Ani v roce 2017 jsme si nenechali ujít barevnou Ostravu, i když byla pro Honzu o trochu víc pracovní než loni, takže jsme do průzkumu zapojili i naše kamarády Niku a Vaška, abychom těch dojmů měli co nejvíc (a aby měla Terka veselou společnost).
Rovnou rozptýlím letošní šílené nepokoje kolem dlouhého čekání první den u hlavní brány – nesmysl. Ano, na festivalech se u vstupu první den prostě čeká. Ano, v dnešní době se bohužel musí provádět přísnější = delší kontroly. A ano, kdyby byly fronty jen proto, chápala bych to. Protože se mi ráno nechtělo brzy vstávat a dojet si pro lístek s předstihem, taky jsem si vystála 2,5 hodinouvou frontu na vstup. V úmorném dusnu bez vzduchu, vody a jakéhokoli životního prostoru. Pěkně tělo na tělo, dlouhé hodiny, až jsem se konečně dostala ke kontrole.
Nutno podotknout, že výbušniny jsem nepašovala. ALE kdyby jo, mohla jsem dovnitř pronést bomb, nožů a pistolí klidně deset, mého batohu se nikdo ani nedotkl ani ho neprohlídnul. Aha, říkám si, kvůli kontrole se tady asi nečeká. Nečekalo. Nascanovat čárový kód z pásky na ruce trvalo třem… TŘEM asi 15letým slečnám přibližně 20 minut, kdy se jedné čtečka v ruce vypnula, druhá jí šla „pomáhat“ a třetí si začala velmi pomalu opisovat čísla z mého kódu do své čtečky. 20 minut, dámy a pánové… 20!!!! Jen kvůli „schopné“ obsluze. Na druhou stranu bezpečnostní efekt to mít mohlo – každý terorista, který by bez prohledání stejně jako já proklouznul dovnitř, by byl z dlouhého úmorného čekání tak vyšťavený, že by se už na žádný atentát ani nezmohl. Asi to organizátoři CoO hráli letos na psychologickou vlnu.
Fakt, že ve 22:00 pustili dovnitř všechny bez kontrol, aby jako nemuseli tak dlouho čekat, mě nasral totálně. Že mě nekontrolovali a zbytečně zdržovaly tři totálně neschopné pipiny, to bych přežila (a to jsem kvůli nim promeškala Birdy 🙁 ), ale aby pak pustili všechny ostatní jen tak… MEH! Trošku k zamyšlení, jestli jsou takové debility při vstupu teda fakt nutné. Co už. Dostala jsem se tam!
Na první pohled mnohem více lidí, než jich bylo loni, na druhou stranu mnohem více stánků s pivem a jídlem, což mě činilo šťastnou a spokojenou. Trošku jsem nepochopila princip zálohovaných reklamních kelímků – každé pivo, které jste dostali do nového kelímku bylo třeba platit i se zálohou na kelímek. Když jsem pak šla kelímky vrátit, dostala jsem zálohu jen za ty čistě bílé, protože ty s obrázkem CoO jsou upomínkové a nevrací se. „Já si ho ale nevybrala, nechci kelímkový suvenýr,“ rozčilovala jsem se. „No ale my tyhle zpátky nebereme,“ říká si slečna s úsměvem. „Fajn, tak mi vraťte zálohu, když není vratný, nemáte na zálohu právo.“ … Nevrátili. Prý to dává smysl. Mně ne. Prachy v háji, kelímky ošklivé a tak je nejspíš dostanou nějaké děti v rodině na hraní na pískoviště. Peklo.
Aspoň že to jídlo stálo za to. Bramborový táta, vegetariánské Burfi, gruzínské speciality nebo stánek s domácí škvarkovou pomazánkou na krajíci velkém jak moje předloktí, to jsou jen některé stánky, u kterých jsme si rádi vystáli frontu.
A teď ta hudba.
