Berlín přímo magicky přitahuje kreativní lidi z celého světa a patří k nejoblíbenějším městům na světě.
Tak přesně tohle jsme se dočetli v průvodci, když se nám nechtělo trávit Velikonoce odháněním praštěných svátečních násilníků s pomlázkami v Česku a raději jsme se vydali na pár dní do Berlína. Beztak jsme oba potřebovali trochu volna a nicnedělání, tak proč ne někde, kde nikomu nerozumíme, a kam se vlastně chce jen polovině z nás (rozuměj Honzovi).
Mně je Německo tak nějak z duše nesympatické. Nesnáším němčinu, jejíž krkolomná gramatika i zvuk, jako když padá kostlivec ze schodů, mě dodnes straší v nočních můrách.
Zkrátka jsem totálně uvězněná v německých stereotypech, což mě netěší, tudíž jsem byla rozhodnutá dát Berlínu šanci zabojovat o trochu spravedlnosti v mé antiněmecké mysli.
A abychom si ty stereotypy užili opravdu důkladně, rovnou jsem si rezervovali bydlení v malém bytečku asi 15 minut od srdce Berlína ve čtvrti Moabit. Jako správní cestovatelé jsme se nechtěli dopředu omezovat předsudky, a tak jsme si ani moc nezjišťovali detaily o čtvrti, do které se vydáváme. A to bylo nejspíš dobře. Alt-Moabit je arabská čtvrť, kterou už desítky let obývají muslimové z celého světa. V posledních letech zde byla taky zařízena základna k přijímání uprchlíků a migrantů. Podle novinových článků na internetu jsou tu davy nebezpečných muslimských mužů, posedávajících na ulici před touto přijímací centrálou, agresivita v této čtvrti je alarmující, ba dokonce je zde domovská mešita toho islámského teroristy, který tu o Vánocích najel autem do lidí. No a tady my budeme skoro týden bydlet. Pěkně v centru zla.
Takže majitel bytečku je Arab. Milý, slušný, čistý (protože proč by nebyl, žejo). I doklad o zaplacení nám vypsal. Muslimové tady kolem jsou. Vlastní tu totiž spoustu bister, restaurací, barů, čajoven a večerek. Prostě jim to tu celé patří. Ráno je vídáme v kavárně, kam chodíme na snídani, pracují.
Tu a tam kolem nás na ulici projde skupinka oněch obávaných mladých mužů – se sportovními taškami míří do posilovny. Hmm. Nikde žádné davy, ani v noci. V podstatě nikde nikdo. Jediné, co je tu fakt muslimské až hrůza je místní fast food, kde se na tabuli s nabídkou výhodného menu dočteme, že všechno maso je připraveno způsobem HALALI. To nás víc rozesměje než urazí a je nám to jedno, protože nakonec to kuře chutná stejně, jako průměrné české kuře z klecového chovu. Žádné drama.
A kam vedly naše první berlínské kroky? K Braniborské bráně, pochopitelně. Svítí slunce, je třeba stihnout supr záběr a vyzkoušet nové fotografické filtry, které Honzovi zrovna nedávno přišly. Aneb zápisky z deníku fotografovy přítelkyně…
A jak na mě svítilo berlínské jarní slunce a nade mnou se tyčí berlínské monumenty,
mrakodrapy a kolem mě se válí tu a tam ledabyle ponechané zbytky berlínské zdi,
pomalu tála moje nebetyčná averze vůči Německu. Je to až k nevíře, ale Berlín mi byl čím dál víc sympatický a ani to moc nebolelo.
Dojmů ve mně zanechal hned několik, ale ze všeho nejvíc na mě doléhala smutno-optimistická poválečná atmosféra.
Tragická a brutální historie je tu cítit a vidět na každém kroku, ať jsou to pozůstatky berlínské zdi a příběhy s ní spjaté, děsivě krásné budovy, kterým kdysi kraloval Hitler
nebo pomníky a pietní místa k uctění památky obětí holocaustu.
Takže naše dny v Berlíně vypadaly mnohdy tak, že jsme se dopoledne podivili, kolik koncentračních táborů jsme vůbec neznali,
pak si přečetli o kus dál dva tři dech beroucí příběhy lidí, kteří se snažili všemožnými vynalézavými způsoby překonat zeď, abychom se pak šli kochat nádhernou majestátní budovou Říšského sněmu, dohlížející na všechno kolem tou svou pověstnou nadřazeností.
Krásné na tom všem je, že když máte historie buď plné zuby, nebo vás tak jako mě nebaví trávit dovolenou tím, že se každou chvíli dojímáte k slzám a profňukáte půl dne nad nespravedlností světa, je víc než snadné jen kousek popojít od historie k ryzímu futurismu.
A tak jsme se kochali veselou architekturou Sony Centra pod střechou ve tvaru obřího stanu,
zašli si tady rovnou i do Muzea filmu a televize (a znovu, především pro radost té vyšší půlky výpravy)
nebo se jeli projet spletitými trasami metra a nadzemky, které jsou asi tak stejně komplikované, jako některé mé myšlenkové pochody v dobách osobní krize. Takže dost.
