Jak asi tušíte, noc plnou hrůzy a děsivých představ jsme nakonec přežili. Ale i tak musíme uznat, že na snídani jsem se nezdrželi a raději jsme hned za rohem spálili pyžama… ne, jasně, že nespálili. Ale skoro!
Hladoví a natěšení na výbornou snídani, kterou nám slibovali v průvodci, míříme přímo do centra místního parku, prý nejkrásnějšího na celé Krétě.
Má se tady nacházet historická kavárna O Kipos, a vskutku tady je
– jak vystřižená z dokumentu o první republice,
na úrovni, útulná a trochu snobská, s úslužnými číšníky ve fracích a nažehlených kalhotách.
ACH! Ani nevíme, jak se to stalo, ale najednou srkáme tradiční moka z prastaré měděné konvičky (lehce narezlé, stokrát připálené a naprosto božské)
a dlabeme citronový dort, tvarohové palačinky, tousty a řecké sušenky.
Snídaně, která by vystačila asi pro osm lidí, zmizela beze stopy a i obsluha se trošku podezřele dívala na naše batohy, zda v nich neukrýváme zbytky dortu.
My, značně znavení tímto téměř olympijským výkonem, se zatím kutálíme dál do parku, jelikož zde chovají pravé bezoárové kozly a kozy a Terka je musí vidět, protože prostě bezoárová koza, no… 🙂
Trošku se nám blíží večerní odlet, běžíme tudíž pochopitelně na centrální tržnici nakoupit suvenýry a vše nezbytné, bez čeho Krétu nemůžeme opustit (a co se nám vejde do batohu).
Tržnice je postavena do tvaru kříže, takže ji hezky křižujeme a nakupujeme jako diví.
Brzy zase mizíme, protože máme chuť úplně na všechno, co se kolem nás mihne – čerstvé ryby, chobotnice, krevety, kozí a ovčí sýry, jehněčí… no znáte to.
Toulali bychom se ulicemi Chanie klidně hodiny a okukovali hříčky architektury a historie, jako třeba kostel/mešita
– kdysi se věřící nemohli odhodlat ke zbourání tak krásné mešity, a tak si připomínku turecké nadvlády ponechali, a na opačné straně budovy postavili věž kostela. Na jedné straně se tak tyčí minaret, na druhé kostelní věž, a všichni jsou spokojení. Pěkné.
Počasí se konečně ustálilo na příjemných 13°C bez deště, dáváme proto druhou šanci majáku v přístavu, který by si Honza moc rád nafotil.
Hm. Dojít po mole k majáku není žádná výzva, říkali jsme si.
Už si to neříkáme, na to jsme moc promokli.
Ono totiž sice přestalo pršet, ale moře bouřilo jako o život a myslím, že tolikrát v jedné hodině Honza ještě nikdy foťák neschovával a zase nevytahoval, jako tady.
Vlny se rozbíjely o vlnolamy a o maják a podívaná to byla natolik fascinující a neobvyklá, že nám vůbec nevadilo moknout a mrznout.
Ba dokonce!!! Dokonce nás nenapadlo nic lepšího, než přímo u majáku vyšplhat na vlnolam a pozorovat tu přírodní melu z první řady.
Tu a tam nás to proto ošplouchlo fakt řádně a náš respekt k vodním živlům značně vzrostl. Do toho hrozně foukalo, brýle jsme měli oba pokryté vrstvičkou zaschlé soli a vlasy ztvrdlé slanou vodou a sůl nás štípala do očí i rozpraskaných rtů a neslyšeli jsme v tom burácení ani vlastní myšlenky, natož vlastního slova, a víte co? Bylo to to nejkrásnější, co se nám na Krétě vlastně přihodilo.[youtube https://www.youtube.com/watch?v=LkSXkU1Ib8Y?ecver=2]
Teda pokud nepočítám to, jak jsem si utrhla olivu ze stromu a ochutnala. Hořko je mi ještě teď, zatímco poslouchám Honzův neustávající smích (posměch). Ne, čerstvé olivy se fakt nejí. Tupec Terka v akci! 😀
Přemoženi živly jsme nakonec utekli zpět do klidné náruče přístavu a naháněni polskými a slovenskými majiteli hospůdek jsme prchli do bočních uliček.
Okukovali jsme okénka, balkonky, ruiny,
popínavé rostliny i skrytou synagogu nebo kočičí „dětský domov“.
Nakonec jsme ale stejně podlehli vábení sirény, v podobě Slováka, jehož věk je shodný s věkem Helenky Vondráčkové (jako fakt, to bylo první, co nám řekl) a který nám naservíroval obří porci masa
a sladkostí, takže jsme málem pukli…
…a pak jsme málem pukli zlostí nad vlastní blbostí, sic si za to naúčtoval pořádný balík. Co už.
