Crete – Day 2

Po zasloužené pauze jsme zas v procesu psaní, focení a cestování ( i když v procesu cestování jsme pokud možno každou chvíli). Na Krétě jsme vymrzli, tak jsme si počkali hezky na první vlnu veder, abychom se vzpomínkami na ni aspoň trošku osvěžili.

_MG_6215

Jak jsem psala, po příjezdu nás burácení moře ukolébalo ke spánku – nejen burácení moře, unavilo nás i noční běhání po nekonečné pláži, nadšené jásání na celé širé pobřeží a euforické záchvaty smíchu… dlouho jsem nebyla u moře, no…

_MG_6241

Každopádně ráno jsme nevstávali v sedm, jak jsme si plánovali, protože se nám prostě nechtělo. A víte co? Dobře jsme udělali. Pokud totiž Řekové otevírají kavárničky běžně kolem poledne, hádejte, kdy je otevírají mimo sezónu. A modří už vědí, ano, občas je neotevřou vůbec. Nevadilo nám to ale ani trochu. Ne že bychom nechtěli pořádné ranní kafe, ale díky naší ranní lenosti vždycky najdeme podniky, které bychom jinak asi úplně nevyhledávali. Jako teď. Super hyper moderní klub/bar/kavárna/disco/bordel… ehm, jakože noční klub jsem chtěla říct asi… vzezření vskutku nevšedního. Styly se přelévaly z přehnaně luxusního přes klasický venkovský až po prudce křiklavou modernu, až se nám z toho chtělo… smát/zvracet/utéct. Jakmile jsme se ujistili, že tady vydržíme bez epileptického záchvatu, uznali jsme, že jedno kafe tady zvládneme.

IMG_20170328_105450

Takže sedíme v tomhle podivném, kávu a koktejly produkujícím místě, a kolem nás je ticho. Pět členů obsluhy na nás neurčitě zírá a my si připadáme jako vetřelci se slizkou olihní místo hlavy. Sedíme. Po chvíli sebere jeden číšník odvahu a laskavě přijme naši objednávku na dvě kávy. Čím nechápavěji na nás kouká, tím víc si myslíme, že jsme se omylem usadili minimálně v doupěti místní mafie. Čekáme. Dlouho. Z reproduktorů hraje dost nesnesitelná výtahová kulisa a svými tichými vtíravými tóny jen umocňuje to zoufale trapné a nervy drásající ticho. Koukáme na sebe a začínáme se tiše smát. Tiše, protože se bojíme, aby nás za hlasitý smích nevyvedli, nebo rovnou nezastřelili někde vzadu v komoře na košťata. Jarmark rozpačitosti a nervózního ošívání pokračuje. Dvě servírky zatarasily vchod svými drobnými postavičkami svírajícími chytré telefony, takže každý další kolemjdoucí se ani nezastaví, protože přes ně beztak nevidí, že mají otevřeno. Máme už objednáno, nemůžeme tedy jen tak odejít, to se nesluší. Honza si brouká rytmy – teď už důvěrně známé – elevator music – a dohání mě tím k šílenství. Hlavou se mi honí myšlenky na všechny bláznivé spisovatele, jejichž knihy mi přišly psychedelické a depresivně bláznivé. Možná psal John Fowles Mága tady, to by najednou dávalo smysl. Dostali jsme kafe. A dva malé croissanty polité řeckým medem. Hotovo dvacet, už nikam nejdu. Řekové si mě koupili a teď tady budu navždy otročit a psát psychedelické romány za medové pečivo…

Zpátky do reality. Platíme – po další extra dlouhé době – příjemně nízkou částku a ještě chvíli sedíme a vstřebáváme atmosféru. Žasneme, nechápeme, a ještě o trochu víc žasneme. Ať už slouží tenhle podnik k čemukoli, dostal nás. Nemáme čas ztrácet čas – moc dlouho vyspáváme. S mapkou v ruce vyrážíme fotit/točit do přístavu.

Maják je v Rethymnu překrásný a naprosto chápeme, proč bývalo Rethymno tak frekventovaným městem.