V rámci tažení „na jistotu“ jsme si hned první večer vyřvaly s Nikou hlasivky na Imagine Dragons, protože čím jsme starší, tím míň si toho dětinského blbnutí a řádění užijeme, takže jsme nechaly chlapce v hluboké debatě o rozdílech Praha – Ostrava kdesi u lavičky i s baťůžkama, a vytančily a vyřvaly se z podoby. Juch! A že bylo na co! Kluci z ID to rozjeli i se skvělou světělnou show a předvedli parádní jízdu od začátku do konce, takže se nám – a asi nejen nám – tu noc usínalo únavou fakt bleskurychle.
Další jistota, ze které jsme byly jako na trní byla LP, božská američanka s barových chraplákem a mrazivě realistickými texty ze života. Malinká osůbka, která sama sebe prezentuje jako naprostého introverta, si získala řvoucí dav jediným pozdravem a nutno podotknout, že ačkoli nepředváděla žádnou choreografii, ani šílené kostýmy, nikdo na ni nezapomene.
Familiérnost, s jakou přistupovala k fanouškům, kterým brala z rukou selfie tyče, aby měli fakt hezkou fotku a ne jen nějaké horko těžko zachycený rozmazaný záběr, byla dojemná a kdo do té chvíle LP neznal a neměl na ni názor, se zcela jistě musel zamilovat. Totální nasazení, úžasný rozsah, kdy bez jediného zaváhání přecházela z hlubokých tónů do nedohledných výšek drásal dav na cucky a když oznámila, že následuje poslední píseň, pár lidí se na férovku rozplakalo.
Co si budem povídat, byl to nářez. O to větší, když tahle šílená ženská chtěla zazpívat ještě přídavek, ale zvukař už ji vypnul, a tak stála a do mrtvolného ticha nedýchajícího davu řvala poslední píseň z plných plic… po pár taktech se dav připojil a tak se několik stovek lidí sborových chorálem spojilo proti nerudnému zvukaři. Těžko popisovat sílu okamžiku, ale je mi jasné, proč se do válek chodilo za sborového zpěvu. Tu sounáležitost a sílu museli cítit úplně všichni. Koneckonců, cítil ji nejspíš i zvukař, který po první sloce přídavku LP zase připojil, a tak jsme nakonec všichni spolu s LP vyhráli. 🙂 Byla jsem v životě už na spoustě koncertů, malých i obřích – ale co se emocí týče, tuhle malou-velkou americkou živelnou pohromu a balzám na duši v jednom asi jen tak někdo nepřekoná.
Z čiré irské nostalgie jsem si neodpustila ani Walking on Cars, irskou kapelu, co u nás prorazila s jedním hitem někdy před půl rokem. Když jsem před pár lety žila jako aupair v irské rodině obsahující bláznivou maminku samoživitelku a potrhlého desetiletého raubíře, tahle kapela tu začínala a náhodou jsme jejich CD koupili na jakýsi rodatrip. Od té doby jsme si je všichni tři zamilovali a pouštěli si je při každém společném výletě autem. Když pak měli první velký koncert v Dublinu, maminka s chlapečkem mi do Čech posílali video se vzkazem, že beze mě to není ono. No uznejte, musela jsem jim oplatit stejnou mincí, a tak jsem šla i já v Česku natáčet Walking on Cars pozdrav pro mou irskou rodinku. Davem jsem se fakt neprodírala, sic je u nás nikdo nezná a zas tak dobří asi ani nejsou. Mí milí Irové byli ale nesmírně dojatí, a tak jsem byla za Walking on Cars na CoO nesmírně ráda.
Pařit jsme šli všichni i na Midnight Oil, což se divím, že jsem přežila a s Honzou se dost rozcházíme v názoru, zda to byla totální sračka s epileptickým frontmanem v čele, nebo naopak absolutní výkvět australské hudební scény.
Hádejte, kdo zastával který názor. 🙂 Takže zatímco Honza křepčil – jako fakt trsal!!! – já seděla na bobečku uprostřed davu vedle něj, páč mě bolely nohy a na toho potrhlého divného chlapa na pódiu se beztak nedalo dívat. A stejně je to zvláštní takhle sedět v davu, který kolem vás stojí. Připadáte si tak nějak zvláštně sami, schovaní… asi jako blecha v koberci s fakt dlouhých chlupem. Zajímavé.
