Od určitého věku jsou prý dovolené s rodiči nutné zlo. Nebo peklo. Nic pozitivního každopádně. Ne tak v mém případě. Já mám výlety s mamkou a taťkou ráda moc, obzvlášť, strávím-li rok ve společnosti zoufale rozmazleného dítka, a každou chvíli na přísnou výchovu svých rodičů s láskou vzpomínám, hehe…
Druhý roadtrip tedy nebyl žádným velkým peklem ani překvapením. Naopak, byl přesně takový, jaké roadtripy bývají. Dobrodružný, střelený, vtipný a místy tragikomický. Ale tak to má být. K mamce a taťkovi je třeba připočíst i K+K (ahoj, Karčo a Kamile!), o kterých se dá říct, že jsou rodinnými přáteli, mnohem raději o nich ale říkám, že jsou letošními výherci soutěže “Cestuj s Cestouny”.
Protože jsem prohnaná, naplánovala jsem úplně jiný roadtrip, než jsme jeli s Honzou, abych toho víc viděla a… no prostě jsem už taková, no a co. Bylo by to vskutku na dlouhé lokte popisovat každý den zvlášť, a tak se jen nostalgicky pozastavím nad těmi nejvýraznějšími zážitky. A co že jsme to tedy všechno zažili?
Viděli jsme výrobu Guinnessu, v komoře vůní očmuchávali jeho přísady, zasmáli se jeho praštěným maskotům (ryba na kole, zpívající škeble, klokan, lachtan, pštros, apod.),
a ochutnali čerstvě uvařenou pintu, do jejíž pěny nám barman kreslil pípou trojlístky,
zatímco jsme se kochali krásným výhledem v sedmém patře továrny, odkud byl vidět celý Dublin i nedaleké Wicklow mountains. A protože nepršelo, viděli jsme je moc hezky. Heč!
Ochutnávala se irská piva, světlá, tmavá, dobrá i špatná, a ani jednou nám z nich nebylo zle, takže žádné drama. Ochutnáno bylo kdeco, červený a bílý cikán, pár druhů Guinnesse, piva s bublinkami, co se nedala pít, polotmavé Kilkenny, které nám všem chutnalo víc, než Guinness, a dost bych řekla, že chutná víc i Irům, ale vzhledem k nesmrtelnému patriotismu to oni nemůžou nahlas přiznat.
Zašli jsme i na živou hudbu, protože nic irštějšího neexistuje. Jednomu muzikantovi naše přítomnost v hospůdce ve vesničce Cashel udělala nesmírnou radost, byli jsme totiž úplně první Češi, které kdy viděl. A tak jásal, a my jásali taky, cítili jsme se totiž velmi vítáni a to nás hřálo a blažilo. I když možná nás hřálo to irské pivo, těžko říct, u jednoho samozřejmě nezůstalo.
Potkala nás za celý týden spousta Čechů. Mnohem více, než při roadtripu s Honzou. Čas od času nám Čech či Slovák poradil cestu aniž bychom se ptali, občas někdo česky zaklel, a tu a tam nás Češi i obsluhovali. Dokonce se k nám přitočil v kavárně starý pán a po zjištění, že jsme z Česka, ba dokonce od Ostravy, zahalekal “joooo, to znám, Baník!” načež nám sdělil, že vedle v italské restauraci obsluhuje kluk z Ostravy a mrzí ho, že Baník už nemá tak dobrý tým, jaký míval kdysi. Ach, fňuk…
Slabší povahy byly ovlivněny místními pověstmi. Mužské osazenstvo hrdinně políbilo hlavou dolů kámen v Blarney, a proslulá výřečnost je následně neopustila až do konce týdne. Co si tu nalhávám, melou oba doteď, ale kdo ví, zda je to kamenem, nebo takoví byli vždycky…
V Burrenu, zemi kamenných plání, nás druidské pozůstatky zase uvedly v úžas, když jsme se snažili vysvětlit si, jak se sem dostaly ostatky lidí z celé Evropy. Kdo a proč nosil jinde pohřbené kosti sem pod tenhle jeden konkrétní dolmen? Nevíme, ale to mystično okolní krajiny a tajuplné příběhy máme rádi, a tak na to třeba jednou z chytrých knih a po sáhodlouhém bádání přijdeme. Třeba…
Probádali jsme i překrásný divoký ostrov Valentia, ke kterému kdysi dávno vedla nezápadnější železnice v Evropě.