Majestátnost a noblesa mu nechybí ani dnes, kdy už se na něj jako na přístav trošku zapomnělo. Kvůli četným mělčinám a ostrým útesům se většina lodí přesměrovala do Chanie (Chanii?), a tak obdivně koukáme na malé čluny, plachetnice a soukromé jachty. Velké lodě už tady nenajdete. Zato maják, strážce všech kultur, které se ve městě dochovaly, stojí hrdě dál. Střetnutí místních kultur jde pochopitelně nejlíp vidět shora, takže šplháme na starobylou vojenskou pevnost, která je dnes něco mezi muzeem a městským parkem. Stojí na vršku jménem Palaiokastro a místní jí říkají Fortezza.

Právě zde byl údajně položen roku 1573 základní kámen antické akropole Rithimna. Jak se měnily národy, obývající Krétu, měnil se i vzhled pevnosti.

Nedivte se proto, najdete-li vedle benátských a řeckých prvků tureckou mešitu. Prohlédnout si můžete důmyslné podzemní chodby,

_MG_6388

skladiště,

_MG_6378

sloupové síně,

_MG_6389

ale taky již zmíněnou nádhernou mešitu sultána Ibrahima Hana s úžasně zdobenou mozaikovou kopulí, prý jednou z nějvětších v Řecku.

Na to, že byla postavena v roce 1646, je báječně zachovalá, a to i přesto, že je jen minimálně restaurovaná. No jo, mistři stavaři asi věděli, co dělají.

_MG_6396

Chvilku hrajeme na schovku – ano, hrajeme na schovku, hrajte taky! Kdo mě najde na fotce, nechť se přihlásí o cenu. 🙂

_MG_6320

– a pak zaplatíme paní v okýnku pár eur a následujících pár hodin bloumáme pevností, kocháme se výhledem na všechny světové strany

a dozvídáme se spoustu zajímavostí o dějinách Rethmyna. A děláme voloviny, pochopitelně. Zpíváme v amfiteátru,

_MG_6329

abychom vyzkoušeli přenos zvuku, pořádáme soutěž ve vrhu dělovou koulí,

což je vtipné a těžké zároveň, takže nás to moc bavilo, a v neposlední řadě saháme na co nemáme. Teda já. Honza se vzdálil se slovy „kriste pane už zase, já tě neznám“, zatímco já jsem si šla zazvonit na zvon u staré malé kapličky v pevnosti.

No co! Vidím viset provaz, co udělám? Ne, neoběsím se… samozřejmě za něj zatahám. Musím přece vědět, co to udělá, když to udělám… Zazvonil zvonec. A ničemu nebyl konec, prostě jsem utekla o kus dál a tvářila se stejně překvapeně, jako všichni ostatní návštěvníci. Hehe, jsem to ale rebel. A Honza už zase šlápnul do mraveniště. Klasika.

U paní v suvenýrech jsem se naučila, že Evcharistó je děkuji, takže jí děkuji řecky a s pocitem „to jsme se zase vzdělali“ opouštíme pevnost. Zase leje, takže brouzdáme deštivými uličkami, závidíme lidem obsypané stromy plné pomerančů a citronů v zahrádkách a chumláme se do letních bund.

_MG_6437

Bída… Nakonec zalezeme do arabské restaurace vedle krásné starobylé mešity v centru historické části města a pozorujeme okolní cvrkot. Cpeme se výborným masem a saláty, řeckým jogurtem s višňovým sirupem a kusy višní a celé to spláchneme rakií. Trošku si říkám, jak blbý je to nápad, jezdit po řeckém ostrově autem a k této konkrétní rakii bohužel jen čichám. Napiju se večer. 🙂

Počasí nám dneska sice vůbec nepřeje, hodláme to ale zlomit a popojet o kus dál, do hor. Trošku doufáme, že se nám podaří ujet hnusnému počasí nad mraky. Nedaleko Rethymna je v horách malý klášter, naše další zastávka. To, že je slavný a historicky nesmírně významný víme už v předstihu. Jak moc krásné a smutné místo to je zjistíme později.

_MG_6495

„Holy Monastery of Arkadi“, tedy svatý klášter Arkadi, je poslední stavbou, která zde v kopcích z celé vesnice zůstala po nájezdech Turků v roce 1866. Po dvoutýdenním brutálním obléhání zde nikdo nepřežil, zato se zrodila historie řecké odolnosti, odvahy a nezdolnosti. Ale postupně. Celý klášter je v podstatě jedna dlouhá čtvercová budova s velikým nádvořím uvnitř.