S nadšením jsme okukovali i umělce nepříliš mainstreamové, ba přímo neznámé. S Honzou jsme bláznili na Ferocious Dog, rozpalující dav svou irsko-skotsko-punkovou náloží a náramně se nám to líbilo.
Totálně bezkonkurenční množství energie ale posílalo do davu duo Throes + The Shine, dva hyperkativní černoši, předvádějící akrobacii, přisprostlé pokřiky a vlnu pulsujícího veselí, až z toho poskakovali všichni v okruhu dvaceti metrů. Krása! A to bylo vedro k zalknutí, stín žádný a vzduch taky ne. Stejně všichni křepčili.
Tibetsko-švýcarská alternativní rocková skupina. Zní vám to divně? Nebo alespoň netradičně? Máte pravdu. Bylo to obé. Divné, protože když mezi drsnými rockery stojí na pódiu stařičký, lež velmi důstojně a hrdě vyhlížející Tibeťan, je to trošku podivné. Netradiční velmi. Tibeťan totiž začal magicky hlubokým hlasem pět chorály, ze kterých vstávaly chlupy za krkem a v duchu jste si chtě nechtě vybavili let orla, drsná horská úbočí osmitisícovek a dvacetimetrové vlny rozbouřeného oceánu v katastrofickém filmu. To bylo ještě tradiční… do chvíle, kdy se k němu přidali rockeři a basovými kytarami, bicími a ukřičenými refrény totálně promixovali jak chorál, tak naše epické představy. Porok Karpo se jmenují a moc rádi a vřele doporučujeme.
A nakonec nám ještě pro jistotu vylmem díru do hlavy mladý umělec s klavírem – Benjamin Clementine. Svým neustálým opakováním fráze: „When my prefered ways are not happening I won’t underestimate…“ a doprovodným tanečkem k těmto slovům nás doslova vyhnal z předposledního dne. Což o to, my měli snahu si jeho tvorbu poslechnout, ale když ani po deseti minutách nepřestal opakovat tuhle větu, prostě jsme odešli. 🙂 Možná tam stojí dodnes, kdo ví.
Poslední den jsem si ještě na poslední chvíli nechala podepsat novou komiksovou knihu Truchlivý Amoret Pražský jejím autorem Jamesem Staffordem, což je nesmírně sympatický pan spisovatel – podle Honzy se mám přestat culit a tolik se nerozplývat – a protože už jsem tam byla, nechala jsem si napsat krásné věnování a dokonce mám s tímhle sympaťákem i fotku. No uznejte sami, žádný škaredý páprda to není. 🙂
CoO 2017 se nám líbily velmi, možná taky proto, že jsme konečně přestali řešit noční/ranní dopravu Ostrava-Havířov pomocí MHD a pomáhali si z vlastních rodinných zdrojů nebo jsme jeli vlastním autem. Ono to asi ještě potrvá,než organizátorům dojde, že všichni prostě nemůžou jít domů pěšky. 🙂
Už se nemůžeme dočkat CoO 2018! Třeba zase otestujeme lidskou soudržnost v praxi jako na videu, hele:
PS: Už teď uzavíráme sázky na další hlavní hvězdy. George Ezra, Karavan Palace, Correspondents nebo Ed Sheeran by se nám moc líbili. Tak schválně. 🙂
COLOURS OF OSTRAVA 2017
Neither in 2017 we couldn’t miss Colours of Ostrava, even though it was more working event for John than it was a year before, so we engaged our friends Nikol and Vašek to the exploration, to collect as many impressions as possible (and to keep Teri a company while John was working).
