Znáte ten pocit, kdy stihnete během jednoho dne udělat všechno – přichystat drahé polovičce snídani do postele, vygruntovat celý dům, stihnout hromadu pracovních záležitostí, vyžehlit šest košů prádla, vyrobit domácí marmeládu, zasadit strom, obletět svět, vyhrát Oscara… zkrátka naprosto všechno – a stejně máte večer pocit, že se jaksi dalo udělat víc, lépe využít čas, dát jednomu dni mnohem větší význam, smysl… A potom přijde jiný den. Ten, kdy neuděláte nic. Nejen, že nevyrobíte snídani podle světového šéfkuchaře, ale na úklid nebo práci se ani nepodíváte, netrápí vás ekologie, luxusní životní styl, politika, ba dokonce vás netrápí ani žádný z vašich vnitřních nepokojů – a ano, přiznejme si, každý nějaký svůj nepokoj máme. V ten den neuděláte zhola nic… a jste šťastní jako blechy. Naprosto. Bezvýhradně.
A tak jsme seděli, já, Honza a mula Markéta, v Rovensku na hřbitově. Zde jsme spočinuli, každý v zajetí vlastní spokojenosti.
Já píšu, Honza fotí, Market kreslí. Je ticho. Obklopeni klidem, stařičkými náhrobky a křížky, šumícími stromy a nekonečným prostorem, se utápíme sami v sobě. Dlouho.
A kolem plují mraky, poletují ptáci a motýli, občas pár místních žene krávy na pastvu nebo k napajedlu. To pak ticho protne cinkání kravských zvonců, ale jen na moment. Říkáme si, jestli místní vědí o teroristech, masakrech a Donaldu Trumpovi. O migrantech, o ruské dopingové aféře, o náboženském šílenství, o strachu ze strachu… Je ticho. Jíme k svačině jablka a mlčíme. Honza řve, posadil se do mraveniště. Nikoho to neudivuje, dělá to každou chvíli, ryzí talent. Sedá si zpátky, mění objektiv, fotí… Je ticho.
Trháme na louce kytici do vázy na verandu k chalupě. Prý by se tam hezky vyjímala.
Miluju luční kvítí, o to víc, když se při procházce můžu koukat na Dunaj v mlžném oparu a nikde nekončící kopce a louky. Pořád je ticho.
Ležíme na spacáku před stanem a mlčíme. Koukáme střídavě na kopce a na sebe – víc na kopce – a usmíváme se.
Vaříme oběd a je nám úplně jedno, co do kotlíku sypeme a zda to odpovídá zásadám nějaké známé a uznávané kuchyně. Čočka, brambory, místní čerstvé okurky a rajčata, před minutou utržené bylinky – Dobromysl je oregano, Terko! – a troška přivezeného masa z konzervy. Povařit na malém vařiči, sníst kdekoli, kde je krásný výhled… tudíž skutečně kdekoli.
V pět se otevírá hospoda/krámek. Necháme si špatně poradit a nevyměníme si české peníze za rumunské, protože se prý tady českými platit normálně může. Blbá rada nad zlato, nemůže, paní v krámku nás kárá za nevědomost, zlobí se, ale hlady a žízní nás nenechává a laskavě si od nás bere české koruny. Děkujeme! Sedíme v hospodě a upíjíme lahvový Temešvár a Ursus. Je ticho. Já píšu, Honza nabíjí v jediné místní veřejné zásuvce baterky do foťáku, mula Markéta kreslí.
Tu a tam se zamračíme na další turisty, protože dělají kravál a jsou sprostí k místním hodným lidem a… a o tom potom. Sedíme tu ještě dlouho po zavření hospody. Nejdříve se nám prostě ještě nechce odejít, později začíná bouřka a jestli je někde hloupé a nezodpovědné courat uprostřed bouřky, je to Rovensko. Stačí říct, že právě zasažení bleskem jde tady každým rokem nejčastější příčinou úmrtí. V jednu lehce klidnější chvilku se pokoušíme vyrazit z hospody k chalupě, ale chvilka klidu vzápětí pominula a už jsme byli zpátky v hospodě. Sedíme, mlčíme, není ticho. Je bouřka. Jedna z nejkrásnějších, jaké jsme kdy zažili. Hromy burácí jako přezvučené repráky v multiplexu a blesky osvětlují všechno oslepující září. Šílená a zároveň naprosto úchvatná podívaná nás děsí i fascinuje.
