Crete – Day 2

Po zasloužené pauze jsme zas v procesu psaní, focení a cestování ( i když v procesu cestování jsme pokud možno každou chvíli). Na Krétě jsme vymrzli, tak jsme si počkali hezky na první vlnu veder, abychom se vzpomínkami na ni aspoň trošku osvěžili.

_MG_6215

Jak jsem psala, po příjezdu nás burácení moře ukolébalo ke spánku – nejen burácení moře, unavilo nás i noční běhání po nekonečné pláži, nadšené jásání na celé širé pobřeží a euforické záchvaty smíchu… dlouho jsem nebyla u moře, no…

_MG_6241

Každopádně ráno jsme nevstávali v sedm, jak jsme si plánovali, protože se nám prostě nechtělo. A víte co? Dobře jsme udělali. Pokud totiž Řekové otevírají kavárničky běžně kolem poledne, hádejte, kdy je otevírají mimo sezónu. A modří už vědí, ano, občas je neotevřou vůbec. Nevadilo nám to ale ani trochu. Ne že bychom nechtěli pořádné ranní kafe, ale díky naší ranní lenosti vždycky najdeme podniky, které bychom jinak asi úplně nevyhledávali. Jako teď. Super hyper moderní klub/bar/kavárna/disco/bordel… ehm, jakože noční klub jsem chtěla říct asi… vzezření vskutku nevšedního. Styly se přelévaly z přehnaně luxusního přes klasický venkovský až po prudce křiklavou modernu, až se nám z toho chtělo… smát/zvracet/utéct. Jakmile jsme se ujistili, že tady vydržíme bez epileptického záchvatu, uznali jsme, že jedno kafe tady zvládneme.

IMG_20170328_105450

Takže sedíme v tomhle podivném, kávu a koktejly produkujícím místě, a kolem nás je ticho. Pět členů obsluhy na nás neurčitě zírá a my si připadáme jako vetřelci se slizkou olihní místo hlavy. Sedíme. Po chvíli sebere jeden číšník odvahu a laskavě přijme naši objednávku na dvě kávy. Čím nechápavěji na nás kouká, tím víc si myslíme, že jsme se omylem usadili minimálně v doupěti místní mafie. Čekáme. Dlouho. Z reproduktorů hraje dost nesnesitelná výtahová kulisa a svými tichými vtíravými tóny jen umocňuje to zoufale trapné a nervy drásající ticho. Koukáme na sebe a začínáme se tiše smát. Tiše, protože se bojíme, aby nás za hlasitý smích nevyvedli, nebo rovnou nezastřelili někde vzadu v komoře na košťata. Jarmark rozpačitosti a nervózního ošívání pokračuje. Dvě servírky zatarasily vchod svými drobnými postavičkami svírajícími chytré telefony, takže každý další kolemjdoucí se ani nezastaví, protože přes ně beztak nevidí, že mají otevřeno. Máme už objednáno, nemůžeme tedy jen tak odejít, to se nesluší. Honza si brouká rytmy – teď už důvěrně známé – elevator music – a dohání mě tím k šílenství. Hlavou se mi honí myšlenky na všechny bláznivé spisovatele, jejichž knihy mi přišly psychedelické a depresivně bláznivé. Možná psal John Fowles Mága tady, to by najednou dávalo smysl. Dostali jsme kafe. A dva malé croissanty polité řeckým medem. Hotovo dvacet, už nikam nejdu. Řekové si mě koupili a teď tady budu navždy otročit a psát psychedelické romány za medové pečivo…

Zpátky do reality. Platíme – po další extra dlouhé době – příjemně nízkou částku a ještě chvíli sedíme a vstřebáváme atmosféru. Žasneme, nechápeme, a ještě o trochu víc žasneme. Ať už slouží tenhle podnik k čemukoli, dostal nás. Nemáme čas ztrácet čas – moc dlouho vyspáváme. S mapkou v ruce vyrážíme fotit/točit do přístavu.

Maják je v Rethymnu překrásný a naprosto chápeme, proč bývalo Rethymno tak frekventovaným městem.

