For ENGLISH click here
Ke konci léta – toho babího podzimního samozřejmě – se nám zastesklo po cestování. A tak jsme zase trochu cestovali, měli trochu smůlu a hodně štěstí a viděli zase kousek toho našeho krásného “doma”.
Posledního srpna proběhl výlet Karlík – Amerika – Karlík. Výlet velmi krásný, leč turisté dělají kolem lomu nepořádek a navíc se tam stále něco natáčí, a tak snad našetříme, a pojedeme se podívat do Ameriky opravdické… jednou… možná… ! 🙂
A protože Cestouni teď víc pracují, než cestují, bylo volno velmi zasloužené. Počasí nám přálo a tak jsme si na sv. Václava udělali výlet na zříceninu hradu Hazmburk. Dříve gotický hrad se tyčí na vrcholku kopce Hazmburk ve vesničce Klapý a je jednou z kulturních památek České republiky.
Než jsme k němu dojeli, udělali jsme si nedobrovolně malou zajížďku. U Slaného se srazil kamion s osobním autem a tak, abychom se vyhnuli mnohakilometrové koloně, zajeli jsme si do Klobuk, což je malá vesnice na Kladensku, a úplnou náhodou jsme cestou přišli na to, že tady mají jeden z mála skutečných starověkých menhirů v Česku.
Říkají mu Kamenný pastýř nebo taky Zkamenělý slouha a s výškou 3,5 metru je nejvyšším menhirem u nás. Stojí kousek od silnice v poli, v kruhu dřevěných kůlů. Jen tak, nikým nerušen, si tam stojí a odolává vlivům lidí i přírody. Stejné štěstí však neměly menší menhiry v okolí, které byly odstraněny kvůli orbě na polích a tak tady sice stojí Kamenný pastýř, ale jeho ovečky už kolem nenajdete.
Zastávka je to ale pěkná, se zajímavými pověstmi, z nichž nejosudovější je asi ta, která praví, že Pastýř při každém zvonění v kostelíku postoupí o jeden krok, který je veliký jako zrnko písku. Až přijde Zkamenělý pastýř ke kostelíku v Klobukách, nastane konec světa. Konce světa se však bát nemusíme, protože pokaždé, když zvoní na protější straně v Kokovicích, musí se kámen vrátit zpět. No a při troše hezkého počasí budete mít od menhiru i výhled na horu Říp. Tak se tam určitě zastavte, pojedete-li kolem.
Nás ale přeci jen zajímal víc Hazmburk a vzhledem k tomu, že byl svátek a krásné počasí, nebyli jsme jediní, kdo měl tenhle super nápad. Na parkovišti v Klapém pod kopcem se na nás usmálo štěstí v podobě dvou milých pánů, kteří nám věnovali celodenní parkovací lístek, a tak jsem ušetřili a měli radost a sluníčko svítilo a ptáci zpívali… znáte to. 🙂
Stejně jako v Rumunsku jsme ale příliš nedbali turistického značení. Jsme rebelové. Trochu… A dobře nám tak, jinak bychom mohli jít jako lidi po cestě a neplahočit se po čtyřech jakousi strmou kamenitou zvířecí stezkou. Ale… jsme to my, tudíž zvířecí stezka a nerespektování značení proběhlo jako obvykle a na kopci jsme div nevypustili duši. Někteří při tom krkolomném výstupu zvládli ale i telefonovat (viď Zdeni), takže zas tak strašné to asi nebylo.
Při vstupu do prostoru zříceniny jsme se vydávali za rodinu. Tedy ze tří dospělých a jedné puberťačky se stali dva dospělí a dvě puberťačky. Snažně jsem paní v okýnku tvrdila, že je mi pouhých 17 a ona nám to rodinné vstupné skutečně nakonec dala, leč nevěřila mi mou lež ani půl sekundy, čímž ranila mé ego, protože na víc než na 17 prostě nevypadám!!! Že ne…?
Hrozně fučelo, a protože na zemi většinou udusaná hlína, měli jsme ji po chvíli úplně všude, vlasy slepené, oči i uši ucpané, no radost největší! jeden malý chlapeček tam povídal, že je venku hrozná věchřice. To slovo se mi líbí… věchřice. Přesně to vystihl, jen co je pravda. Na Hazmburku dochovali dvě věže, Černou a Bílou.
Bílá je po rekonstrukci přestavěná na rozhlednu, a tak jsme se vyškrábali pár pater a užili si úžasný výhled na krásně vlnité České Středohoří.
Moc se nám líbil i výhled na přilehlé sady a vinice, ale protože strašlivě foukalo, nechali jsme se unést (atmosférou, ne vichrem) a poskládali vlaštovku z papíru. K pobavení našemu i všech návštěvníků na rozhledně jsme ji házeli nadvakrát, sic napoprvé jsme se v praxi poučili o tom, proč se papírová vlaštovka nehází proti větru. Oko jsme si nevypíchli (máme brýle) a na druhý pokus už svištěla kamsi dolů do lesů. Jásali jsme nahlas my i malé děti kolem a všichni byli šťastní a sluníčko svítilo… a tak. 🙂
Dolů jsme prchali po turistické magistrále, zvířecí stezku bychom totiž asi směrem dolů museli sjet po zadku. Na parkovišti jsme celodenní parkovací lístek předali jiné šťastné paní, abychom to dobro poslali dál. Ona měla velkou radost, my měli radost a všichni byli šťastní… a tak. 🙂
Oběd/večeři jsme si dali v restauraci Pamplona v nedalekých Libochovicích. Česnečka moc dobrá, tatarák jakbysmet, zkrátka každého vášnivého líbače sen! Juch! Naprosto nacpaní, spokojení, šťastní a obalení prachem a špínou z větrného kopce Hazmburk, jsme se vydali přes Klobuky zpět domů. Při průjezdu obsypanou hruškovou alejí nám to nedalo a zastavili jsme na malý neplánovaný sběr hrušek, abychom měli program na další víkend.
