Pochod do Gerníku /March to Gârnic

For ENGLISH click here

Dáme si trochu do těla! Rozhodnutí, které uzraje nad pivem, je třeba dodržet, a tak jsme se s Honzou, vším jeho fotografickým vybavením o hmotnosti asi 25 kg a naší věrnou mulou Markétou jednoho rána vydali do Gerníku. Hezky po červené, na ceduli se píše, že cesta trvá asi 3,5 hodiny. Nějakých 16 kilometrů. Pche! S přehledem…

_MG_7917

Plán zněl jasně. Vstaneme brzy, abychom se vyhnuli při čtyřhodinovém pochodu tomu největšímu vedru, zabalíme si vodu a svačinku, a nejpozději v osm vycházíme. V osm jsme spali. V devět taky. Malátně jsme se vypotáceli kolem půl 11 bez svačiny a s necelým litrem vody pro tři lidi. Nadšení jsme měli na rozdávání, rozumu v tu chvíli evidentně moc ne.

_MG_7979

Den jako malovaný. Přešli jsme louky, lesy, kopce, minuli pár rumunských salaší a statků, u kterých naše tílka a kraťásky vzbuzovaly lehké pohoršení, pozdravili se s pár protijdoucími výpravami a kochali se pohádkovou přírodou kolem nás.

_MG_8040

Hladili jsme si vola i krávy, obdivovali obří hadí kůži na cestě,

cpali se ostružinami a švestkami, kterých je tu všude moc, občas jsme zaháněli zlé ovčácké psy a rozplývali se nad krotkými motýly všech druhů a barev.

_MG_8003

Vedro nás zatím zmáhalo jen mírně, i když nám voda mizela závratnou rychlostí a sami sebe jsme přesvědčovali, že 16 kilometrů uteče jako nic a napít se můžeme třeba z potoka, protože místní to tady takhle běžně dělají.

DSCN2336

Konec byl sice v nedohlednu, naštěstí jsme s sebou měli pár pivínek, která jsme si na fotografických zastávkách vděčně chladili v blátivých stinných kalužích.

_MG_7994

Kdybychom před sebou neměli celý den chůze, naložili bychom se k nim taky. Pivo však brzy došlo, stejně tak horalky a jablka (tolik k připravené svačině). Doufali jsme v koupání u Petrových mlýnků, moc hezké soustavě vodních mlýnů v údolí asi 4 kilometry před Gerníkem, ale vedro a žádná voda nás nutily jít dál co možná nejrychleji.

_MG_8082

A tak jsme u mlýnků jen přeskočili – já přebrodila – potok a pokračovali strmou a blátivou stezkou do kopce a do rozpálených polí, kde jsme s Market kolabovaly v každém stínu kdejakého malého keříku. Moc nepomáhalo ani Honzovo povzbuzování hodno nadprůměrně hyperaktivní roztleskávačky, který v jednom kuse omílal cosi o tom, jak Frodo a Sam došli po horách Nového Zélandu až do Mordoru, tak co bychom my nedošli do Gerníku. Upřímně nám bylo fuk, jak těžké bylo nést prsten moci přes Středozem, naše nohy se zdály být mnohem těžší.

_MG_8091

Hurá sláva, nakonec jsme došli do vesnice, spaření jak jetel, skrze švestkovou alej táhnoucí se až do srdce malého města Gerník. Hospoda! Táhli jsme se jak smrad za jediným momentálním cílem cesty, na pokraji vyčerpání, po hlavní silničce dál do vesnice. Jenomže nikde žádná cedule, nikde žádný domorodec, ach jo! Naštěstí jede dodávka, i když s rumunskou SPZ. Market ji zastavuje a začíná veselá směs pantomimy, angličtiny, češtiny a zoufalství, načež pán po chvíli pochopí, že má M. žízeň a podává jí ochotně z auta lahev s vodou. ACH JO! Hospoda, pane, kde je hospoda?!? Pán popojíždí ke mně a Honzovi a pro změnu se činíme ve vysvětlování zase my dva. Dobrý muž smutně kouká, vrtí hlavou, snaží se nám pomoct a neví vůbec jak. Bezradně přeříkáváme všechna možná univerzální slova spojená s hospodským světem, až se najednou jeho oči rozzáří při slově BEER! Jupí, rozumí, chápe, rumunsky nadšeně popisuje a ukazuje cestu – samozřejmě úplně opačným směrem, než jsme měli namířeno – a my se zničeně a rezignovaně plahočíme zpátky dolů ulicí. Nakonec upadáme do vyčerpaného kómatu před místní pekárnou (majitelé pekárny jsou prý příbuzní fotbalisty Pavla Nedvěda) a obchůdkem, kde kupujeme pivo a nealko, abychom zjistili, že hospoda s čepovaným pivem je ještě o kus dál ve vesnici.