Majestátnost a noblesa mu nechybí ani dnes, kdy už se na něj jako na přístav trošku zapomnělo. Kvůli četným mělčinám a ostrým útesům se většina lodí přesměrovala do Chanie (Chanii?), a tak obdivně koukáme na malé čluny, plachetnice a soukromé jachty. Velké lodě už tady nenajdete. Zato maják, strážce všech kultur, které se ve městě dochovaly, stojí hrdě dál. Střetnutí místních kultur jde pochopitelně nejlíp vidět shora, takže šplháme na starobylou vojenskou pevnost, která je dnes něco mezi muzeem a městským parkem. Stojí na vršku jménem Palaiokastro a místní jí říkají Fortezza.

Právě zde byl údajně položen roku 1573 základní kámen antické akropole Rithimna. Jak se měnily národy, obývající Krétu, měnil se i vzhled pevnosti.

Nedivte se proto, najdete-li vedle benátských a řeckých prvků tureckou mešitu. Prohlédnout si můžete důmyslné podzemní chodby,

_MG_6388

skladiště,

_MG_6378

sloupové síně,

_MG_6389

ale taky již zmíněnou nádhernou mešitu sultána Ibrahima Hana s úžasně zdobenou mozaikovou kopulí, prý jednou z nějvětších v Řecku.

Na to, že byla postavena v roce 1646, je báječně zachovalá, a to i přesto, že je jen minimálně restaurovaná. No jo, mistři stavaři asi věděli, co dělají.

_MG_6396

Chvilku hrajeme na schovku – ano, hrajeme na schovku, hrajte taky! Kdo mě najde na fotce, nechť se přihlásí o cenu. 🙂

_MG_6320

– a pak zaplatíme paní v okýnku pár eur a následujících pár hodin bloumáme pevností, kocháme se výhledem na všechny světové strany

a dozvídáme se spoustu zajímavostí o dějinách Rethmyna. A děláme voloviny, pochopitelně. Zpíváme v amfiteátru,

_MG_6329

abychom vyzkoušeli přenos zvuku, pořádáme soutěž ve vrhu dělovou koulí,

což je vtipné a těžké zároveň, takže nás to moc bavilo, a v neposlední řadě saháme na co nemáme. Teda já. Honza se vzdálil se slovy „kriste pane už zase, já tě neznám“, zatímco já jsem si šla zazvonit na zvon u staré malé kapličky v pevnosti.

No co! Vidím viset provaz, co udělám? Ne, neoběsím se… samozřejmě za něj zatahám. Musím přece vědět, co to udělá, když to udělám… Zazvonil zvonec. A ničemu nebyl konec, prostě jsem utekla o kus dál a tvářila se stejně překvapeně, jako všichni ostatní návštěvníci. Hehe, jsem to ale rebel. A Honza už zase šlápnul do mraveniště. Klasika.

U paní v suvenýrech jsem se naučila, že Evcharistó je děkuji, takže jí děkuji řecky a s pocitem „to jsme se zase vzdělali“ opouštíme pevnost. Zase leje, takže brouzdáme deštivými uličkami, závidíme lidem obsypané stromy plné pomerančů a citronů v zahrádkách a chumláme se do letních bund.

_MG_6437

Bída… Nakonec zalezeme do arabské restaurace vedle krásné starobylé mešity v centru historické části města a pozorujeme okolní cvrkot. Cpeme se výborným masem a saláty, řeckým jogurtem s višňovým sirupem a kusy višní a celé to spláchneme rakií. Trošku si říkám, jak blbý je to nápad, jezdit po řeckém ostrově autem a k této konkrétní rakii bohužel jen čichám. Napiju se večer. 🙂

Počasí nám dneska sice vůbec nepřeje, hodláme to ale zlomit a popojet o kus dál, do hor. Trošku doufáme, že se nám podaří ujet hnusnému počasí nad mraky. Nedaleko Rethymna je v horách malý klášter, naše další zastávka. To, že je slavný a historicky nesmírně významný víme už v předstihu. Jak moc krásné a smutné místo to je zjistíme později.

_MG_6495

„Holy Monastery of Arkadi“, tedy svatý klášter Arkadi, je poslední stavbou, která zde v kopcích z celé vesnice zůstala po nájezdech Turků v roce 1866. Po dvoutýdenním brutálním obléhání zde nikdo nepřežil, zato se zrodila historie řecké odolnosti, odvahy a nezdolnosti. Ale postupně. Celý klášter je v podstatě jedna dlouhá čtvercová budova s velikým nádvořím uvnitř.

Na první pohled obyčejnému kamenému stavení vévodí kostel uprostřed nádvoří, tzv. Katholikon. Kdysi ve 13.st.tady stával obyčejný katolický kostelík, jakých najdete všude stovky. Dnes se díváme na naprostý architektonický unikát v podobě dvou-uličkového chrámu páně.

