Řádně rozlámaní, pokroucení a nevyspalí jsme měli ráno, po noci v super malém autě, v hlavě jedinou myšlenku. “Už ať jsme na té Sicílii!”
Víte, dojet autem na Sicílii po neplacených italských silnicích není žádný med. A tak jsme museli překonat kruté větry i vyprahlou pustinu, jet po mnoho dní a nocí… dokud jsem neuviděli světlo na konci tunelu.
A pak další. A další. A pak ještě stokrát. Itálie je samý kopec, tudíž i jeden tunel za druhým, a tak se naší oblíbenou zábavou brzy stalo předpovídání počasí na konci dalšího tunelu. Neustále jsme si museli připomínat, že tady v horách špatné počasí nic neznamená, na Sicílii bude přece krásně!
No… budiž nám ke cti, že tenhle optimismus jsme si udrželi i přesto, že po jednom obzvlášť dlouhém tunelu se před námi vynořilo plně funkční lyžařské středisko. Zasněžené hory, sjezdovky, vleky, lanovky, hrstka lyžařů, luxusní hotel a nikde ani náznak jara. Zaraženě jsme se na sebe podívali, v očích pořád to neutuchající přesvědčení, že na jihu bude krásně. Musí být…
A tak jsme jeli…
Dlouho…
Zastávky byly přípustné jen na svačinku a tankování, žádné jiné zdržovačky nepřicházely v úvahu. Po noci strávené v autě nás ani nenapadlo ji opakovat, a tak jsme si už ráno rezervovali pidi byteček v Reggio Calabria, srdci dovolenkového ráje – v Kalábrii.
Booking nejenže sliboval čisťounký krásný byt, ale dokonce “naprosto výjimečnou snídani v ceně”. Těšili jsme se nesmírně.
S příjezdem do Kalábrie svět kolem nás rozkvetl. Bujel barvami a sluneční energií, až jsme z toho rozkvetli i my a naše nálada, ne úplně roztomilá po celodenní jízdě autem, rapidně stoupala k blažené radosti ze života. Pomeranče, citróny, obrovské vistárie, olivovníky, jasně žluté keře, jejichž jméno neznáme… všechno se zelenalo, řvalo do světa, že už je jaro, ne-li trošku i léto, a nám bylo báječně.
V Reggio Calabria nás ta radost trošku přešla. Přecpanější města nemají snad ani na Krétě, a to už je co říct. I když nám paní domácí svou těžce mizernou angličtinou kombinovanou s nedostatkem zubů pro správnou artikulaci několikrát opakovala, že Reggio Calabria je “the most beautiful kilometres in Italy”, my o tom pořád jaksi nejsme přesvědčeni. Jako jo, v sezóně asi mají těch pár kilometrů vymydlených a vyšperkovaných, ale nám se naskytl pohled na totálně zaneřáděnou skládku, které se někdo rozhodl říkat město.
ALE! To by bylo prd cestování, kdybychom se nesnažili najít i něco pozitivního. A tak jsme místo NEJkrásnějších italských kilometrů objevili NEJstarší zmrzlinový stánek v Itálii. Možná i v Evropě. Možná dokonce i na světě, ale to se neví.
Malinký zelený stáneček Cesare vypadá na první pohled jako obyčejná stará trafika, rozhodně ne jako ta místní chlouba, o které nám paní domácí sice šišlavě, ovšem o to nadšeněji, vyprávěla. Ono není divu, že na malý zelený domeček na náměstí nedají místní dopustit. V roce 1908, kdy obrovské zemětřesení zničilo jak Reggio, tak i protější sicilskou Messinu, zůstaly obyvatelům jen oči pro pláč.
Nezaháleli však a postupně opravovali, co se dalo. Do roku 1918 se jim tak povedlo vybudovat nádhernou novou promenádu plnou kaváren, kiosků a bister, kterým vévodila malá zelená domácí zmrzlinárna.
Je to mimochodem bez vylepšení, modernizací a změn přesně ta samá, před jakou jsme o sto let později my dlabali šest kopečků nejlepší zmrzliny, jakou jsme kdy jedli. Za tři eura jsme si tak koupili trošku italského štěstí ve městě, které se nám vlastně vůbec nelíbilo.
Pistáciové, lískooříškové, jahodové a medové studené štěstí nás zahřálo aspoň u srdce,
a po rychlé návštěvě supermarketu a rychlé prohlídce městečka (mají tu super staré kino
a docela hezké domečky)
jsme si pak v bytečku udělali malý piknik na oslavu dalšího objeveného NEJ.