Bouřka burácí, Market s Honzou zpívají Plíhala a červotoči se nám snaží rozhryzat střechu nad hlavou. Není ticho. My sice víme, že “hrdinové nečekaj a jdou do tmy, hrdinové nečekaj a jdou tam kam nechce nikdo”, ale nakonec jsme do tmy nešli. Zavolali jsme si do chalupy pro odvoz, protože bleskem usmažení bychom o tomhle krásném tichém/hlučném dni jen těžko vyprávěli.
A tak jsme si v kastrůlku uvařili vodu na tři čínské polívky z pytlíku a z verandy staré chalupy velmi tiše pozorovali nevídaný kravál divoké přírody. A stan nám i přes naše obavy nepromokl, ještě navíc se nám v mocném lijáku spalo tak krásně, jako už dlouho ne.
Znáte ty dny, kdy neuděláte vůbec nic, a i přesto pro vás znamenají všechno? 🙂
You know that feeling, when you manage to do everything in one day – prepare a breakfast to bed for your partner, tidy up all house, take care of your job matters, iron six piles of laundry, make a homemade marmelade, plant a tree, travel the world, win the Oscar… simply everything, and you still feel like it wan’t enough, like you could do more, give a bigger importance, bigger meaning to this day… And then the other day comes. The day, when you don’t do anything. Not only you don’t make a chef’s breakfast, you don’t even think about cleaning or working, you don’t care about ecology, luxury lifestyle, politics, you don’t even care about thing that usually really bother you – and yes, let’s admit we all have some internal issues that bother us. At this day, you do nothing… and you are the happiest person. Completely happy. Unbeteably.
So we were sitting, me, John and Markéta the mula, in Ravensca’s cemetery. We rested here, each of us in its own mind, completely content.
I was writing, John was taking a photos and Markéta was drawing. Silence. Surrounded by peace, old gravestones and crosses, murmuring trees and endless space, we were drowning inside ourselves. Long.
And the clouds sailed around us, birds and buterflies are flying over us, sometimes we heart some local kid herding cows in the pature or to waterhole. In that case the silence is interupted by bells tinkling, but just for a brief moment. I wonder if local people know about terrorists, massacres or about Donald Trump. About immigrants, Russian doping scandal, about religious madness, about fear of fear… Silence. We ate some apples and didn’t talk at all. John screamed, he sat into anthill. Nobody was surprised, he’s doing it all the time, very talented man. He sat back down and changet a lens, he took a photo… Silence.
We were picking wild flowers on the meadow to decorate a cottage’s veranda. They say it would be nice there.
I love wild flowers, even more when I can walk and watch Danube river in a místy haze and endless hills and meadows. It was still silence there.
We were lying on a sleeping bag in front of our tent and we were silent. We look alternately at the hills and at each other – more at the hills – and we were smiling.
We were cooking lunch and we didn’t care about what we were adding into the kettle and if it would be good enough for a luxury restaurant. Lentils, potatoes, local fresh cucumbers and tomatoes, freshly picked herbs, and a few pieces of canned meat we brought from Czech. Cook on a small cooker and eat it anywhere you have a nice view… so actually anywhere you want.
The pub/shop opens at 5 PM. We got a bad advice and we didn’t change our Czech money to Romanian, cause we heart it’s possible to pay with Czech money here. Well, it’s not, the lady in the shop reproved us for it but she is very kind and sympathetic so she let us pay with Czech crowns. Thank you! We were sitting in a pub, drinking bottled beer Temesvar and Ursus. Silence. I was writing, John was charging batteries for his camera in the only plug in this village and Markéta the mula was drawing.
From time to time we were frowning to other tourists, because they were noisy and very rude to kind local people and… I will tell you more about it later. We were sitting there a long time after the pub closed. At first we just didn’t want to leave, later the storm started and if there’s a place where it’s really stupid and irresponsible to wonder around during the storm it’s Ravensca. Suffice it to say that hit by a lightning is the most common cause of death here every year. At one slightly calmer minute we tried to go to our cottage, but the calm minute passed and the storm started over again. We were sitting quietly, but there was no silence anymore. It was a storm. One of the most amazing and most powerful storms I’ve ever experienced. The thunders were roaring like oversounded sound system in a multiplex and the lightning was iluminating everything with a blinding glow. Mad and completely ravishing spectacle at the same time was both – scary and fascinating.
The storm was roaring, Markéta and John were singing, and woodworms were trying to eat the roof over our heads. No silence. At the end we called to the cottage to ask for a ride home, because after beeing hit by lightning we wouldn’t be able to tell you about this silent/noisy day in a fisrt place.
So we cooked a water for a Chinese noodles in a kettle and the old veranda we watched remarkable rumpus of the wild nature. Even though we were a little worried, our tent didn’t drench so we slept like we didn’t in ages.
Do you know those days you do nothing at all, but they still mean a world to you? 🙂