_MG_6470Dvoje vstupní dveře, dvě uličky a dva oltáře. Říká se, že je to proto, aby měli oba patroni kostela – Sv. Helena a Sv.Konstantin – řádné uznání.

_MG_6467

Hádám, že účel byl splněn. Procházíme klášterem kolem dokola, oddíl po oddíle, a pomalu se seznamujeme s místní tragickou historií. V roce 1866 se místní mniši odmítli vzdát tureckému vojsku a rozhodli se v klášteře ukrýt tolik lidí z přilehlé vesnice, kolik jen mohli, ačkoli si byli velmi dobře vědomi toho, že na rozdíl od Turků nemají pořádné zbraně, natož nějaký vojenský výcvik. I přesto vyzbrojili každého schopného muže k boji a zabarikádovali se v klášteře.

_MG_6515

Výhled z něj měli skvostný, velmi přehledně z něj totiž vidíme na všechny světové strany, do údolí i okolních kopců, kde pravděpodobně číhali Turkové. A pak Turci zaútočili. Kruté obléhání trvalo dva týdny. Turkové neúnavně pálili ohnivé koule na klášter a ještě dnes vidíme ohořelé torzo cypřiše, coby smutnou připomínku zvěrstev minulosti.

_MG_6467_vyrez

Tichý svědek v podobě zaklíněné kulky, která kdysi strom podpálila, nám připomíná, že zase tak dávno to nebylo. Cítíme se o trochu sklíčeněji. Ke konci obléhání Řekové moc dobře věděli, že se přesile nikdy neubrání. Vyslali sice zadním tajným vchodem dva mnichy se zprávou do okolních vesnic, pomoci se už ale nedočkali. A tak tváří v tvář šílenému strachu a zlu, rozhodli se řečtí odbojáři k zoufalému činu. Nahnali své ženy, děti a stařešiny do starého vinného skladiště, které nyní sloužilo jako sklad střelného prachu, a všechny své milované a blízké vyhodili do povětří.

_MG_6489

Hned poté se přichystali k poslednímu boji svých životů. Nikdo nepřežil. Stojíme ve staré prachárně, místě jednoho z nejtragičtějších a zároveň nejikoničtějších holokaustů řecké historie a je nám úzko a smutno.

_MG_6491

Trochu prší a počasí jen podtrhuje to, jak se teď cítíme. Beznaděj, jakou museli prožít, životy, které se rozhodli obětovat, teď doslova naplňují prostor kolem nás a my ještě několik dlouhých minut tiše stojíme a… ne, nemodlíme se, to neumíme… tiše myslíme na ty, jenž jsme neznali.

_MG_6490

Na lidi odvážné, odhodlané, ztracené. Pro dnešní Kréťany je Arkadi nejposvátnějším poutním místem. Zatímco my o něm nikdy neslyšeli, pro ně je symbolem sebeobětování, svobody a odvahy, tedy ctností, kterých si váží ze všech nejvíce. Už chápeme proč.

Sjíždíme serpentinami drolících se kopců zpět do civilizace a jak jsme celí zamlklí a zamyšlení, mlčíme si každý se svými vlastními myšlenkami. Až ječící kontrolka nádrže nás vytáhne z doby před sto padesáti lety zpět do reality. Čerpacích stanic je tady docela dost, pochopitelně pouze tehdy, když žádnou nepotřebujete. Zastavujeme u té nejbližší a – SAMOZŘEJMĚ! – je právě teď mimo provoz. Asi půl hodiny – protože pán říkal, že to potrvá maximálně 10 minut – srkáme kafe a cpeme se citronovými sušenkami s oříšky a listovými šátečky s fetou. Ty nám dal pan pekař zadarmo, že prý je prostě musíme ochutnat. Měl pravdu, jsou božské. Vážně chápeme, proč žili bohové zrovna v Řecku. 🙂 Nicméně, zpět k benzínu. Zaraženě pozorujeme, jak pět řeckým mužů v montérkách přečerpává benzín z obřího bílého barelu do podzemní zásobárny hadičkou.

