was still asleep. But it was bit cloudy anyway and the sun really came up around ten so everything was fine. 🙂
By the way, Val d’Orcia is very nice town. If you have tens of thousands you don’t really need and you like Italy, you can enjoy it here like for a weekend or so in a nice downtown hotel and lovely restaurants. 😀
We found the cycling around the wineyards more interesting, but maybe someday, not now. Now we were tired, sleepy and the car was „making sounds“ …
We just wanted to go home…
…at least we thought so. Until John forced Teri to turn around at highway crossing two lines…
!LOOOOOOOK!“
„I can’t, john, I’m driving, what is it?“ We are speeding to Siena when John suddenly starts to look out the window and scream like crazy, jumping up and down and totally looks like he had some kind of tantrum.
„Turn around!!!!!“
„Haha, on a highway?“
„YES, DO IT! We won’t see this ever again with this light before the storm it’s perfect, hurry uuuuuuuuuuup!“
Do you know who is more hysterical than a hysterical man? A hysterical photographer! 🙂
I turned around on the highway and I was praying to all Gods for Italians not having cameras here. I drove back to the spot where John first had almost a heart attack and now I can see it too. A small parking lots on both sides of the road.
And above and around those parkings… TUSCANY. The one from the photos, calendars and traveling mazagines.
The one that is competing Irish valleys with its shades of green so much that even I have to admit it.
I don’t know how many more beautiful sceneries we have seen together with John so far. Not much. Not as iconic and dramatic and magnificent and totally amazing.
The atmosphere was perfect. Just before the storm the sky was dark blue at the one side and light white with all clouds blown away at the other.
The grass was rippling wildly under the uprising wind so all hills looked like they will be blown away as well as the clouds above them any minute.
What can I say. Just look at the pohotos John took
even the wind tried several times to take away his tripod. 🙂
And then we went home for real. Whole 14 hours without stops all the way to Strašnice, because we were afraid of our car die forever if we stop.
Sad edit: The journey from Prague to Etna and back was a real swan song for our beloved yellow Lemon. According to „Lemon“ experts we should be happy we even made it home. According to our opinion we just made sure our Lemon will have a nice last trip and we dignifiedly said good bye to him few months later. We felt very sad about it but we know we will never forget neither this crazy expedition nor our tiny yellow sting. 🙁