Crete – day 4

dne

Po nočním dobrodružství, kdy se nám naše milá mula v Česku nejdřív opila a pak někde zatoulala – celý tyátr zahrnující policii, nejbližší příbuzné a široký okruh přátel, vám mula jistě sama ráda povypráví – jsme byli zoufale nevyspalí, ale šťastní, protože svítilo sluníčko a vůbec se celý krétský svět choval, jako by konečně pochopil, že jsme na dovolené.

_MG_7182

Pekárna byla i mimo sezónu otevřená, ranní hostina tedy mohla bez zdržování začít.

IMG_20170330_104607_1

Posnídali jsme listové šátečky plněné krétským ovčím a kozím sýrem

_MG_7193

a vesele jsme se ládovali na břehu moře kousek za přístavem.

_MG_7207

_MG_7201

Když tu najednou… kočka. TA kočka.

_MG_7224

Bestie pekelná s pohledem chrlícím čiré zlo. A zase nás lákala do tmy. Jenomže bylo teplo a azurové nebe volně přecházelo v azurově modré moře, byl by tudíž holý nerozum si nesmočit alespoň nohy. Voda o teplotě krásných 15°C zdatně konkurovala Baltu a tak i já – sýr všech sýrů – lehám na kámen a chytám… no bronz ne, spíš se hřeju.

_MG_7218

Za chvíli frčíme zase do hor, tak abych se zahřála do foroty.  Kočka uznala, že je asi na špatné straně síly a tak i ona na chvíli přechází na světlo a tulí se. Najednou není vůbec ďábelská.

_MG_7236

Jsem romantička. Velká. Takže když nemusím, podle GPS nejezdím. Miluju papírové zmuchlané pokreslené mapy, které samy o sobě vypráví spoustu příběhů. Ta naše by mohla vyprávět kdeco, bohužel ale o moderních silnicích toho moc neví, a tak jsme hned na kopci nad Agia Galini špatně odbočili a jeli vstříc krkolomným srázům. NO A CO! Beztak se nám místní hory líbí čím dál víc a tu a tam potřebujeme nutně zastavit, abychom se mohli oba dva náležitě pokochat. V těch nejvýše položených vesnicích tajíme dech a shlížíme dolů do údolí, debatujíce o možnosti pořídit si tady domeček.

_MG_7259

Přes vesničky Spili a Frati jsme se dostali – za několik hodin, protože jsme se kochali fakt hodně – k ještě užším uličkám a k ještě krkolomnějším spádům.

_MG_7247

Když už jsme si mysleli, že jsme v údolí a nic nás nepřekvapí, poznali jsme další tvář Kréty. Kaňony! Ale jaké!!! Hluboké, vysoké, skalnaté, na první pohled velmi často smrtelné.

_MG_7263

A k tomu neuvěřitelná vichřice.

Parkujeme na odpočívadle v soutěsce Kourtaliotiko Gorge a trochu se bojíme vystoupit, aby bez nás to auto neulétlo. To by nás asi trochu rozladilo. Víc nás ovšem rozladila skupinka německých turistů – seniorů.

_MG_7278

Hlučeli, zacláněli… a ano, jsme rozmazlení prázdným ostrovem, kde klidně i půl dne nepotkáme živou duši kromě té ovčí nebo kozí.

Představujte si výjev, který se nám naskytl:

Asi patnáct německých stařečků a stařenek. Jeden řecký průvodce. Dva mikrobusy. Všichni drží dalekohledy nebo foťáky.

Všichni stojí čelem ke skále a hypnotizují obzor nad sebou.

Nikdo ani nedutá.

Najednou se z vrcholku skály nad nimi snáší orel.

Dvě vteřiny šokovaného ticha.

Kravál jako kdyby na Oktoberfestu došlo pivo.

Orel se leká, odlétá zpátky na skálu.

Zmizel.

Němci hlasitě klejí, ozývá se scheisse sem, scheisse tam.

Po chvilce utichají, znovu hypnotizují vrcholek hory.

Za chvíli to orel zkusí znovu.

Oni ho znovu vyplaší.

A tak pořád dokola…

Pozorování orlů jsme po několikerém opakování této scény vzdali a přesunuli se ke srázu prohlídnout si důkladněji kaňon. Jak se tak rozhlížíme, najednou mi Honza ukazuje stržená svodidla na okraji silnice. „Tyjo, to musel být docela masakr, by mě zajímalo, co z toho auta zbylo…“

_MG_7275

Vzápětí se kousek nahnul, aby viděl až na dno údolí. „Aaaaaha, už vím. A ty se tam nekoukej, budeš brečet!“ Nebrečela jsem, ale do smíchu mi nebylo. Nedávno shořelé a rozmlácené auto na dně strže nebylo nijak legrační. Někdo ho nejspíš řídil. A dost dobře si neumím představit, jak by se z tohohle vraku dokázal někdo dostat živý. Přesně to je jedna z věcí, které se mi na Krétě nelíbí. Na rovné přehledné dálnici je povolená rychlost kolem 50km/h. V horských serpentinách a uzounkých klikatých uličkách je běžně povoleno 90km/h. A pak že Řekové nejsou blázni. Ach jo.