_MG_6529

HADIČKOU!! Jakože hadičkou o velikosti obyčejného brčka. V mžiku nám bylo jasné, že tohle zabere víc než 10 minut, a i přes omluvy a přemlouvání obsluhy benzínky nakonec odjíždíme. Týpek v montérkách se nás ještě ptá, jestli jedeme do Heraklionu, a když přikývneme, popřeje nám šťastnou cestu. Parchant. Proč parchant? Protože moc dobře viděl, že máme zbyteček benzínu a taky moc dobře věděl, že až do Heraklia je to 60km a my tam nedojedeme. On to věděl, ale my ne, takže jsme vesele odjeli. Natankovat přece můžeme o kus dál.

_MG_6537

Hory. Hory. Kopce. Kontrolka ječí a po prozkoumání GPS s hrůzou zjišťujeme, že asi nikde před Herakliem nenatankujeme. Z kopců už sjíždíme na neutral. Do kopců už pomalu taky. Když už jsme fakt zoufalí a auto jede na výpary a na naše vroucí motlitby (kdo říkal, že se neumíme modlit?) objeví se asi po 40km za otáčkou benzínka. V protisměru. V našem směru je k ní zákaz odbočení. NO A CO?!??! Máme benzín, jsme šťastní, jedeme dál, vstříc hlavnímu městu.

Jestli jsme si doteď mysleli, že Řekové neumí řídit, v Herakliu jsme si tím byli už jistí. A protože v březnu na Krétě ještě moc turistů není, když už tady nějací jsou, bydlí většinou v Herakliu. A taky že jo. Všichni. Auta, motorky, autobusy… a pidi úzké silnice, jednosměrky a plná parkoviště. Drahnou chvíli kličkujeme městem ve snaze najít parkování poblíž hotelu. Jednosměrky jsou užší než úzké a občas popojíždíme fakt po centimetrech, abychom si naši milou Pandu neodřeli. Nakonec vítězíme, parkujeme, platíme a ubytováváme se v hotelu Kronos u starého benátského přístavu.

_MG_6544

Výhled z pokoje je tentokrát na město, takže domy, ulice a kravál. Nevadí, beztak v hotelu trávíme minimum času. Rychle proletíme mapu města ukořistěnou v recepci a kroužkujeme si místa, která musíme do setmění ještě stihnout najít. A běžíme.

Vyfotit starou benátskou pevnost v přístavu, okouknout pár kostelů

a slavnou kašnu s pozůstatkem antického vodovodu.

_MG_6588

Naší pozornosti neujde ani prazvláštní kašna složená z antické sochy a pohřebního katafalku. Žádné speciální propojení se nekonalo, zkrátka někdo „instaloval“ katafalk před sochu a je z toho fenomén. Juch!

_MG_6602

Lidí je tu jako much a během půl hodiny máme Heraklia plné zuby.

_MG_6604

Usedáme na zahrádku jedné z restaurací na hlavní nákupní promenádě a za chvilku už do sebe ládujeme souvlaki a gyros.

Všechno to zapíjíme retsinou, řeckým bílým vínem s příměsí pryskyřice z borovice halabské. Honza se tváří, že není úplně špatná, já mám po pár skleničkách docela jasno o opaku. Retsinu si pro její bláznivou neobvyklou chuť buďto zamilujete, nebo… nebo ne.

_MG_6612

Před spaním jdeme ještě fotit vlny do přístavu… do tmy do přístavu.

_MG_6626

Moře je zase naprosto utržené ze řetězu a vítr se pomalu mění ve slušnou vichřici.

_MG_6649 – obnovený

O to lepší vlny jsou, jen musíme tu a tam zachraňovat foťák a jednou skoro i Honzu. Sedíme v přístavu, pozorujeme zuřící moře a občas se ohlížíme na město, ožívající nočním životem. Sice ještě není sezona, ale v Herakliu se nejspíš v noci nikdy nespí.

_MG_6635

Nabitý a bláznivě rozmanitý den nám ještě o chlup vylepší pan recepční, když nám při návratu do hotelu vtiskne do ruky plný kelímek arašídů. Večery jsou prý lepší s dobrými oříšky. Má recht. 🙂

Usínáme s kulisou pulsujícího města pod okny a těšíme se na zítřek. Pojedeme na jih, tak snad je slunce schované právě tam…

CRETE – DAY 2

 

After a deserved break we are back in process of writing, photographing and traveling (well, we’re in a process of traveling kind of all the time). We really froze on Crete so we waited for a first heat wave to cool us down a little with our memories.