_MG_8117

Chvíli jen tak mlčky funíme a sedíme, až se k nám přidává milý pán z Krásna u Karlových Varů s vnukem s modrými vlasy. Pán je tramp a hraje v bluegrassové kapele na basu. Milé setkání končí předáním vizitky a pozváním do Krásna. Krásné! Aspoň víme, kam pojedeme na podzim na houby. Pochodujeme nakonec ještě dál ke druhé hospodě na místní čepované a zvažujeme, zda tady nezůstaneme na noc a zpátky se doplazíme až zítra. Asi ne, půjdeme zpátky ještě dnes, jsme přece hrdinové. V hospodě č. 2 zpovídáme paní hospodskou, která nám vypráví, že tady žije celý život, ale že občas jí ruch většího města chybí. Manžel ale prý hraje v gernické kapele a jezdí do Česka pravidelně, ona tam byla naposledy před dvěma lety. Smála se nám, když jsem jí básnili o tom, jaký je tu klid a jak se nám to líbí. Že je to ticho občas na palici, ale zase na druhou stranu, když po létě odjedou turisti, jsou rádi, že mají zase klid. Je totiž prý jedno, jestli sedíte celý den v kanceláři a pak jdete domů, nebo vedete hospodu a pak jste na poli… stejně musíte večer přijít domů, navařit, vyprat a vyžehlit. Má pravdu, ta paní!

_MG_8152

Kupujeme si od ní ještě dvě krásné knihy o Banátu a českých vesnicích, dopíjíme čepované pivo Temešvár, balíme asi pět litrů vody, Honza za přívalu peprných nadávek vylévá rozlité pivo z fotografického batohu a vyrážíme na cestu zpátky. Čeká nás dalších 16 kilometrů a pořád je děsné vedro.

_MG_8205

Cestou necestou, přeci nepůjdeme zpátky stejně, a tak vyrážíme po jiné pěšině v dobré víře, že se na cestu, kterou jsme přišli, za zatáčkou napojíme. Ale jak se tak kocháme vesnickými výjevy, statkáři s koňmi, krajinkami jak od Cezanna,

_MG_8187

míjíme odbočku na původní pěšinu a jdeme… jinudy. A začíná dobrodružství, kdy si chvílemi fakt připadáme jako hobiti, sic se prodíráme vysokou trávou, ostružiním a planými růžemi, klejeme, hořekujeme, nadáváme, zoufáme si, vydáváme hysterické zvuky podobné smíchu, zkrátka jsem ztraceni.

_MG_8100

Úplně. Následují dvě hodiny ve stylu “z rokle do rokle” a “pole louky lesy”, až nacházíme stezku, po které nejspíš chodí divoká zvířata k potoku. To už jsme unavení a podrápaní, a je nám docela jedno, jestli vyjdeme tam, kde chceme. Pokud najdeme naši cestu ve kterékoli fázi, budeme šťastní a zachránění. Zvířecí stezka nás zavedla kamsi do rokle mezi skály, kam kromě nás chodí vážně asi jen srnky pít (a divočáci a medvědi), a jak jsme byli zničení, neodolali jsme panenské přírodě a na chvíli jsme si v té kráse poseděli.

V ledové vodě ošetřili zranění, co si budeme povídat, já s Markétou nějaký čas asi vynecháme z šatníku sukně kratší než po zem, protože reprezentativní nohy teď vskutku nemáme. Oděrky, škrábance, trny a drobná říznutí nás ale trápily v tu chvíli jen trošku. Začínalo se stmívat – příště zase “vstaneme brzy” – a před námi bylo stále dobrých 14 kilometrů.

DSCN2327

Třikrát sláva, z rokle jsme se vyškrábali kdesi u mlýnků a konečně po známé a značené cestě jsme se pomalu posouvali k domovu. Snáz se to teď píše než se to tehdy šlo. Každý kopec, leč malý, pro nás byl nesmírným utrpením (už jsem se zmínila, že jsme skupinka intelektuálních cestovatelů a velké sportovní výkony podáváme jen pod tlakem a maximálně dvakrát ročně?), a tak bylo zastávek čím dál víc a světla i vody čím dál méně.

_MG_8232

Tu a tam už se nedalo jít, a tak jsme sebou jen hodili do trávy a dýchali omamnou citronovou vůni mateřídoušky, funěli jako parní lokomotivy a čekali, jestli se třeba nestane zázrak a za dalším rohem už bude konec. Přeháním. Tedy s tím zázrakem, ta mateřídouška doopravdy voněla moc hezky.