V půjčovně nám zakázali sjíždět mimo asfaltové upravené silnice. Jenomže! My chceme na Preveli beach a ta je prosím pěkně jinak nedostupná. Takže rychlostí hodně unaveného slimáka popojíždíme skalnatou cestičkou a doufáme, že se někde nepropadneme. K našemu údivu a ještě většímu údivu naší papírové mapy se vynoříme na krásném asfaltovém parkovišti pro turisty. Nejspíš budou cestičku časem asfaltovat taky, ale ani Řím nepostavili za den že ano. Parkujeme Pandu a koukáme přes okraj hory, pod kterou má naše vysněná skrytá pláž být. Je tam.

_MG_7284

Maličkatý světlý flíček daleko pod skalami. UF! Že musí být zrovna dneska takové teplo. 🙂 A tak hopkáme jak kamzíci ze skály po kamenných schůdcích a plahočíme se k pláži, poháněni vidinou plážového baru a studeného piva. Bar by tu byl… a to je tak všechno. Není sezóna přeci!  Zavřený bar má i své hlídače. Kdo čeká psa nebo placenou ostrahu v podobě postaršího místního pána, šeredně se plete. Husy! Dvě! Agresivní jako prase. A útočné. Kličkujeme nenápadně mezi čtyřmi dalšími návštěvníky pláže, kteří asi husám nevadí. Zato my je serem neskutečně. Nabíhají na nás, chtějí mě klovnout, a když volám na Honsu, ať mě zachrání, Honza jen se smíchem fotí.

_MG_7295

Prcháme. Konečně se dostaneme dost daleko od hus, abychom si mohli v klidu obhlídnout pláž. V létě jsou tady davy turistů, které sem dováží lodní taxi z celého blízkého okolí. Teď je nás tu šest lidí a dvě zuřivé husy. Milé.

Slavná Preveli beach nabízí několik lákadel, která jsou nejspíš o chlup lákavější mimo sezónu – v davech turistů byste se jich dost dobře nemuseli vůbec dočkat. Za prvé jsou ty již zmíněné husy. My, děti z vesnice, moc dobře víme, že taková husa je občas mnohem lepší hlídač než pes. A je fakt, že tyhle dvě vydají za rozzuřeného rotvajlera.

_MG_7375

Milovníci Jurského parku, Indiana Jonese nebo Flyna Carsena zase nejvíc ocení palmový a oleandrový háj.

_MG_7333

Do moře sem totiž ústí řeka Megalo Potamo, právě z již zmíněné soutěsky Kourtaliotiko Gorge, což nabízí nepřeberné množství tůněk a malinkých plážiček jak přímo u delty, tak i proti proudu směrem zpět do soutěsky.

_MG_7300

Občas sice musíme přelézat spadané palmy nebo se prodírat ostrými listy oleandru, připadáme si ale o to dobrodružněji, a za chvíli už sedíme uprostřed divoké řeky na balvanech a – překvapivě – zase se kocháme.

Za dvě hodiny v lese potkáváme jednu rodinku turistů, kteří jen tiše pozdraví a pokračují směrem do soutěsky.

Všude je ticho, kravál dělá je řeka a šumění ostrého palmového a oleandrového listí v narůstajících poryvech větru.

V létě tady prý dokonce půjčují šlapadla a stezkou v palmovém lese se nedá projít, jak je v obou směrech ucpaná. To nás jen utvrzuje v tom, že se sem musíme vrátit zase nejpozději na začátku dubna. Jsme tady skoro sami a je to k nezaplacení.

Vracíme se na pláž, kde si husy zatím vybraly novou oběť – mladý pár, chytající bronz na dece kousek od delty. Ona ječí, on se směje, husy klovou a kejhají na celé jižní pobřeží. Idylka!

_MG_7377

Tiše se krademe na malý kamínkový násep, abychom se pokusili taky smočit v moři, když už jsme teda na Krétě. Já to vzdávám v momentě, kdy ledová voda dosáhne úrovně stehen. Honza je hrdina, chvilku i plave.

IMG_2822

Ještě, že nás na vodní radovánky moc neužije, konec března rozhodně není ani na jihu Kréty žádná teplotní hitparáda.