Dnes už toto místo značí jen památní kamenná deska, a tak jsme místo vlakem najeli autem na trajekt a projezdili si smaragdový ostrůvek křížem krážem sami. Dokonce jsme tady i uprostřed ničeho našli domácí kavárničku s pekárnou. Konec světa prý, pche!
Dali jsme si Tullamore D. E. W ve vesničce Tullamore, a vzdělali jsme se v pálení whiskey. Taky jsme při ochutnávkách hledali ve zlaté tekutině tóny třešní, vanilky, citronové trávy nebo zeleného jablka, ale pojďme si říct, marně. Terka si trošku hrála na tlumočníka pro skupinu nejen svou, ale i pro jakýsi zájezd žen, které vypadaly jako cílová skupina padesáti odstínů šedi. Anglicky neuměla ani jedna, a pak se mě ještě ptaly, jestli to všechno, co jim o té palírně vykládám, vím proto, že tam jezdím často, nebo jestli to té paní průvodkyni jen rozumím. Jako PARDON… vypadám snad, že trávím půl života v palírně whiskey? Asi…
Řídili jsme vlevo. Velmi. Více či méně v klidu, leč se kluci snažili, seč mohli, a my jim s velkým vděkem vděkujeme, že to s námi nenaprali do první kamenné zídky. Přeprána byla i navigace, která chtěla jezdit zásadně rovně, a mamčina taky, ta zase chtěla jet jen vlevo. Kecka. Nejlepší je totiž papírová mapa a selský rozum. Teda jako všude je to tak nejlepší, kromě Irska, tam není značení a logické tam není vůbec nic.
Navíc máme jeden velice důležitý poznatek k dobru, a sice, že pokud chcete z jedoucího auta v Irsku něco vidět, musíte být řidič, a ani to vám ve většině případů moc nepomůže. Ony kamenné zídky jsou malebné a romantické jen na fotkách v průvodci, nikoli pak při výhledu z okénka, sic mají často přes dva metry. Na druhou stranu, v horských uzounkých serpentinách je krajně nepraktické koukat kamkoli jinam, než na cestu před sebou, a kolikrát jsme všichni jen tiše drželi palce, ať to projedeme bez protijedoucích aut, že nás nějaké výhledy kolem vůbec nezajímaly.
V Irsku prší. Tentokrát jsou všechny Honzovy teze o stálosti a vřelosti irského počasí na věky vyvráceny. A tak bych mohla vyprávět o tom, jak jsme (ne)viděli Cliffs of Moher, víte, ty útesy, kde se točil Harry Potter. Kdyby jen pršelo, byli bychom rádi. Jenže lilo, fučelo, a možná se blížil konec světa a tak tak nás obešel. Pláštěnky, deštníky, nepromokavé bundy a šátky kolem krku i hlavy, všechno bylo marné. Zmokli jsme velmi mnoho, a viděli jsme velmi málo, protože mlha byla jako mlíko a po deseti minutách chabého výhledu se útesy ztratily docela. A jak jsem pořád chtěla vidět opravdické živé papuchalky, tak jsem jejich kolonii slyšela v kotlině pod útesem. Slyšela… ach jo. 🙁 Tak třeba za rok.
Nakonec už jen dodám, že když vám průvodce (jakože já) řekne, ať si s sebou vezmete plavky, prostě si je vezměte. Poslední noc jsme trávili v relaxačním hotelu s bazénem a meditační hudbou v amplionech na pokoji (ach, to zpívání velryb mi chybí), a najednou bylo všem líto, že nemají plavky. Protože, hahaha, plavky, hahaha, do Irska, hahaha… Dobře vám tak!
