Ameriku jsme zmákli na konci léta, tak jsme si pro změnu na konci podzimu udělali výlet do Srbska. A kupodivu jsme ani tentokrát nemuseli vytáhnout paty z Česka. Máme totiž Srbsko hned za rohem od Karlíka, jen malý kousek od slavného hradu Karlštejn.
A protože mě, coby rodačku z Havířova, už poněkud otravovaly řeči typu: “COŽE??!! TYS NIKDY NEBYLA NA KARLŠTEJNĚ?!!?? JAKO VŮBEC NIKDY??!!??.. No ne, nebyla, vůbec nikdy. Holt, když jezdíte na výlety z Havířova do Beskyd a Jeseníků, nemáte to tak nějak po cestě. Jako nikdy. VŮBEC NIKDY! Marně jsem vysvětlovala, že máme blíž třeba zámek v Lešné nebo v Lednici. Nedalo se svítit, bylo třeba mě zasvětit a udělat ze mě jednou pro vždy turistku znalou nejen Moravy a Slezska, ale také Čech.
Po přemlouvání Honzy na téma: “Já tam nechci, je to jenom hrad a nic tam není…” mi bylo zčásti vyhověno a místo pouhé návštěvy hradu jsme si naplánovali spíše procházku Srbska, krásné obce v CHKO Český kras. Přeci jen je vrchol podzimu a máloco mi dělá větší radost, než šoupat nohama v pestrobarevném voňavém lstí.
Vydáváme se tedy vlakem z Dobřichovic směrem na Beroun. Jeden by nevěřil, kolik lidí i v nepříliš hezkém počasí na Karlštejn vyrazilo. Naštěstí téměř všichni vystupují ve stanici Karlštejn a do Srbska, které je jen o jednu zastávku dál, s námi jede sotva deset lidí. Že by se konalo nějaké babí léto, to se říct nedá, ale aspoň neprší. Tak či onak ale po prvních pěti minutách kňourám, že jsem si doma zapomněla cestovního kulicha. Asi zmrznu…
Vydáváme se po červené, směr Bubovické vodopády. Orientace ve vesnici je velmi jednoduchá. Ulice se jmenují podle toho, kam se po nich dostanete. Tudíž jsme se nemohli splést, když jsem odbočili z hlavní silnice na polní cestu s názvem “K vodopádům”. Pro poplety s častým výpadkem orientačního smyslu, jako jsem třeba já, je toto značení vskutku milá záležitost.
Dostáváme se do krásného podzimního údolí, listí skutečně voní a hraje všemi barvami, nikde ani živáček, jen tu a tam mineme někoho, kdo se narozdíl od nás z výletu už vrací. No jo, očividně ne každý dneska vstával v 11. Asi nás trošku rozmazluje fakt, že máme z Karlíka Srbsko hned za rohem.
Překračujeme malou strouhu bez vody a kráčíme dál červeno-žlutým lesem. Občas zkoumáme stáří stromů nebo se škrábeme do svahu nakouknout do tajemné jeskyně, u které se shodujeme na tom, že v ní určitě někde hluboko žije nějaká příšera, a tak zase rychle prcháme. Teda jako… prcháme… je to prudký blátivý svah, takže prcháme rychlostí asi 6cm/s, ale prcháme. Je tu krásně!
Kromě stromů a listí nám dělá společnost už jen tenká rýha v zemi, podél které si to šineme hlouběji a hlouběji do údolí.
Míjíme rozcestí s odbočkou na Karlštejn, k té se totiž vrátíme až později. Nejdříve se chceme pokochat krásnými a všemi turisty milovanými Bubovickými vodopády.
Ty se nám mají ukázat v celé své kráse už za 500 metrů, tudíž nám začíná docházet, že ta malá stružka, ta pidi rýha, vinoucí se celou cestu po našem boku, je asi nejspíš určitě Bubovický potok.
Bez vody. Koryto potoka, abych byla přesná. A tak se nabízí otázka: “Jak velké jsou ty vodopády, pokud voda z nich tekoucí má za následek potok o velikosti malé až neviditelné?” Ano! Ano, dámy a pánové! Správná odpověď je samozřejmě ta, že vodopády jsou malé až neviditelné.