Na první pohled obyčejnému kamenému stavení vévodí kostel uprostřed nádvoří, tzv. Katholikon. Kdysi ve 13.st.tady stával obyčejný katolický kostelík, jakých najdete všude stovky. Dnes se díváme na naprostý architektonický unikát v podobě dvou-uličkového chrámu páně.

 

_MG_6470Dvoje vstupní dveře, dvě uličky a dva oltáře. Říká se, že je to proto, aby měli oba patroni kostela – Sv. Helena a Sv.Konstantin – řádné uznání.

_MG_6467

Hádám, že účel byl splněn. Procházíme klášterem kolem dokola, oddíl po oddíle, a pomalu se seznamujeme s místní tragickou historií. V roce 1866 se místní mniši odmítli vzdát tureckému vojsku a rozhodli se v klášteře ukrýt tolik lidí z přilehlé vesnice, kolik jen mohli, ačkoli si byli velmi dobře vědomi toho, že na rozdíl od Turků nemají pořádné zbraně, natož nějaký vojenský výcvik. I přesto vyzbrojili každého schopného muže k boji a zabarikádovali se v klášteře.

_MG_6515

Výhled z něj měli skvostný, velmi přehledně z něj totiž vidíme na všechny světové strany, do údolí i okolních kopců, kde pravděpodobně číhali Turkové. A pak Turci zaútočili. Kruté obléhání trvalo dva týdny. Turkové neúnavně pálili ohnivé koule na klášter a ještě dnes vidíme ohořelé torzo cypřiše, coby smutnou připomínku zvěrstev minulosti.

_MG_6467_vyrez

Tichý svědek v podobě zaklíněné kulky, která kdysi strom podpálila, nám připomíná, že zase tak dávno to nebylo. Cítíme se o trochu sklíčeněji. Ke konci obléhání Řekové moc dobře věděli, že se přesile nikdy neubrání. Vyslali sice zadním tajným vchodem dva mnichy se zprávou do okolních vesnic, pomoci se už ale nedočkali. A tak tváří v tvář šílenému strachu a zlu, rozhodli se řečtí odbojáři k zoufalému činu. Nahnali své ženy, děti a stařešiny do starého vinného skladiště, které nyní sloužilo jako sklad střelného prachu, a všechny své milované a blízké vyhodili do povětří.

_MG_6489

Hned poté se přichystali k poslednímu boji svých životů. Nikdo nepřežil. Stojíme ve staré prachárně, místě jednoho z nejtragičtějších a zároveň nejikoničtějších holokaustů řecké historie a je nám úzko a smutno.

_MG_6491

Trochu prší a počasí jen podtrhuje to, jak se teď cítíme. Beznaděj, jakou museli prožít, životy, které se rozhodli obětovat, teď doslova naplňují prostor kolem nás a my ještě několik dlouhých minut tiše stojíme a… ne, nemodlíme se, to neumíme… tiše myslíme na ty, jenž jsme neznali.

_MG_6490

Na lidi odvážné, odhodlané, ztracené. Pro dnešní Kréťany je Arkadi nejposvátnějším poutním místem. Zatímco my o něm nikdy neslyšeli, pro ně je symbolem sebeobětování, svobody a odvahy, tedy ctností, kterých si váží ze všech nejvíce. Už chápeme proč.

Sjíždíme serpentinami drolících se kopců zpět do civilizace a jak jsme celí zamlklí a zamyšlení, mlčíme si každý se svými vlastními myšlenkami. Až ječící kontrolka nádrže nás vytáhne z doby před sto padesáti lety zpět do reality. Čerpacích stanic je tady docela dost, pochopitelně pouze tehdy, když žádnou nepotřebujete. Zastavujeme u té nejbližší a – SAMOZŘEJMĚ! – je právě teď mimo provoz. Asi půl hodiny – protože pán říkal, že to potrvá maximálně 10 minut – srkáme kafe a cpeme se citronovými sušenkami s oříšky a listovými šátečky s fetou. Ty nám dal pan pekař zadarmo, že prý je prostě musíme ochutnat. Měl pravdu, jsou božské. Vážně chápeme, proč žili bohové zrovna v Řecku. 🙂 Nicméně, zpět k benzínu. Zaraženě pozorujeme, jak pět řeckým mužů v montérkách přečerpává benzín z obřího bílého barelu do podzemní zásobárny hadičkou.