Už víme, že Ring of Kerry rozhodně není nejkrásnější místo Irska, spíš nejturističtější. Je tam pěkně, to samozřejmě, ale všechno je tam tak nějak moc komerční a přeplácané a pokud máte na návštěvu Irska jen omezený čas, tomuhle okruhu se raději vyhněte, v přecpaných městečkách tu pravou irskou atmosféru totiž v žádném případě nezažijete.
No a z toho plyne, že nejlepší je odjet mimo civilizaci! A proto v sobotu odjíždíme na týden do rumunského východního Banátu, kde lišky (a upíři a jedovatí hadi) dávají dobrou noc, pitná voda teče jen na návsi, a elektřinu mají jen v hospodě… a záchod… na ten se prý nemám ptát. Takže se s láskou vrátím k psaní papírového cestovního deníku, a balím spacák, Honza bude mít o důvod víc, proč trávit čas v hospodě (bude přece upravovat fotky), a jestli nás tam něco nesežere, brzy se ozveme s novou náloží cestounských dobrodružství.
Tak ahoj! 🙂
IRELAND- ROAD TRIP VOL. 2
People say that since the certain age the family holiday is necessary evil. Or hell. Nothing positive anyway. Not in my case though. I love trips with my mom and dad, especially if I spend one year with a kid raised in a completely different way then I was raised, so I emotionally think about my parents’s upbringing almost every day, hehehe…
The second road trip wasn’t any hell or a big surprise. On the contrary. It was exactly how all road trips usually are. Adventurous, crazy, funny, and sometimes a little tragicomic. But that’s how it’s supposed to be. Except my mom and dad there were also K&K (Hello, Karin and Kamil!). I could say they are family friends but I rather tell people they are the official 2016 winners of „Travel with Cestouni“ competition.
Since I’m very cunning, I planned completely different road trip than the one I went for with John. You know, just to see more places… and well, I was born this way 🙂 . It would be really hard to describe every single day, so I will just nostalgically stop by the most significant experiences. So what did actually happen to us?
We saw the manufactory of Guinness, we snooped all the ingredients in a fragrance chamber and we almost laughed our heads off when we saw Guinness’s mascots (a fish on a bike, a singing clam, a kangaroo, a sea lion, an ostrich, etc…),
we tasted a freshly brewed pint with a lovely shamrock drew into its foam,
and we were enjoying amazing 7th floor view over all Dublin. We could even saw Wicklow mountains! And because it wasn’t raining, we could see everything very nice and clear. Woohoo!
We tasted Irish beers, light, dark, good ones and bad ones, and noone got sick after so no drama at all. We tasted everything, Red Gipsy and White Gipsy, a few kinds of Guinness, gassy beer that was horrible, half-dark Kilkenny that we all liked better than Guinness and I think that also Irish people like it better, but since they are all patriots, they can’t admit it out loud. 🙂
We also went to listen to good life music, because there’s simply nothing more Irish. Our presence really pleased one of the musicians in Cashel village, because we were very fist Czechs he has ever seen. So he was happy, and we were happy, cause we felt very welcome and this made us warm and blissful. Well, maybe it was the Irish beer that made us warm, it’s quite hard to say, and no, there wasn’t only one beer that night.
We met many Czechs that week. Much more than we did with John. From time to time some Czech or Slovak gave us some advice without asking for it, sometimes we heart Czech curses and sometimes we were served by Czech. Once an old man came to us and after he found out we are Czechs – even better, thet we are from Ostrava – he yelled „yeeeeah, I know that city, Baník!“ (a football club from Ostrava city, very famous in Czech) and then he told us there’s a Italian restaurant next to this coffee and there is Czech waiter from Ostrava and he is very sorry, that Baník is not as good as it used to be. Oh, well… 🙁
The weaker members of our group were affected by local legends. So our two men heroically kissed famous Blarney Stone up side down and the famous volubility didn’t leave them till the end of the week. Well, let’s be honest, they both haven’t stoped talking since and god knows if it’s the stones’s fault or if they were born this way…
In Burren, the land of stone plains, we once again wondered, how could druids remove human remains from all parts of Europe and bring them here. We simply couldn’t find any good explanation. Who brought these old bones – buried someplace else – here and why did he bring them under this particular dolmen? We don’t know, but we love the mysticism of this landscape and mysterious stories and legends so maybe one day we will find the answer in the old books. Maybe…
We also explored amazing wild Valentia Island, which used to be the westernmost train station in Europe.