Víte, nám to vlastně ani nevadí… Dosytosti jsme šoupali nohama ve spadaném listí, Honza nafotil kupu překrásných podzimních fotek lesních kaluží – kaluže byly to jediné, co jsme u vodopádů našli – a místo pouštění lodiček na potoce jsme pozorovali turisty, spořádaně přecházející “potok” po dřevěných lávkách. Ne, voda pod nimi netekla, ale když je tu jednou lávka, je třeba se pěkně seřadit a použít ji.
Tak je to správně! Zatímco Honza šteloval a ladil a ostřil, já stihla nasbírat plnou náruč krásného javorového listí domů do vázy, aby nám alespoň tam vydržel podzim o něco déle, než venku.
U neexistujících vodopádů jsme – věřte nevěřte – strávili asi hodinu a půl, jen tak, kochajíce se na jednom místě.
Asi jsme přece jen trošku romantici. Nakonec nás ale přeprala zima a tak jsme raději vyrazili na Karlštejn. Je zvláštní představit si, že tou samou cestou kdysi skutečně jezdil sám Karel IV.
Ba co víc, že někde tady kolem nás v lesích se při jednom z královských honů těžce zranil a na následky toho brzy zemřel.
My jsme taky málem zemřeli, ale na infarkt. Vyběhli jsme na vršek nad hradem, abychom si ho prohlédli z netradičního úhlu, jaký se obyčejně moc nevidí, a místo klidného rozjímání se na nás z údolí vyřítí vrtulník.
Ano, vrtulník. Kdo ví, co tam dělal. Snad někoho hledal, nebo si nějaký extremista trénoval nízký let. Každopádně to nebylo vůbec příjemné překvapení.
Sice nemáme moc rádi předražené turistické hostince, ale padali jsme hlady a zimou, takže jsme vzali zavděk první hospůdkou, kterou jsme u hradu potkali. Hezky česky jsme se nacpali kachnou s červeným zelíčkem a svíčkovou s pěti, zapili to pivem a byli šťastní. Hezky česká, i když trochu komicky, byla celá hospoda. Nápis “ banán SPLIT” nás fakt pobavil, ještě navíc potom, co jsme v jídelním lístku našli kromě banánu jménem SPLIT i pohár s názvem BANNANA. Ach, jak jsou ti Češi občas světoví! 🙂
Karlštejn probíháme jen v rychlosti po nádvoří, Honza chytí pár hezkých záběrů slunce, deroucího se přes mraky, jak ozařuje hradní věž v ponurém odpoledni.
Míjíme spousty Němců, Angličanů, Holanďanů a Poláků, Čechy jsme potkali jen dva. Cestou zpátky to bereme přes vesničku Karlštejn spolu s tím davem turistů, který s námi jel dopoledne vlakem. Procházíme kolem typických stánků s ještě typičtějšími “českými” suvenýry. Znáte to, matrjošky a tak…
Proč se ale mezi hračkami prodávají zbraně v podobě obřích nožů a maxi praků, to fakt nevíme. Asi je na světě málo násilí, tak je třeba děti lépe vybavit… Smutné.
Cestou k nádraží pod Karlštejnem ještě potkáváme paní s poníkem velikosti zlatého retrívra a smějeme se tomu ještě ve vlaku. Smějeme se ještě víc, když si ji představujeme, jak na něm jezdí. Hehe…
UŽ JSEM KONEČNĚ BYLA NA KARLŠTEJNĚ! A co z toho mám? Když jsem začala několikrát nahlas zpívat “ASI DO VĚŽÍÍÍÍ,” Honza mě pokaždé umlčel. Jenže nic jiného se tam jaksi dělat nedalo. Hrady jsem viděla větší i hezčí… Nebýt slavného krále a filmu, nejspíš by zmizel v propadlišti dějin stejně, jako mnohé další.
A tak kdyby se mě někdo zeptal, co jsme viděli na výletě hezkého, odpovím, že vodopády. Ty jsme sice tak docela neviděli, sic tam žádné vlastně ani nebyly, ale byly rozhodně nejkrásnější!
A příště vám povíme něco hezkého o našem milém Karlíku, tak čtěte a zatím ahoj!
RAMBLING AROUND SASKO
And so if anyone would ask me what was the most beutiful thing we have seen on our trip I would say waterfalls. We didn’t actually „see“ them, cause they weren’t really there, but they were definitely the most beautiful thing there!!
Next time, we will probably tell you something nice about our lovely village of Karlík, so stay with us and see you later! 🙂