Předtím jsme si ještě udělali malou procházku po pláži,
abychom mohli říct, že jsme se „vlastnonožně“ prošli po těch nejkrásnějších italských kilometrech. 🙂
A jak dopadla ta “naprosto výjimečná” snídaně? Nijak. Několik pytlíků italských sušenek, mlíko a bednu už načatých cereálií jsme neshledali nikterak výjimečnou. Kafe nám muselo stačit. Ostatně… najíme se na Sicílii. 🙂
TUNNELS, SNOW AND THE ELDEST ICE CREAM IN EUROPE
Completely wrecked, twisted, sleepless and after the night in a super small car we had only one thing on our minds. “Let’s just reach the Sicily already!”
You know, reach the Sicily on the free Italian roads is kind of a pure hell. And so we had to overcome cruel winds and arid wasteland and drive for many days and nights… until we saw the light at the end of the tunnel.
And then the next one. And then again like 100 times. Italy is practically one hill after another, therefore one tunnel after another as well. Very soon it became our favourite joke to forecast the weather behind the next tunnel. And all the time we had to remind ourselves that the bad weather here doesn’t really mean anything, cause it can be totally different on Sicily!
Well… at least we kept this optimism despite the fact that after one long long tunnel a large working ski resort showed up. Snowy mountains, ski slopes, tows, cableways, few skiers, luxury hotel and no sign of spring anywhere. We doubtfully looked at each other still with the unceasing conviction in our eyes that there’s gonna be a lovely weather down south. It has to be…
And so we drove…
For a long time…
Stops were allowed for snacks and gas only, no delays came into consideration. After the night in a car we wasn’t able to sleep like that again so in the morning we booked a tiny flat in Reggio Calabria, the heart of the holiday paradise – Calabria.
Not even that Booking promised us a clean lovely flat, but it also promised “totally exceptional breakfast included”. So we were really looking forward to it.
With our arrival to Calabria the world around us bloomed beautifully. It was full of colour and solar energy that also our mood bloomed, which was good, cause it wasn’t so great after the whole day in a car. Now it was rising to the blissful joy of life. Oranges, lemons, huge vistariums, olive trees, bright yellow bushes (we don’t know the name)… everything was green, screaming to the world that the spring is here, maybe summer even, and we felt wonderful.
In Reggio Calabria our mood slightly fell down. I bet it’s even more crowded place than on Crete, and that’s something. Although our host lady kept repeating (with very bad English and with not so many teeth to proper articulation) that the Reggio Calabria is “the most beautiful kilometres in Italy” we are still not so sure about it. Like… yes, maybe in high season they clean up those few kilometres for tourists, but that was definitely not what we’ve seen there – the messy dump all around us which was accidentally called “city” by Italians.
BUT! It would be wrong traveling, if we wouldn’t try to find something positive. And so instead of THE MOST beautiful kilometres we found THE ELDEST ice cream stall in Italy. Maybe in whole Europe. Or maybe in a whole world, but we can’t prove that.
A little green stall Cesare looks like a common old news stand, definitely not like local pride that our host was talked about so enthusiastically. But it’s no wonder that local people care so much about this small green house on the square. In 1909 the great earthquake destroyed Reggio and also Messina, the town on Sicily across the bay. All people were devastated.
But they weren’t lazy and step by step they repaired everything they could. Till 1918 they managed to build new beautiful promenade full of cafes, diners and bistros, all of them dominated by a small green homemade ice cream factory.
By the way, with no improvement, modernization and changes it’s the same place where we were – 100 years later – eating six portions of the best ice cream ever! And so for 3€ we got a bit of Italian happiness in a town we didn’t really like.
Pistachio, hazelnut, strawberry and honey ice cold happiness warmed our hearts indeed,
and after quick visit of a local supermarket and fast sightseeing (they have a one pretty old cinema
and quite nice houses)
we made a little picnic in our flat to celebrate our newly discovered THE MOST.
Before that we went for a short walk on the beach,
only so we could say that we personally walked at least something from those the most beautiful Italian kilometres.
And how did the “completely exceptional breakfast” end up? Not so well. Few bags of Italian cookies, milk and pack of already opened cereal weren’t really exceptional in any way. We had to go with the coffee only.After all… we will eat on Sicily. 🙂