_MG_7389

Což ostatně dokazuje i počasí, které se o chvilku později už zase tváří, jako že se blíží konec světa. Bleskově se oblékáme do mokrého oblečení, nazouváme boty plné písku a drápeme se zpátky po skalách k autu.

_MG_7380

Jakmile nasedneme do auta, je nám jasné, že jsme udělali dobře. Obloha je teď už ocelově šedá a vítr nám div nepřevrací naši ubohou Pandu. Cestou z pobřeží se ještě zastavujeme u krásného klenutého mostku

a pak už raději lezeme zpátky do auta a vyrážíme na sever. Ani ne pět minut nato se spouští liják všech lijáků, takže náš přesun trvá o chlup déle, než jsme předpokládali. Rychleji než 50km/h si totiž netroufáme jet, vody je všude habaděj.

_MG_7396

Nicméně jet musíme, čeká nás totiž ještě jedno veliké NEJ. Míříme do Ano Vouves, vesničky, která není skoro ničím zajímavá. Pár domečku, ilovové a pomerančové sady, jeden toulavý pes. Jo, ještě tady taky náhodou roste nejstarší olivovník na světě. Parkujeme v dešti přímo u něj, zdravíme se s místním hlídacím psem – chvála bohu, že to není husa – a v jeho společnosti jdeme okouknout olivovník.

_MG_7413

Nejen, že je nejstarší, ale prý taky největší a nejzachovalejší. Dodnes plodí stejné množství oliv jako mladé svěží stromky. Žasneme, uznale pokyvujeme hlavami a ještě chvíli obdivujeme ten zázrak přírody. To víte, nejstarší olivovník – plodící olivovník – se jen tak nevidí. A že to vážně není žádný drobeček. V průměru má jeho kmen přibližně 4,6 metrů a obvod koruny skoro 12 metrů. Protože je dutý, není možné zjistit jeho přesné stáří, odborníci jej ale odhadují na něcé mezi 3 až 5 tisíci lety.

_MG_7404

To vskutku není málo. Dnes je chráněnou národní památkou a z jeho větviček se vyráběl například věnec pro maratonské vítěze olympiád v Athénách a Pekingu, zdobil také olympijskou pochodeň při zahájení olympiády v Londýně. Je to zvláštní pocit, dívat se na něco tak moc přítomného a přesto vědět, že je na světě několik tisíc let.

_MG_7422

V dobrém rozjímavém rozmaru opouštíme Ano Vouves a řítíme se do Chanie. Tam, kde naše putování začalo, chtě nechtě musíme totiž zítra domů. S obtížemi hledáme parkování ve snesitelné vzdálenosti od našeho malého přístavního penzionku a nakonec parkujeme prakticky v přístavu. Pořád plní optimismu, protože ještě netušíme, co nás čeká.

_MG_7425

Ubytování je mírně řečeno zvláštní. Pokojík s koupelnou a půl patrem s dalšími postelemi navíc. To zní normálně, ne? Všechno je starožitné, tmavé a – prostě je to děsivé, jako z nějakého zvráceného hororového příběhu. Kožené potahy na židlích jsou podrápané, jako z obalu knižní předlohy knížky o vlkodlacích a pan majitel je podivín středního věku, který vypadá, že nás oba v noci zabije.

_MG_7465

To všechno je ale pořád pohádka proti té energii. To si nemyslete, že jsme praštění a věříme na duchy nebo tak něco. Ale v tom pokoji je něco špatně. Něco mezi chladem, i když je teplo a pocitem, že tady umřelo deset malých dětí hrozivou smrtí. Fakt děs. Nikdy v životě jsem se netěšila domů k mamince tak moc, jako tady. A vůbec mě neuklidňovalo, že se vždy a za všech okolností prudce realistický a racionální Honza cítil úplně stejně. Když tohle teď píšu a vzpomínám, mám zase husí kůži. Děs běs!

_MG_7414

Raději běžíme ven, prohlížíme si přístav, užíváme si parádní vlnobití v přístavním bazénku a nakonec si – jak jinak – jdeme dát výbornou večeři o 4 chodech. 🙂 Poslední večeře, jak má být. A kdo ví, jestli je náš pokoj fakt prokletý, možná je to vážně poslední večeře.

Po večeři se touláme roztomilými uličkami, ohlížíme cetky a tretky, jaké najdete jen na turistických promenádách a užíváme si klidu.

Až hodně pozdě se odhodláváme vrátit do pokoje a rychlostí blesku skáčeme do postele a snažíme se usnout. Je nám prachbídně, bojíme se strašlivě a přitom nemáme vůbec žádný důvod. Jako jo, ty rozdrásané židle jsou… no dobře, je to tu divné a hrůzostrašné a už nikdy sem nepojedeme.

Tak ahoj ráno… snad. Fňuk… 🙂

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s