For ENGLISH click here
Jak už to tak bývá, když se rozhodnete jet na dovolenou v březnu někam, kde ještě není úplně léto – možná ani jaro ne – pochopitelně bude právě úžasné počasí tam, odkud odjíždíte. Takže jak v Česku, tak v polské Wroclawi na letišti bylo vedro k padnutí.
Protože jsme na letiště dorazili docela brzy a k odbavení jsme nic neměli, naší jedinou starostí bylo, zda propašujeme skrze kontrolu nůžtičky na nehty a pilník (co jako? mohly by se hodit). Pilník ani nůžky nikoho naštěstí nezajímaly, mnohem víc poutal pozornost Honzův tablet, který kdovíproč zkoumali zřízenci místní ostrahy na drogy. K jejich zklamání – asi se těšili na trochu vzrůša – ale žádné drogy ani jiné zakázané látky nenašli a tak jsme si šli dát v klidu jedno předodletové pivínko do jediného místního baru. Já si trošku procvičila svou chabou polštinu a objednala nám v cizí řeči dvě piva Piast.
Nasládlá, dobře vychlazená a trošku chutnající jako limonáda. V tuto chvíli už jsme lehce zmírali vedrem a těšili se, že na Krétě bude jistě podobné počasí (nebylo).
Protože se v březnu asi moc lidem na Krétu nechce, letadlo bylo poloprázdné, a tak mohl Honza vesele tři hodiny fotit z okna.
Až do setmění bylo venku krásně a tak jsme naivně propadli zcela nevhodně troufalé myšlence, že jedeme do tepla, do jara. Nejeli.
Hned na letišti nás oprsknul lehký deštík a smrádek ze spálených pneumatik letadla, takže romantika lvl 8000. Náladu nám trošku spravil Kostas Anifantakis, majitel autopůjčovny, který nás s cedulkou vyzvedl v příletové hale s úsměvem a v dobrém rozmaru, aby nám ihned demonstroval něco z řecké nátury. Zatímco nás vezl na parkoviště, kde nás čekalo naše auto, nepřipoutal se, a tak vřeštěl alarm celou cestu na parkoviště. Bohužel se nám ale jal v tomhle kravále vysvětlovat pravidla řeckého silničního provozu a podmínky půjčení auta a všechna pravidla a zákazy. Neslyšeli jsme ani popel, leč jsem se mu několikrát snažila vysvětlit, že kdyby se připoutal, možná bych ho i slyšela, ale že alarm nepřeřve. No a co. Doteď netuším, co nám tak zapáleně vykládal, slyšeli jsme jen poslední po vypnutí motoru a sice „Praha je nejkrásnější město v Evropě!“ … no tak dobře no… Co na to říct? Jak jsme již předem tušili, Kostas Anifantakis skutečně není vůbec špatný člověk.
A tak jsme po nastavení navigace na češtinu – protože proč ne – vyjeli vstříc krétským silnicím a „dálnicím“. Jedné dálnici přesně řečeno. Po chvíli nám bylo jasné, že je úplně jedno, jakým jazykem na nás navigace mluví – sama veděla prd kam jedeme. Tedy geograficky asi věděla, nicméně lingvisticky se sama se sebou neuměla dohodnout, jak bude název cílové stanice vyslovovat. Takže například Rethymno bylo jednou (foneticky) Retymno, jindy Retymnon, RetHymonou, Retemenon a jednoznačně nejlepší bylo Rethymenenouou. No a pak má člověk vědět, kam jede…
Jak jsem řekla, jeli jsme do Rethymna, kolem Chanie (Chanii?) skze hory, lesy, skály a ospalé vesničky, šedavé deštěm a ošklivým počasím. Velmi rychle jsme se naučili předjíždět a být předjížděni. Po chvíli snahy se nám podařilo i naladit rádio, takže jsme si mohli neomezeně dopřávat kvalitní krétskou dechovku i …ehm…popmusic? Možná? Něco takového. Vrcholem řecké hitparády pak byly covery popmusic americké. Prostě party hard.
V Rethymnu nám velmi rychle došlo, že řecko ude jedna dlouhá jednosměrka. Což je legrace jen do chvíle, než člověk zapomene odbočit a potom jede dlouho dlouho rovně, než může odbočit znovu. Víme. Vyzkoušeno v praxi. S plesajícími srdéčky jsme ale nakonec našli svůj hotýlek na pláži – i když leje a fouká a je hnusně, pořád je to pláž a má to svou cenu ok? – a ubytovali se u milého pana Alexe, který tenhle skromný hotel Posseidon vede.