Today, the only rest of the train tracks is lonely stone memorial, so instead of train we took a ferry and crossed the bay to the cute emerald island with our car. In the middle of nowhere we found a small bakery and coffee, so we thought that it definitely couldn’t be the end of the Europe.
We drank Tullamore D. E. W. in Tullamore village and we learnt something about whiskey destilling. We were also looking for aftertaste of cherry, vanilla, lemon grass or green apple during the whiskey tasting, but let’s be honest, it was pure vanity. I was a little translator not even for my group but also for a group of women who were all about 50yo and they all could be the target group of Fifty Shades Of Grey. Not even one of them could speak English and after the tour one of them aked me, if I understand so well because I spend lot of time here in destillery. Eh, EXCUSE ME… do I look like someone who lives in destillery? Obviously…
We drove on the left side. A lot. More or less smoothly, cause our men tried really hard and we are so thankful that they didn’t crash into the first stone wall. We overcame our SATNAV as well, even if it wanted to go always just straight. We also ovecame my mom’s GPS, it wanted to go just left, for a change. Now we know that the old good paper map and common sense are always the best option. Oh well, they are the best everywhere but Ireland, because nothing makes sanse in Ireland, especially not roads and non existing traffic signs.
We learnt something very important as well… if you want to see something out of the car window, you have to be a driver, and sometimes that won’t help you anyway. Those stone walls might be very cute and romantically wild, but they are way more romantic in guidebook than in a real life, where you can’t see a thing. You know, two metres high walls… MEH! On the other hand, you don’t really want to look anywhere else but straight ahead when you are in croocked narrow roads in the middle of mountains. There were times when we were all silently praying for no cars going from the opposite direction, so in fact we didn’t have any time to notice if there was any view at all.
It rains a lot in Ireland. This time I could disprove John’s statement about Irish warm nice and stable weather for sure. I could tell you about how we (didn’t) see Cliffs of Moher, you know, those famous cliffs from Harry Potter movie? If it would be only rain, I’d be happy. But it was pouring rain, windy, and pretty much it looked like the end of the world was comming but it changed its mind at the last second. Raincoats, umbrellas, waterproof jackets and scarfs around our heads, everything was useless. We were all rainswept and we almost didn’t see anything cause the fog and after ten minutes of very poor view the view got lost completely. I still wanted to see a real puffin very badly… so I heart their colony somewhere in the deep under the cliff… HEART!! 🙁 Maybe next year…
In addition I can just say, if your guide (by the guide I mean myself) tells you to pack a swimsuit with you, just do it! The last night we spent in nice wellness hotel outside the Dublin, with a swimming pool and meditation music playing in every room (oh God, I miss those whales singing) and suddenly everyone was sorry for missing swimsuit. Because, hahaha, swimsuit, hahaha, to Ireland, hahaha, what a funny idea!!… It serves you right!
And also we already know that the Ring of Kerry isn’t the most beautiful place in Ireland, only the most touristic place. Well yes, it’s pretty area of course but everything is so commercial and crowded. So if you have only few days for all Ireland, you better avoid this place, cause you definitely won’t experience the real Irish atmosphere anywhere in crowded Ring of Kerry.
And this implies that the best option is to go away from the civilization! And that’s why our next trip will be journey to Romanian East Banat, where foxes (vampires and venemous snakes) wish you goodnight, drinking water is only at one place in the village and the electricity is only in the local pub… and the toilet… well, they say I should’t ask. Anyway, I will gladly return to the writing of the paper travel journal, I will pack a sleeping bag, John will have one more reason to spend time in a pub (because of uploading photos of course) and if we won’t be eaten by something, you’ll hear from us soon with new adventures of Cestouni!
Goodbye! 🙂