_MG_6529

HADIČKOU!! Jakože hadičkou o velikosti obyčejného brčka. V mžiku nám bylo jasné, že tohle zabere víc než 10 minut, a i přes omluvy a přemlouvání obsluhy benzínky nakonec odjíždíme. Týpek v montérkách se nás ještě ptá, jestli jedeme do Heraklionu, a když přikývneme, popřeje nám šťastnou cestu. Parchant. Proč parchant? Protože moc dobře viděl, že máme zbyteček benzínu a taky moc dobře věděl, že až do Heraklia je to 60km a my tam nedojedeme. On to věděl, ale my ne, takže jsme vesele odjeli. Natankovat přece můžeme o kus dál.

_MG_6537

Hory. Hory. Kopce. Kontrolka ječí a po prozkoumání GPS s hrůzou zjišťujeme, že asi nikde před Herakliem nenatankujeme. Z kopců už sjíždíme na neutral. Do kopců už pomalu taky. Když už jsme fakt zoufalí a auto jede na výpary a na naše vroucí motlitby (kdo říkal, že se neumíme modlit?) objeví se asi po 40km za otáčkou benzínka. V protisměru. V našem směru je k ní zákaz odbočení. NO A CO?!??! Máme benzín, jsme šťastní, jedeme dál, vstříc hlavnímu městu.

Jestli jsme si doteď mysleli, že Řekové neumí řídit, v Herakliu jsme si tím byli už jistí. A protože v březnu na Krétě ještě moc turistů není, když už tady nějací jsou, bydlí většinou v Herakliu. A taky že jo. Všichni. Auta, motorky, autobusy… a pidi úzké silnice, jednosměrky a plná parkoviště. Drahnou chvíli kličkujeme městem ve snaze najít parkování poblíž hotelu. Jednosměrky jsou užší než úzké a občas popojíždíme fakt po centimetrech, abychom si naši milou Pandu neodřeli. Nakonec vítězíme, parkujeme, platíme a ubytováváme se v hotelu Kronos u starého benátského přístavu.

_MG_6544

Výhled z pokoje je tentokrát na město, takže domy, ulice a kravál. Nevadí, beztak v hotelu trávíme minimum času. Rychle proletíme mapu města ukořistěnou v recepci a kroužkujeme si místa, která musíme do setmění ještě stihnout najít. A běžíme.

Vyfotit starou benátskou pevnost v přístavu, okouknout pár kostelů

a slavnou kašnu s pozůstatkem antického vodovodu.

_MG_6588

Naší pozornosti neujde ani prazvláštní kašna složená z antické sochy a pohřebního katafalku. Žádné speciální propojení se nekonalo, zkrátka někdo „instaloval“ katafalk před sochu a je z toho fenomén. Juch!

_MG_6602

Lidí je tu jako much a během půl hodiny máme Heraklia plné zuby.

_MG_6604

Usedáme na zahrádku jedné z restaurací na hlavní nákupní promenádě a za chvilku už do sebe ládujeme souvlaki a gyros.

Všechno to zapíjíme retsinou, řeckým bílým vínem s příměsí pryskyřice z borovice halabské. Honza se tváří, že není úplně špatná, já mám po pár skleničkách docela jasno o opaku. Retsinu si pro její bláznivou neobvyklou chuť buďto zamilujete, nebo… nebo ne.

_MG_6612

Před spaním jdeme ještě fotit vlny do přístavu… do tmy do přístavu.

_MG_6626

Moře je zase naprosto utržené ze řetězu a vítr se pomalu mění ve slušnou vichřici.

_MG_6649 – obnovený

O to lepší vlny jsou, jen musíme tu a tam zachraňovat foťák a jednou skoro i Honzu. Sedíme v přístavu, pozorujeme zuřící moře a občas se ohlížíme na město, ožívající nočním životem. Sice ještě není sezona, ale v Herakliu se nejspíš v noci nikdy nespí.

_MG_6635

Nabitý a bláznivě rozmanitý den nám ještě o chlup vylepší pan recepční, když nám při návratu do hotelu vtiskne do ruky plný kelímek arašídů. Večery jsou prý lepší s dobrými oříšky. Má recht. 🙂

Usínáme s kulisou pulsujícího města pod okny a těšíme se na zítřek. Pojedeme na jih, tak snad je slunce schované právě tam…

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s