Výhled na prázdnou, nekonečnou pláž s pár opuštěnými lehátky a deštníky, obří vlny a palmami, ohýbající se ve vichřici, byl trochu hororový a trochu jako splněný sen. Vybrali jsme si splněný sen a nadšeně zírali na tu šílenou a krásnou přírodní podívanou. Fakt, lepší než jakákoli televize. Co na tom, že řvoucí moře znělo trochu jako dálnice při dopravní špičce.
Protože jsme ale padali hlady, nutně jsme potřebovali vydatnou večeři. Když jsme se optali Alexe, jakou restauraci by nám v okolí doporučil, zasmál se odvětil „asi nějakou, kde mají ještě otevřeno…“ Inu, trošku se nám letadlo loudalo a nám ani nedošlo, že už je skoro půlnoc. Ostatně Řekové prý začínají večeřet kolem 22. hodiny, tak ať mi nikdo netvrdí, že už všichni spí. Nespali. Alex nám doporučil nedaleký Grill, kde prý dělají nejlepší maso ve městě a rozhodně se nemýlil. Obsluha na nás sice hleděla jak z jara, kde se tady jako vzali turisti v tomhle nečase a takhle pozdě v noci, nicméně milí a ochotní byli velice, dokonce byli zklamaní, když jsme jim řekli, že víme, co je to gyros. Chtěli nám o něm totiž povídat, sic jsou asi zvyklí, že to vysvětlují každému německému turistovi. Trošku jsme se báli, že porce nebudou dost velké, ale to jsme se zase jednou spletli. Zatímco Honza dostal obří porci gyrosu v pitě,
já dostala tři regulérgní flákoty vepřových kotlet, hromadu hranolků, salátek, tzatziki a pár trojúhelníčků pity. Při pohledu na tu porci jsem dostala blažený záchvat smíchu, něco ve stylu „hurá, neumřu hlady a bože, jsem v nebi!“
S jednou kotletkou mi musel Honsa pomoct, protože i když jsem nehorázný žrout, tohle bylo moc i na mě.
Všechno jsme to spláchli místním bílým vínem a řeckým pivem Mythos, do kterého se Honza po prvním loku zamiloval. Já moc ne, já mám nejradši stejně Radegast 12°. 🙂
Při odchodu jsem se rozhodla procvičovat fráze z řeckého slovníčku, a tak jsem popřála obsluze dobrou noc pěkně po jejich – kaliníchta. Načež se mě slečna za pultem optala odkud jsme a když jsme řekli, že z Čech (ano, museli jsme říct Czechia, protože Czech republic nikdo nezná), nadšeně nám popřála česky dobrou noc. 🙂 V tu chvíli jsme věděli, že i kdyby tady lilo jako z konve a padaly trakaře, bude nám na Krétě určitě krásně.
Nacpaní k prasknutí jsme se chvíli courali po pláži podél rozbouřeného moře až jsme pomaličku došli zpět do hotelu, kde jsme během pár minut, ukolébaní hučením dálnice – ehm, pardon, moře – usnuli spánkem spravedlivých.
Zítra nás čeká prohlídka Rethymna, tak musíme být svěží! 🙂
CRETE – DAY 1
As it usually happens, when you decide to go for a holiday in March somewhere, where it’s not the summer yet – maybe not even the spring – then, naturally, the warm and lovely weather will be in the place you are leaving from. So both in Czech and at the airport in Polish Wroclaw was warm and sunny.
Since we were quite early at the airport and we didn’t have any bags to check-in, our only concert was how can we sneak a manicure scissors and an emery board (so what? we could need those you know) thru the airport control. But nobody gave a s*it about the emery board or manicure scissors, cause they were much busier with John’s tablet when they were investigating it and – who knows why – they made some drug tests on it. To their disappointment – I guess they were hoping for a little excitement – but they didn’t find any drugs or anthing else so we went to grab some refreshment before departure to the only open bar here. I practiced my crappy Polish and I ordered two Piast beers in this strange language.
Sweet, well chilled and with a kind of a lemonade taste. At this point we were almost melting and we were looking forward to similar weather on Crete (it was not).
Because people don’t really want to travel to Crete in March, the plane was half empty so John could take a seat by the window and happily took pictures for whole three hours.
It was beautiful weather till sunset so we fell for an inappropriately bold thought that we are going to a warmth, a spring. We did not.