_MG_6215

As I wrote before, after we fell asleep with roaring ocean – not only with a roaring ocean, we were also tired after running on the endless beach in the middle of the night, enthusiastic exultation and euphoric laughing all over the wide shore… I wasn’t near to the sea quite a long time, OK…

_MG_6241

Anyway we didn’t get up at 7AM as we planned, just because we didn’t want to get up. And you know what? We did a good thing. Cause if it’s normal for Greeks to open cafés usualy around noon, guess when they open them in a low season. Yes, exactly, sometimes they don’t open them at all. And we didn’t mind. Not that we wouldn’t like to have a nice cup of morning coffee, but thanks to our morning laziness we always find places we would not visit if we had a chance to go someplace else. Like now. Super hyper modern club/bar/café/disco/brothel… ehm… I mean night club I think… of very unmissable appearance. Styles were overflowing from overly luxurious and classically rural to fiercely gaudy modern, that we almost wanted to… laugh/throw up/run away. When we made sure, we can’t survive here without an epileptic spasm, we admitted we were able to have a one coffee here.

IMG_20170328_105450

So we were sitting at this peculiar, coffe and cocktails producing place, and there was nothing but silence around us. Five members of staff were staring at us indefinitely and we felt like intruders with a slimy calamari instead of our heads. We were sitting. After a while one guy found enough courage to také our order for two coffees. More he was giving us a blank look more we were thinking we accidentally came into a den of local mafia. We were waiting. A long time. There was an unbearable elevator music playing from the speakers and with its silent obtrusive tones only involved this desperately embarrassing and nerve-wracking silence. We were looking around us, starting to laugh quietly. Quietly because we were afraid they would kick us out for a loud laughter or they would shoot us somewhere on the back yard straight away. An embarrassment fair and nervous fidgeting continued. Two waitresses blocked the front door with their diminutive bodies holding smart phones, so anyone who was passing the café would never stop cause they thaught it’s closed. Since we already ordered we couldn’t just leave, it would be rude. John was silently singing rythms – so familiar for us now – of this elevator music and he was driving me crazy with it. I was thinking about all those crazy writers whose books I found psychadelic and depressively crazy. Maybe John Fowles wrote The Magus here. It would suddenly make sense. We got our coffee. And two small croissants with a greek honey topping. Weel, it was done. I will never leave. Greeks bought me and now I will be a slave here and I will write psychadelic novels for a honey croissants forever…

Back to reality. We paid – after another extra super long time – pleasantly low price and we stayed for a while just to enjoy this atmosphere a bit more. We were wondering, we didn’t understand, and we were wondering a little bit more. Maybe we didn’t know exactly what should this place stand for, but it got us. We didn’t have time to waste a time – we sleep too long. With a map in a hand we went to photograph/film to the port.

The lighthouse in Rethymno was beautiful and we completely understood why Rethymno used to be such a busy town.

Majesty and nobleness are still a part of a charm even though the port is kind of forgotten nowadays. Due to numerous shallows and sharp rocks in Rethymno port most ships sail to Chania instead so we could admire just a small boats, sailing boats and private yachts. You wouldn’t find any large ship here anymore. But the lighthouse, the guardian of all cultures that preserved in this city, is still standing here with pride. The best way how to observe the engagement of those cultures is – of course – from above, so we climbed up the ancient military fortress, which is something between museum and a parc now. It takes place on the hill called Palaiokastro and local people call it Fortezza.

This is the exact place, where the cornerstone of antique acropolis of Rithimno in 1573 was laid down. As nations on Crete were changing, the look of the fortress was changing as well.

So don’t be surprised then, if you’ll find a real Turkish mosque right next to Venetian and Greek elements. You can discover nifty underground corridors,

_MG_6388

storages,

_MG_6378

column halls,

_MG_6389

or as I already noticed, a beautiful sultan’s Ibrahim Han mosque with an amazingly decorated mosaic dome, one of the largest in Greece.

It was built in 1646 and it’s still wonderfully preserved, even though it wasn’t restored so many times. well, I guess ancient masters of building knew what were they doing.