_MG_8278

Šlapali jsme dlouho a pomalu, já i přes únavu bez ustání mluvila, aby mi ti dva za chůze nepošli, protože kdo mě zná, ten ví, že při chůzi mě sice bolí nohy, ale mluvit můžu pořád. I ze spaní. A tak jdeme, Terka mele, Honza taky mele, ale z posledního, Markéta přestává mluvit – to je taky divné – a všichni si leháme do trávy asi kilometr před návratem do Rovenska, abychom dopili pár posledních kapek vody a podívali se na naprosto fenomenální západ slunce. Honza se skoro neudrží na nohou, ale stále udrží foťák, a tak nás žene dál, abychom byli brzy doma a měli co nejhezčí záběry.

_MG_8283

Je něco před desátou večer, když se s odporně otravnou – Terky oblíbenou – frází “zas tak hrozné to nebylo” vracíme do rovenské chaloupky a hekáme jako osmdesátiletí stařečci po návštěvě doktora. S miskou teplé bramboračky (díky, Zdeni) a masáží (díky, Maruš) končí jeden z nejhezčích letních dní ze všech našich letních dní. Asi nemusím dodávat, že jsme překonali sami sebe, což nám došlo v momentě, kdy nám další turisté v hospodě později řekli, že to tam a zpátky v jeden den nikdo nechodí, že jsou místní kopce sice nízké, ale vzhledem k tomu, že se neobchází, ale rovně přelézají, bohatě stačí jít jeden den tam a druhý zpátky. Ach jo!

_MG_8059

Ale víte co? Zas tak hrozné to nebylo… 🙂

MARCH TO GÂRNIC

We will burn ourselfs out! Decision that was made over the beer is necessary to keep so we – me and John, all of his photographic equipment of 25 kg wight and our belowed mula Markéta – set off for a trip to Gârnic one morning. Following the red tourist sign we heart it takes about three and a half hours to get there. About 16 kilometres. No problem…

_MG_7917

The plan was clear. We will get up early to avoid the biggest heat during the day. We will pack enough water and some snacks and we’ll be on our way at 8 at the latest. We were sleeping at 8. At 9 as well. We groggily crawled on the way about 10:30 with no snack and with less than one litre of water for three people. We had enough energy, but much less sense apparently.

_MG_7979

It was a lovely day. We crossed meadows, forests, hills, we passed few Romanian chalets and small farms, where local people were a bit offended by our shorts and vests, we said hello to several tourists going from the opposite direction and we were enjoying the fairytale nature around us.

_MG_8040

We caressed an ox, admired a giant snake skin on the path,

we stuffed ourselves with blacberies and plums that are everywhere here, sometimes we were repulsing mean sheep dogs and we gushed over tame butterflies of all kinds of types and colours.

_MG_8003

The heat was overhelming us just a little so far, even if the water was dissapearing very quicklyand we were convincing ourselves that 16 kilometres will pass like nothing and we will could drink from a stream, cause that’s what local people usually do.

DSCN2336

The end was still too far away but luckily we had few beers with us that we were cooling down in shady muddy puddles during our regular photographic stops.

_MG_7994

If we didn’t have such a long journey ahead, we would lie down into to puddles with those beers. But soon we drank the beer as well as we ate all snacks. We hoped for a swimming by the Peter’s mills, a nice system of water mills in the valley about 4 kilometres ahead of Gârnic, but the heat and no water to drink forced us to keep going as fast as possible.

_MG_8082

So by the mills we just jumped over – I ford over – the stream and we go on steep and muddy path up the hill and to the hot fields, where me and Markéta we were colapsing in every shadow of every small bush. One thing that wasn’t help us at all was John’s cheerleading, who was keep telling us things like „if Frodo and Sam could get to Mordor thru the mountains of New Zealand, we will certainly get to Gârnic“. To be honest, I didn’t give a shit about how hard it was to bring the Ring of Power thru the Middle-earth, to carry our own legs seemed to be much more harder.

_MG_8091

Hooray! We finally got to the village, completely wet, thru the plum alley which went right into the heart of small town of Gârnic. The pub! We were resignedly following our goal, totally exhausted, on the main road further into the town. But there were no signs, no pople to ask, uh-oh. Luckily the lorry was arriving to us so Markéta stopped it and then it started. Something between pantomime, English, Czech and despair and then the good man understood Markéta was thirsty and offered her his bottle of water. UH-OH! The pub, good man, where is the pub?!? The man drove closer to me and John so for a change we were trying to explain our problem. His face was sad, he was shaking his head, he was trying to help us but he didn’t know how. We were helplesslytrying to say completely random words somehow related to the pub in English and suddenly John said BEER and driver’s eyes shined! Yippee! He understood, he got us and he started to explain us the way to the pub… in Romanian. Of course he told us the pub was at the opposite side of town than we were at that minute, but who cares. Finally we sat down on a bench by the local bakery/grocery (owners of this bakery are related to football player Pavel Nedvěd), where we bought a beer and water to find out the pub with a tap beer is just a little bit further in a village.