Berlín je chaos, divadlo a učebnice dějepisu v jednom. Když tam jste, máte chuť vidět a zkusit všechno, navštívit každé muzeum, projet se vším, co jede a toulat se pod zemí i v oblacích, jakkoli vzletně to zní.
Taky proto – i když nám to trochu šponovalo rozpočet – jsme si neodpustili návštěvu berlínského mrakodrapu s nejrychlejším výtahem v Evropě – my totiž milujeme všechna ta „NEJ“.
Za 20 vteřin jsme stáli na ochozu ve 40. patře a užívali si 360° výhled na Berlín.
A když už jsme tu byli, dali jsme prostor i předražené (asi vysokohorská přirážka) romantice v podobě dortíčku a kafe v místní kavárně.
Jídla jsme si užívali dosytosti, i když německá kuchyně není úplně něco, kvůli čemu bych tady vyprázdnila peněženku. Itálie vyhrávala a o veselé příhody s Italy (a nejen s nimi) nebyla nouze. Není nic lepšího, než když v italské restauraci z ničeho nic vyběhne kuchař z kuchyně a začne vřískat na ženu vedle u stolu, že nic italštějšího a opravdovějšího než tuhle mozzarellu nikde nenajde. Paní se totiž domnívala, že to, co má na pizze, není mozzarella, ale kdovíco, a tak požádala obsluhu, aby jí ukázala krabičku o té údajné mozzarely. Obsluha ji v mezičase překřtila na „Mrs Mozzarella“ a parodovala její hysterický výlev před celou restaurací, takže jsme nakonec všichni plakali smíchy. Jen aby bylo jasno, Mrs Mozzarella mezitím samozřejmě uraženě odkvačila. Hehe.
Jindy jsme procházeli kolem výlohy kavárny a přes okno na nás koukaly dvě paní. Když viděly Honzu s foťákem, začaly se hihňat a mávat a nakrucovat se. Tak jsem na ně Honzu upozornila, aby se jako vrátil a vyfotil je, ať mají holky radost. Neměly. Když se můj fotograf vrátil a vyfotil dámy přes výlohu, vypadaly, že vyběhnou ven a budou se dožadovat práv na fotky a možná mu i rozmlátí foťák o chodník. Inu, do lidí člověk nevidí, žejo.
Okukovali jsme taky Berlínský dóm a slavnou televizní věž na Alexanderplatzu,
procházeli se parkem Tiergarten až k 67m vysokému noblesnímu Vítěznému sloupu Soegessäule,
který má připomínat dávné vítězství nad Dány. Cestou jsme v parku objevili malinkou skrytou růžovou zahradu
a malinkou louku celou pokrytou rozkvetlými narcisy. Romantika lvl 8000. 🙂
No a takhle jsme se tady potulovali celé Velikonoce, kterých jsme si pro samý Berlín nakonec ani nevšimli.
Místo s rodinou jsme si zašli na oběd s našimi kamarády z Prahy, kteří shodou okolností měli na Velikonoce úplně stejný plán a cíl jako my a byli jsme šťastní.
Ještě před odjezdem jsme si dali kafe v historické vídeňské kavárně Café Einstein, pokochali se atmosférou starého německého filmu (což zní hůř, než to skutečně vypadalo) a frčeli zase domů s totálně rozpuštěnou averzí na Německo. Juch!
Já si v autobuse ještě pro jistotu pustila Madisonské mosty, abych ty proplakané dojemné Velikonoce řádně završila a byli jsme zpátky v Praze.
PS: Zpráva pro všechny koledníky – příští Velikonoce zase nebudeme doma. 🙂
BERLIN
Berlin magically attracts creative people from all over the world and it’s one of the most popular cities in the world.
That’s exactly what we read in a guide book, when we didn’t want to spend Easter by driving away crazy holidays bullies with whips in Czechrepublic and we rather went to Berlin for a few days. We both needed some peace and quiet anyway so why wouldn’t we go somewhere, where we don’t understand anyone and where only half of our group really wants to go (John wanted to go).
Deep in my soul somehow I find Germany very unsymapthetic. I hate German, whose grammar and sound, like the skeleton falling from the stairs, still haunts me in my nightmares.
I’m just totally imprisoned in German stereotypes, which doesn’t make me happy at all. That’s why I decided to give Berlin a chance to fight for a little justice in my anti-German mind.
To enjoy these stereotypes really fully, we booked an accommodation in a small flat about 15 mins from the downtown in Berlin’s quarter called Moabit. As proper travelers we didn’t want to limit ouselves with prejudices in advance, so we weren’t really searching for any details about this quarter we were heading to. And I guess it was a good decision. Alt-Moabit is an Arabic quarter, which has been inhabited by Muslims from over the world for decades. In last few years they set up a refugee center here. According to newspapers and the internet there are crowds of dangerous Muslim men sitting all around the streets, the aggressiveness is alarming here and even the home mosque of an Islamic terrorist who drove with his car into the people last Christmas is in this quarter. Well, we’ll be staying here for almost a week. Nicely in the very centre of evil.