I have to refute all crazy convulsoins straightaway about long long waiting in front of the front gate – bullshit. Yes, it’s quite usual you have to wait at the gate on the first day of festival. Yes, in today’s hard times we need to get thru some strict controls, which means longer controls obviously. And yes, if those queues were there just because of controls I would understand that. Cause I was lazy and I didn’t want to get up early and go to pick up my ticket in advance, I was waiting in a two and a hlf hours long queue as well to get inside. In toilsome fug with no air, water or any space around. Just body to body, long hours till I finally got to the control gate.
I need to point out that I wasn’t trying to smuggle any explosives. BUT if I was, I could smuggle inside all bombs, knifes or guns I’d like cause nobody touched or checked my backpack anyway. Aha, I thought, I wasn’t waiting for the control then. I really wasn’t. Very quickly I found out that to scan the QR code from my ticket took three 15yo girls about 20 minutes, when one of them somehow turned off the scanner, the second girl tried to help her with it and the third one started – very slowly – to write down the code numbers into her scanner. 20 mins, ladies and gentlemen… 20!!!! Just because of „capable“ staff. On the other hand, it could have some safety effect – every terrorist who’d get inside without the control after such a long time as I did, would probably didn’t have any energy left for any kind of atack. Maybe the CoO’s organizers tried to play it on the psychological note this year.
The fact that in 10PM they let everybody in without control only to not let people waiting any longer totally pissed me off. You know, I wouldn’t mind not being coltroled or being held back by three stupid girls for hours (and I missed Birdy cause of them 🙁 ), but the fact they let everybody in just like that… MEH! Kind of got me thinking if those controls are really so important… Well, whatever. I got in!
At first glance there were much more visitors than last year, on the other hand there were much more stalls with beer and food, which made me happy and content. I didn’t understand the principle of deposited themed beer cups – every beer you bought they gave you in a new cup, so you had to pay a new cup deposit. Later, when I went to return our cups, I received the deposit only for plain cups without picture on, cause those with a pictures are themed cups and you should keep them. „But I didn’t pick the cup, I don’t want it,“ I argued. „Well, but we don’t take cups with pictures back,“ said the girl behind the bar, smiling. „OK, so give me the deposit back, if I can’t return the cup you don’t gave any right for the deposit anyway…“ They didn’t give the deposite back of course. They said it makes perfect sense. Not to me. Money gone, ugly cups in my hands. I guess I’ll give them to some kins in my family to play with them in the sandbox. Hell.
At least the food was amazing. Potatoe Dad (Bramborový táta), vegetarian Burfi, Georgian specialties or a stall with homemade crackling spread at the slice as big as my forearm, those are just some stall where we gladly waited in a queue.
And now the music!
Within the campaign „for sure“ with Nikol we almost cried our vocal cords out with Imagine Dragons at the first night, cause the older we are the less we enjoy all those twist and shout moments in our lifes, so we left guys somewhere with our bags and we danced and shouted our souls out. Yaay! And it was a really SOMETHING! Guys from ID performed with a stunning light show and showed us a great craic from the beginning to end, and we were so tired after that we fell asleep super fast that night.
Another „for sure“ we were eargerly expecting was LP, gorgeous American with a bar husky voice and chillingly realistic lyrics from her (and ours) life. Tiny person, who presents herself as complete introvert , won the crowd with single „hello“ and I have to say that although she didn’t show any choreography nor any crazy costumes, nobody will forget her anyway.
The familiarity she accessed the fans with when she was taking selfie sticks out of their hands to take a nice photo for them,it was so touching and who didn’t know LP so far and didn’t have any opinion on her suddenly fell in love with her. Total deployment, amazing range when she – with no hesitation – switched from deep tones to faraway pitches, it scattered the crowd to pieces. And when she announced the last song few people started to cry. No kidding.
Long story short, it was a bliss! The bigger when this crazy lady wanted to sing an aditional song but the sound engineer turned her microphone off. So she just stood there and screamed her last song into the dead silence of not breathing crowd at the top of her lungs… after a few taps the crowd joined her so several hundereds of people united in a one choral against the rude sound engineer. It’s hard to describe the power of this moment, but I’m pretty sure why people used to march to the war with a choral singing. Everybody had to feel this solidarity and power. After all, the sound engineer felt it too I guess, cause he plugged the microphone back after the first strophe so with LP we all won against him together. 🙂 I’ve visited many concerts in my life, small ones and huge ones – but if I think about emotions here, nothing can really beats this small-huge American natural disaster and a balm on my soul in one.