_MG_8117

We were silently wheezing for a while till a nice man from Czech came to us with his blue haired grandson. The man is a hiker and he plays a contrabass in a bluegrass band. Nice! At the second pub with a tap beer we were thinking about staying here for a night, but wedecided to go back to Ravensca. We are no cowards, right!? We talked to a pub’s owner, who told us about her all life here in a village, about how she loves the peace but sometimes she misses the busy life in a city. Her husband is a musician and he plays in Czech quite often, but last time she was there was two years ago. She was laughing when we told hr how much we loved the quiet here, cause for her it’s the silence sometimes crazy but on the other hand after the summer, when all those tourists go away, they love the quiet again. She said it doesn’t matter if you work at the office all day long or you are running a pub and then you go to work on a field… in all cases you have to come home in the evening and do the cooking, do the laundry and iron it after. Yep! She was completely right that lady!

_MG_8152

We bought two beutiful books about Banat here, finished the Romanian beer Temesvar,packed about five litres of water , John was cursing over the spilled beer into his backpack and then we had to hit the road again. We had a 16 kilometres ahead of us and the heat was still really horrible.

_MG_8205

Because – of course – we couldn’t také a same way back, we went on a different path in a good faith that we will meet our old path somewhere on the way, probably after few minutes of so.But as we were enjoying village scenes, farmers with horses, landscapes like from Cezanne,

_MG_8187

we passed the turn to our old path and we were going to… some place else. And then the adventure began since fromtime to time we really felt like hobbits as we were walking thru the high grass, a bramble and wild roses, we were cursing and moaning, swearing and despairing, we were making hysterical sounds similar to laughter, anyway… we were lost.

_MG_8100

Completely. Two hours in „from ravine to ravine“ and „fields meadows forests“ style followed until we found an animal path to the stream. We were already all tired and sratched so we didn’t care much about where exactly we were going. If we will find our old path in any phase, we will be happy and saved. The animal path led us somewhere into the ravine between rocks, where except us usually go only deers, bears and boars to drink. And it was such a pure, untouched nature, we just sat there for a while and enjoyed the fact that nobody was probably here before.

We cleaned our wounds in a cold water. Me and Markéta, we probably won’t wear short skirts from no on, cause our legs are everything but representative right now. Abrasions, scratches, thorns and small cuts didn’t bother us at that point so much. It was getting dark very quickly and we still had more than 14 kilometres ahead of us.

DSCN2327

Yippee, hooray, we got out of the ravine at the Peter’s mills so we finally could go straight home. It sounds maybe easy now, but it really wasn’t easy at all. Every single hill, even small one, was an enormous suffering (have I already mentioned that we are couple of intellectual travelers and that sport performances aren’t really a cup of our tea?), so we were stopping much more often and we were runningout of light and water.

_MG_8232

There were a parts when we weren’t able to walk anymore so we fell to the grass and inhaled narcotic smell of lemon grass and thyme,we were gasping for breath and we were waiting for a miracle or something. Ok, now I’m exaggerating. I mean, with a mirale thing. The thyme really was kind of narcotic.

_MG_8278

We walked a long time and very slowly and I was still talking, cause I’m always talking, even from sleep, and someone had to keep those two awake. So we walked, Teri ws talking, John was slowly dying and Markéta stopped talking at all, which was also wierd.We all lied down to the grass about one kilometr before Ravensca to finish the rest of the water and to watch the most phenomenal sun set we have ever seen. John nearly couldn’t walk, but he could still take a photos so he forced us to go on, so we had the best shots we could.

_MG_8283

It was about 10 PM when we arrived back to our Ravensca’s cottage with Teri’s favourite phrase „well, it wasn’t so bad after all“ and we panted like three veryold people. With a bowl of warm potato soup (thank you Zdenka) and a massage (thanks Marry) one of the most beutiful days of our summer ended. No need to say that we excelled ourselves today, and we realized it when other tourists in a pub told us, that nobody goes to Gârnic and back at the same day, that local hills might not be so high but because you don’t go around them but you have to climb them straight, one way a day is more than enough. UH – OH!

_MG_8059

But you know what? It wasn’t so bad after all! 🙂

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s