Takže zavařování zdar a příště zase z jiného českého koutku!
HAZMBURK CASTLE
In the end of summer – this Indian summer of course – we started to miss travelling. So we hit the road once again. We had a little bit of bad luck and a lot of good luck and we saw a few new places of our beutiful „home“.
Last day of August was a time of our Karlík – Amerika – Karlík trip. Very nice trip, but tourists were making a big mess all around the quarry and there are still some movie makers in the quarry so hopefully we will save enough money to visit a real America instead… one day… maybe…! 🙂
Since we were very busy last few weeks, we really deserved some free time. The weather was on our side so on St. Venceslas day we went for a trip to old ruin of Hazmburk castle. A gothic castle is located at the top of the Hazmburk hill in Klapý village and it’s one of Czech cultural sights.
Before we even arrived to the castle, we had to unvoluntarily change our direction. There was a big accident at Slaný so to avoid many kilometrrs long traffic jam we went thru Klobuky, a small village in Kladno district. Accidentally we found out there was a one of a few real ancient menhirs in Czech.
People call it Stone Shepherd or also Stoned Servant and with its high of 3,5 metres it’s the tallest menhir in our country. It’s standing in the fiel near the road in the circle of wooden pickets. Just like that, in peace, it’s standind there resisting to all human’s and nature’s impacts. But not all menhirs around were so lucky. They were removed because of plowing on the fields so maybe there’s a Stone Shepherd, but you won’t find his sheep around anymore.
It was a lovely stop after all, with an interesting legends, where the most fated one was the one saying that the Shepherd always takes one step closer to the church with a ring of the bells. This step is as big as a grain of sand. At the day, when the Shepherd reaches the church in Klobuky it will be the end of the world. But we don’t have to worry about the end of the world, because everytime the bell rings on the opposite side in Kokovice the Shepherd has to take a step in this direction. Well so basicaly no movement at all. And in the nice weather you will see even a Říp hill from the menhir. So definitely stop here, if you pass Klobuky.
But since we were still more interested in Hazmburk and since it was a holiday and weather was amazing, we weren’t the only one who had this great idea. At the parking lot in Klapý under the hill we were lucky to meet two nice guys who gave us parking ticket for free, so we save some money and we were happy and sun was shining and birds were singing… you know what I mean… 🙂
Same as in Romania, we didn’t really care about tourist signs. We are rebels. Kind of… And shame on us, couse if we weren’t rebels, we could have use the normal human path as normal humans do and not to traipse like some weird animals thru the wild forest stony path. But… it’s us, so animal path and some level of disrespect to the official signs was on as usual and at the end on the hill we almost died. Some of us were able to handle a phone calls during this climbing (right, Zdenka) so it couldn’t be so horrible after all I guess.
At the entrance we had to pretend we were a family. It meant three adults and one teenage girl suddenly became two adults and two teenage girls. It tried my best to persuade the lady at the dest I’m really 17 and she actually gave us the family ticket, but I’m pretty sure she didn’t believe me even one sec which hurt my ego very badly, cause I just don’t look older than 17!!!! Do I..?
The wind was very strong here and because there’s mostly dust and dirt on the ground, in a minute we had the dust everywhere, hair stucked together, ears plugged, the purest joy!
There are two towers conserved, Black and White.
The White tower was rebuilt into the watchtower so we climbed few floors up to enjoy stunning view over the beautifully wavy Bohemian Central Uplands.
We really loved looking at local orchards and wineyards, but because of the wind we got carried away (by the atmosphere, not the wind) and we folded a paperplane. To the amusement of us and og the other visitors at the watchtower we had to throw it twice, cause for the first time we learnt about why we shouldn’t throw a paperplane against the wind. At least we didn’t poke our eyes (I have glasses) and on the second try it flew somewhere down to the forests. We celebrated out loud and all small kids around joined us, ans the sun was shinig… you know… 🙂
Down the hill we took the tourist highway, cause we weren’t sure, if we would survive the animal path in the opposite direction. At the parking lot we gave the parking ticket to some happy lady to pass the happiness on. She was happy, we were happy that she was happy and everybody was happy… you know… 🙂
We had our lunch/diner in Pamplona restaurant in Libochovice. They have a great garlic soup and steak tartare as well, simply the best diner for every kisser! Woohoo! Completely stuffed, happy, covered in dirt and dust from a windy Hazmburk hill we sett off for the way thru Klapý back home. While driving thru pear avenue we couldn’t resist so we stopped for unexpected pear picking to have a plan for next weekend.
So cheers to preserving and next time you’ll hear from us from a different Czech corner!