From the pure nostalgia I had to see Walking on Cars, an Irish band with only one known hit in Czech Republic. When I lived in Ireland, I worked as an aupair for one crazy single mom and 10yo boy. One day, we bought this CD for some roadtrip and we fell in love with this band. When they had their first big concert in Dublin, mom and the son sent me a video to Czech to tell me it was boring without me there. Well, you have to admit I had to take a video for them too now, from Czech to Ireland. For my Irish family. I wasn’t really part of a crowd, cause nobody knows them here and they aren’t probably any good anyway. But my Irish were touched and for me Walking on Cars in CoO were nice remembering moment.
We had a crazy party with a Midnight Oil as well, which is kind of mystery for me how did I survive it. Me and John, we couldn’t decide if it was complete bullshit with an epileptic frontman or it was an absolute flowering of the Australian music scene.
Guess which opinion was whose.:-)So while John was dancing – like really dancing!!!! – I sat down in the middle of the crowd cause my feet were sore and I couldn’t watch the insane guy at the stage anyway. It’s very odd to sit in the crowd just like this. You fell somehow very alone, hidden… as if you were a flea in a long haired carpet. Interesting.
Enthusiastically, me and John, we watched also not so popular artists. We got crazy with Ferocious Dog, a crowd-burning Irish-Scotish-punk load and we enjoyed it so much.
Totally unrivaled amount of energy sent to the crowd the band called Throes + The Shine duo, two hyperactive blacks, performing acrobatics, dirty cries and a wave of pulsing merriment until everybody around was jumping like crazy. Cool! And it was very hot day, no shade to hide and no air either. And everybody was having fun anyway.
Tibetan-Swiss alternative rock band. Does it sound odd to you? Or at least non-traditional? You’re right. It was both. Odd, cause when there’s a very old but also very dignified and proud Tibetan man between rough rockers on the stage, it’s pretty odd. And very non-traditional. The thing was the Tibetan man suddenly started to sing chorals with a magical deep voicethat we all had to imagine the eagle’s flight over the rugged 8000 metres tall mountain slopes or a 20 metres waves of stormy ocean in a catastrophic movie. But all of this was still traditional enough… till the second when those rockers with their bass guitars, drums and crinkled refrains joined him and mixed the choral and our ideas of mountains and oceans with the rock music. They called Porok Karpo and we have to recommend them.
At the end we – just to keep the tradition – got bored to death with a young artist with his piano – Benjamin Clementine. With his nonstop repeating of phrase: „When my prefered ways are not happening I won’t underestimate…“ and with an accompanying dance he literally drove us out of the penultimate day. Well, we tried very hard to give him a chance, but when he kept repeating this one sentence for 10 minutes, we just left. 🙂 Who knows, maybe he’s still repeating this one sentence.
The last day I wanted to have a book signed at the last minute. This comic book is called The Sorrowful Putto of Prague and I really needed a signature of its author James Stafford, who is a very nice writer – according to John I should have stopped smiling so much – and because I already was there, I asked him to add some nice a dedication to the signature and I also have a photo with him. Well, you have to admit he’s not any ugly old writer, indeed. 🙂
We really enjoyed CoO in 2017, maybe also because we stopped using the public transportation at night from Ostrava to Havířov and we used some help from our friends or we simply drove there. I think it will still take organizers some time to realize that not everybody can walk home from the festival. 🙂
We can’t wait for CoO 2018! Maybe we will test the kindness of the human kind once agains like we did in the video, look:
PS: We’ve already closed a bet – who’s going to be a next main star in 2018. We’d like to see George Ezra (we guessed it right!), Karavan Palace, Correspondents or Ed Sheeran. So let’s see… 🙂