Right at the airport the light rain and the burned plane tires smell sprinkled us so it was romance lvl 8000. The one, who cheered us up a little was Kostas Anifantakis, the car rental company owner who picked us up with a sign in the arrivals hall with a big smile on his face and in a very good mood to show us immediately something from the real Greek temper. While driving us to a parking lot where we were supposed to pick up our car, he didn’t put his seatbelt on so the alarm was yelling all the way to the parking. Unfortunately he decided to explain us everything about Greek traffic rules, conditions and restrictions in this crazy rumpus. We didn’t hear a single word although I tried to explain him several times that we can’t really hear him and if he could put the seat belt on, maybe it would be much better. Well. Till now I have no idea what was he talking about. We heard only last sentence after he stopped the car and it was: „Prague is the most beautiful city in Europe!“ …well… all right… what can I say…? As we already thought so, Kostas Anifantakis is not a bad person at all.
And after we switched the language in the GPS to Czech – cause why not – we went to meet Cretan roads and „highways“. One highway, to be accurate. After some time we realize that we don’t care about the language of our navigation – the navigation itself didn’t have a clue where are we going. I mean, she knew it geographically, but linguistically she wasn’t able to make up her mind in which way she will pronounce our destinations. So for example Rethymno was once (phonetically) Retymno, another time Retymnon, RetHymonou, Retemenon and positively the best one was Rethymenenouou. Well and than you should know where are you going…
As I said, we went to Rethymno, around Chania thru the mountains, forests, rocks and sleepy grayish villages in the rain and bad weather. Very quickly we learnt how to overtake and how to be overtaken. After few minutes of trying we finally tuned the radio so we could listen unlimited load of high quality Cretan brass music and… ehm… popmusic? Maybe? Something like that. The top of the Greek hit-parade were covers of american popmusic. Party hard!
In Rethymno we realized very fast that Greece is one long one-way traffic. Which is funny until you forget to turn and than you have to keep driving very very long time before you can turn again. We know. Tested in practice. With exulting hearts we finally found our lovely small beach hotel – cause even if it’s pouring rain and windy and ugly, it’s still a beach and it still means something ok? – and we checked in with the nice owner Alex, who runs this modest Posseidon hotel.
The view at the empty, endless beach with few lonely couchettes and sunshades, huge waves and palm trees bending down in the windstorm, was a little horror-like and also kind of a dream come true. We chose the dream come true and we stared at this mad and wonderful natural spectacle with joy. Indeed, better than any TV. Who cares that the roaring sea sounds very similar to highway during the rush hour.
We were starving and we urgently needed some plentiful diner. When we asked Alex what restaurant would he recommend to us he laughed and said „I guess the one that is still open…“ Well, the plane flew kind of slow and we didn’t realize that it’s almost midnight. Anyway, they say that Greeks usualy have diner around 22 o’clock so nobody can tell me that all Greeks are already asleep. They were not. Alex recommended us a Grill near to the hotel where they prepare the best meat in the city and he was definitely right. The Grill stuff was looking at us like we were mad. I guess they don’t usualy have guests at this time of year.. and this time of day. But still they were all very nice and kind and they were actually disappointed when we told them we knew what Gyros is. I think they wanted to tell us the same story about Gyros they’re telling to every German tourist. We were a little worried if the portions will be big enough but we were horribly wrong. While John got a huge portion of gyros in pita,
I got three regular whoppers of pork chops, pile of chips, salad, tzatziki and few tringles of pita. When I looked at the plate I started to laugh blissfully, something like „yaaay, I won’t die over a starvation and Oh dear Lord I’m in heaven!“
I needed John’s help with one og those chops cause even though I’m a big glutton, it was too big for me.
We splashed everything with local white wine and a Greek beer Mythos, that John loved immediately and I didn’t. I still love the Radegast 12° the most. 🙂
Before we left the Grill I decided to practice some phrases from Greek-Czech dictionary so I wished the owner good night nicely in her language – kaliníchta. Thereupon she aked me where are we from and when we told her we’re from Czech (yes, we had to say Czechia, cause nobody knows Czech republic), she enthusiastically wished a „dobrou noc“ (good night in Czech). 🙂 At this moment we knew for sure that even if it will rain and the weather will be ugly, we will love Crete anyway.
Completely stuffed we were wandering along the roaring sea until we slowly came back to our hotel, where we – listening the highway – oh sorry, the sea – lullaby – fell asleep in few seconds.
Tomorrow we will explore Rethymno so we have to be fresh! 🙂