Chania na nás rozhodně udělal dojem, ale čas se nachýlil k odjezdu a my fičeli na letiště vrátit auto. A co na letišti? No nic. Jako fakt skoro nic. Můžeme být rádi, že tam vůbec svítila světla a splachovaly záchody. Když jsme se ptali na Wifi, bylo nám řečeno, že bude od zítřka! Pohlednice jsme neměli kam hodit do schránky, protože tu na letišti ještě nemají, a tak jsme je dali do ruky paní prodavačce v jediném otevřeném obchůdku s řeskými suvenýry a doufali, že je fakt pošle – poslala.
Krétu jsme si zamilovali, obzvláště proto, že jsme na ní byli týden asi úplně sami, bez turistů, bez front, bez tepla a sucha… 🙂 Ale my máme déšť rádi a svetry vedeme, tak co bychom si březnovou Krétu nezopákli třeba zase za rok. JUCH!
CRETE -DAY 5
As you probably already knew, we survived the night full of horrors and scary thaughts. But we still had to admit that we ddin’t stay for a breakfast and we rather burned our pyjamas right behind the corner. No, of course not. But almost!
Hungry and excited for the tasty breakfast the book guide promised us, we went to the local central parc, the most beautiful parc of the whole Crete.
There should be a historical coffee shop O Kipos and it was there indeed
like in a documentary about the First Republic,
classy, cosy and a little bit posh, with complaisant staff in tail-coats and well ironed pants.
OH! We didn’t even know how did it happen but suddenly we were sipping the traditional moka from the ancient copper jug (slightly blunted, hudred times burned and totally fabulous)
and we were eating a lemon cake, cottage cheese pancakes, toasts and Greek cookies.
Breakfast big enough for eight people dissappeared without a trace and even the staff was looking suspiciosly at our backpacks if we didn’t hide any leftovers there.
Very tired from this almost olympic achievement, we rolled further to the parc, cause they breed a real bezoar goats and tups and Teri had to see them cause the bezoar goat…well… read Harry Potter books first. 🙂
Our night flight was getting closer so we obviously needed to buy some souvenirs we couldn’t leave Crete without (and what we could fit into our backpacks) at the local market.
The market was built in shape of cross so we were crossing it properly and we were shopping like crazy.
Soon we left cause we wanted to try everything we saw – fresh fishes, octopus, shrimps, goat and sheep cheese, lamb… you know that.
We could wonder around the Chania hours and hours, exploring the architecture and history, like the church/mosque
– in a history, believers didn’t ahve a heart to demolish a beautiful mosque, so they preserved this memory of the Turkish supremacy and they just built the church tower at the other side of the builfing. On the one side you can see the minaret now and at the other side is a church tower and everybody’s happy. Lovely.
The weather was finally quite constant, nice 13°C without raining, so we gave a port one more chance because John would really love to take some pictures here.
Hm. To get to the lighthouse on the pier is no challenge, we thought.
We don’t think that anymore, we are too drenched fot it.
Cause it maybe stopped raining but the sea was really revolting and I think John has never had to hide the camera so many times so far as he had to here.
Waves were crushing themselves on the groynes and on the lighthouse an it was so stunninga and rare view that we didn’t mind being wet and cold at all.
And we even didn’t come with anything less than climb up the groyne behind the lighthouseand watch this natural bedlam from the front row.
Here and there we got splashed really properly and our respect to the water elements grew a lot. It was also very windy, our glasses were covered with a layer of salt and our hair were hard from the salty water and the salt was biting us in our eyes and cracked lips and in this crazy roaring we didn’t hear our own thaughts not even any word and you know what? It was the most amazing and most beautiful thing that has happend to us on Crete!
Well if I don’t count the time, when I grabbed the olive off of the tree and tasted it. I still feel I small bitterness on my tongue, while I’m listening to John’s persistent laugh (derision). no, fresh olives are not for eating. Stupid Terka strikes again!
Overwhelmed by elements we finally ran away back to the quiet arms of the port and being chased by Polish and Slovakian pub owners we ran to the hidden side streets.
We were observing small windows, balconies, ruins,
climbing flowers and hidden synagogue or a cat orphanage.
At the end we we succumbed to the sighing of the sirens in form of the Slovakian guy, who was the same age as Helenka Vondráčková (seriously, it was a first thing he told us) and who served us a huge portion of meat
and sweets so we almost bursted out…
… and then we almost bursted out with anger over our own stupidity, cause he charged us of a crazy money. Whatever.
Chania definitely impressed us but we had to return the car and go to the airport. And what about the airport? Well, almost nothing. Like really nothing at all. We were glad the lights were on and that toilets were flushing. When we asked about the Wi-Fi, the guy told us they will turn on the Wi-Fi tomorrow! There was no mailbox cause they haven’t install it yet and so we gave our postcard to some shop assistant at the only open shop with Greek souvenirs and we were hoping she will send them – she did, thank you.
We fell in love with Crete especially because we were all alone here the whole week, without tourists, without queues, without warmth and drought… 🙂 But we like rain and we have warm clothes so why wouldn’t we repeat the March Crete next year again. YAAY!