So the owner of our flat is an Arab. Nice, decent, clean (cause why he would’n be, right…). He also gave us a proof of payment. And yes, there are Muslims everywhere. It’s because they own lots of diners, restaurants, bars, tea rooms and small shops here. It’s just THEIR quarter. We see them at the coffee’s in the morning, when we go for a breakfast. They always work.
From time to time we met some group of those dreaded young men – with sport bags they were going to gym. Hmm. No crowds, not even at night. The only thing that was super crazy Muslim was a local fast food, where you can read on the menu card that all meat was prepared in a HALAL way. Which made us laugh rather than we would be ofended or something and we really didn’t care because it tasted exactly the same as an ordinary Czech chicken from a cage breeding. No drama at all.
And where did our first Berlin steps lead? To The Brandenburg Gate, of course. The sun was shining, so we needed to catch a perfect shot and also try new photo filters, which arrived just few days ago. Or notes from a photographer’s girlfriend diary…
As the Berlin spring sun was shining on me and Berlin monuments and scyscrapers were rising above me,
and everywhere I looked there were Berlin wall’s leftovers poorly left,
I slowly realized that I don’t feel any aversion against Germany anymore. It’s hard to believe, but I liked Berlin more and more and it didn’t even hurt so much.
It left a few impressions in me, but the sadly-optimistic post war atmosphere affected me the most.
You can feel the tragic and brutal history on every step you take and it doesn’t matter if it’s Berlin wall’s remains and all those stories conected to it, terrifyingly beuatiful buildings, that used to be reigned by Hiler
or memorial sites to commemorate the victims of the Holocaust.
So our Berlin days were mostly about wondering how many concentration camps we didn’t know and
then we read a little bit further two or three stories about people, who tried as much as they could to surmount the wall with all kinds of inventive ways, just to see the building of the majestic Reichstag, watching over all city with its famous supremacy.
The most beutiful thing on all of this is, that if you had enough of history, or (like me) you just don’t really want to spend the whole holiday by beeing moved to tears and by crying half a day over a world’s injustice, it’s more than easy to skip from the history to the pure futurism.
And so we were enjoying the merry architecture of Sony Centre under the roof in a shape of a huge tent,
we visited also a Movie and TV museum (again, John wanted to go)
Or we just went for a ride on a complicated lines of subway and overhead track, which are almost as complicated as some of my thought processes in times of a personal crisis. So complicated enough.
Berlin is a chaos, theatre and a history book in one. When you’re there, you’re dying to see and try everything, visit every museum, go for a ride by all ways of transport and wonder under the ground and in the sky, no matter how poetically it sounds.
That’s also why – even though it really stretched our budget – we could miss a visit of Berlin skyscraper with the fastest elevator in Europe – because we just love all those „The bests“.
In 20 seconds we stood in the 40th floor and enjoyed the 360° view of Berlin.
Since we were there already, we made some space for a romance ( even though very expensive romance) as a cake and a coffee in local skyscraper coffee shop.
We were eating to one’s heart content, although the German cuisine is not really something we would spend all our money for. We still prefered Italian food and we experienced a few very good stories in Italian restaurants here. There’s nothing better than a Italian chef running out of the kitchen, shouting at the woman sitting next to us about the fact, that she will never find anything more Italian and more real than this very mozzarella. The thing was, the lady was convinced that was not a mozzarella on her pizza, but who knows what so she asked the waiter to show her a so called mozzarella’s original box. In the meantime the staff started to call the lady „Mrs Mozzarella and they parodied her hysterical outflow in front of the whole restaurant,so we all ended up crying from laughter. Just to be clear, Mrs Mozzarella left the restaurant angry in the middle of the parody. Haha.
The other day we were just passing the caffee window and two women were looking at us thru the glass. When they noticed John’s camera, they started to giggle and wave and pose. So I pointed out to make John go back there and take a picture of them. You know, let’s make these girls happy. Well, they were not happy. When my protographer came back and took a picture of them thru the window, they looked like they wanted to chase us and destroy the camera. Oh well, you can’t never really see people’s minds, can you?
We also observed the Berlin Dome and a famous TV tower at the Alexanderplatz,
we went for a walk to a Tiergarten parc until we came to 67 metres tall noble victory column called Soegessäule,
which is standing here to remind an ancient victory over a Danes. Along the way we discovered a small cute and completely hidden rose garden,
and tiny field covered with daffodils in bloom. Romance lvl 8000.
And so we were wondering around the city for whole Easter, which – for Berlin itself – we didn’t noticed at all.
Instead of our families we had a nice lunch with our Prague friends, who coincidentally had a same Easter plans as us,so we were all happy at the end.
Right before we left, we stopped for a coffee at historical Viennese coffee shop Café Einstein, we enjoyed the old German movie atmosphere (which sounds worse than it really was) and we went home with completely dissolved aversion against Germany. Yaay!
Já si v autobuse ještě pro jistotu pustila Madisonské mosty, abych ty proplakané dojemné Velikonoce řádně završila a byli jsme zpátky v Praze.
To be a real romantic I watched The bridges of Madison, to properly finish already enough crying and moving Easter. And we were back in Prague.
PS: Note for all carollers – we won’t be home next Easter either! 🙂