_MG_6396

We played hide and seek for a while – yes, we played hide and seek and you can play too! The one, who is going to find me at the picture can sign up for a price. 🙂

_MG_6320

– and then we payed the lady at the small window and few following hours we were just wondering around the fortress, enjoying a lovely view in all directions

and we were discovering lots of interesting informations about history of Rethymno. And we were fooling around, of course. We sang in the amphitheater,

_MG_6329

to test an audio trasmission, we organized a competition in the cannonball shot-put,

which was funny and heavy at the same time, so ve loved it, and last but not least we touched things we weren’t supposed to touch at all. Oh well, I did it. John moved away from me saying „Oh god, not again, I don’t know you“, while I went to ring a bell at the small old chapel at the fortress.

Oh comme on! I saw the rope so what could I do? Of course I didn’t hang myself… I just pulled it. I simply needed to know what’s going to happen if I do that… The bell rang. So I ran away a bit and I tried to look as surprised as everyone else around me looked. Haha, I’m some rebel, am I? And John stepped into the anthill again. Classics.

The lady at the souvenirs shop taught me that Evcharistó means Thank you, so I thanked her in Greek and with a feeling „I just learned something new“ we left the fortress. It was pouring rain again so we were browsing along the rainy streets, we envied local people all those orange and lemon trees in gardens and we were trying to warm ourselves with our summer jackets.

_MG_6437

Too bad… Finally we came into the Arabic restaurant next to the pretty ancient mosque in the historical part of the city and we just observed what was happening around us for a while. We stuffed ourselves with delicious meat and salads, Greek yoghurt with a cherry sirup and pieces of cherries and we finished it with a glass of raki. I started to think it wasn’t a good idea to rent a car in Greece and I just smelled this raki. I can drink later.

The weather was not on our side but we was determined to work it out and we went a little further, to mountains. We kind of hoped we could escape from the ugly weather up above the clouds. Not so far from Rethymno, there is a small monastery in mountains, our next stop. We already knew how famous and historicaly significant this place was. What we didn’t know was how beautiful and sad place it was.

_MG_6495
Holy Monastery of Arkadi is the last building which remained here in mountain village after Turquoise raids in 1866. After two weeks long brutal siege noone survived here, but the history of Greek stamina, courage and indolence was born. But let’s take it step by step. Whole monastery is in fact one long square building with a large courtyard inside.


At the first glance the common stone building is dominated by a church in the middle of courtyard, the church called Katholikon. In 13th century the small ordinary Catholic church used to stand here. The same one you can find anywhere in Greece still. Today we can see a complete architectonic uniqueness in form of two-aisled Lord’s temple.

_MG_6470
Two front doors, two aisles and two altars. People say it’s to give an acknowledgment to both of patrons of the church – Saint Helena and Sait Konstantin.

_MG_6467
I guess the purpose has been met. We were walking around the monastery, room by room, and we were slowly learning about local tragic history. In 1866 local monks refused to surrender to the Turkish army and they decided to hide as many people from an adjacent village as they could in the monastery, although they were very well aware of the fact that unlike the Turks, monks didn’t have any good weapons to fight, let alone military training. Yet they armed every capable man to fight and they barricaded themselves in the monastery.

_MG_6515
They had a splendid view, we could see everywhere around us, to the valleys and surrounding hill, where the Turks were probably lurking. And then the Turks attacked. The cruel siege took two weeks. The Turks were fireing fireballs to the monastery and we can still see today a burned torso of cypress as a sad memory of the enormities of the past.

_MG_6467_vyrez
The silent witness in form of bullet which lit a fire in this tree reminded us it wasn’t so long ago. We felt much gloomier after. At the end of the siege, the Greeks knew very well that they will never escape this hell. Though they send two monks thru the secret back door with a message to the surrounding villages, they have never got rescued. And so face to face to the insane fear and evil, Greek rebels decided for a desperate act. They drived their women, children and the old to to former wine storage that now was using as a gunpowder store and they blew all their loved ones up.

_MG_6489
Right after this they got ready for the last fight of their lifes. Noone survived. We were standing in the old gunpowder store, the place of one of the most tragic and the most iconic holocausts in the Greek history and we were sad and anxious.

_MG_6491
It started to rain and the weather only underlined our feelings. Hopelessness the people here had to go thru, lifes that they decided to sacrifice, all of this was filling the space around us and we stayed in the gunpowder store in silence for few more minutes and… no, we didn’t pray, cause we don’t know how to do it… we just silently thought of those, we have never met.

_MG_6490
We were thinking of brave, determined, lost people. For today’s Cretans the Arkadi is the most sacred pilgrimage site. While we have never heard of it, for Cretans it’s a symbol of self-sacrifice, freedom and courage therefore of qualities they appreciate the most of all. Now we understand why.

We went down the drolling serpentines back to civilization and we were both very silent and wistful, each of us with our own thoughts. The screaming gas control sudenly brought us from the time 150 years ago back to reality. There’s quite a lot of gas stations over here but it only applies when you don’t need one right away, of course. We stopped at the closest one and – OBVIOUSLY! – it was out of order at the moment. We sat with a coffee for half an hour – because the man said it will take just 10 minutes – we were sipping our coffee and eating some lemon cookies with nuts and some puff cakes with feta cheese. The baker gave them to us for free, just because we have never tried any and he said we need to. He was right, they were delicious! Yes, we completely understand why the Gods lived in Greece. 🙂 Anyway, back to the gas pumping. We watched in disgust how five Greek men in overalls were trying to overload the petrol from one huge white barell to the underground storage with a tiny hose.

_MG_6529

A HOSE! I mean a straw-size hose. It was pretty clear that it won’t take only ten minutes so we left even though the gas station staff was asking us to stay and wait. The guy in an overall asked us if we were going to Heraklion and when we nodded, he wished us a pleasant journey. Jerk. Why a jerk? Because he knew very well we don’t have enough gass and he also knew it was 60 kilometres to Heraklion so we couldn’t make it there. Well, he knew, we didn’t so we left with the biggest smile. We were sure we could just stop at the next gass station…

_MG_6537

Mountains. Mountains. Hills. The gas control was screaming and after we checked our GPS we find out with horror that we most probably won’t refuel anywhere before Heraklion. We were going down the hills on neutral. We were almost trying to go on neutral also up the hills. When we were really desperate and the car was working just thanks to the fumes and thanks to our prayers (who said we don’t know how to pray?) the gas station suddenly appeared after about 40 kolimetres. Just behind the corner. In the opposite direction. In our direction we saw just a sign with a ban on turning left. SO WHAT?!??! We had a fuel, we were happy, we went on to the capital.

If we kind of thought till now that Greeks weren’t good drivers, in Heraklion we were sure about it. And because there’s usually not so many tourists on Crete in March, those who are here stays only in Heraklion. True story. All of them. Cars, motorbikes, buses… and tiny narrow roads, one way roads and full parking lots. Quite a long time we were jinking around the city trying to find a place to park our car as near to the hotel as we could. One way roads we narrower than narrow and sometimes we had to move centimetre after centimetre to keep our dear Panda without scratch. Finally we won! We parked, payed and rested in the Kronos hotel next to the ancient Venetian harbor.

_MG_6544

This time we had a city view from our room so buildings, streets and noise. We didn’t care though, we didn’t want to spend so much time in the hotel anyway. We quickly searched thru the city map we got at the reception and we circled some places we wanted to explore. And we ran.

To take a picture of the ancient Venetian fortress in the harbor, check out few churches

And a famous fountain with a remains of an ancient waterworks.

_MG_6588

We also noticed a strange fountain composed of an ancient statue and a funeral catafalque. There was no certain connection between those two parts, someone just installed a catafalque in front of the statue and it’s a real thing here! Yaay!

_MG_6602

The place was crazy crowded so in a half an hour we were sick of Heraklion.

_MG_6604

We sat down at the local garden restaurant at the main shopping street and in few minutes we were stuffing ourselves with souvlaki and gyros.

We drank it down with a retsina, Greek white wine with an admixture of resin from the Halabian pine. John looked like it was not bad at all. After few glasses I was pretty sure about the opposite. You will fall in love with retsina for its unique taste… or not.

_MG_6612

Before we went to bed we stopped in a harbor to take a few pictures of the waves… into the dark in harbor.

_MG_6626

The sea was complete madness once again and the wind was slowly turning into the solid windstorm.

_MG_6649 – obnovený

The waves weremuch better though, we just had to save a camera few times and one time also John almost needed to rescue. We were sitting in the harbor watching the raging sea and from time to time we looked back at the city reviving with a night life. Maybe it wasn’t a high season yet but I guess the Heraklion never sleeps. Especially not at night.

_MG_6635
The receptionist made our already busy and crazily diverse day even better when he welcomed us in the hotel before we went to sleep with a cup of peanuts. He said he thought nights are always more pleasant with some tasty nuts. True words. 🙂

We were falling asleep with a pulsing city in a backwards and we were looking forward to tomorrow. We were going to south so maybe it will be where the sun is…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *