Po vyčerpávajícím, ale velkoúžasnolepém cestování Irskem, a následném stěhování po roce zpět z Irska do Česka, se naše výletování omezilo na čtyřdenní pendlování mezi Havířovem a Ostravou. Sic měl Honza letošní Colours Of Ostrava více pracovní než hudební, a valnou většinu času musel trávit na knižní Argo stage u besed s autory a jinými moudrými lidmi, velmi jsme se nejen pobavili, ale především vzdělali. Ach! Žertuju, samozřejmě, jako vždycky jsme kromě práce dělali koniny a snažili jsme se z každé volné chvilky vytěžit co nejintenzivnější hudební zážitek – a gurmánský, jelikož, co si budeme povídat, doslova jsme tam zas letos žrali jako nezavření. Pohodlně se tedy usaďte, shrneme si, jak to na těch Coloursech letos vypadalo.
AREÁL
Větší než obvykle. Přecpanější než obvykle. Dražší než obvykle. Dále jsme zaznamenali málo stánků z dvanáctkou, byť těch s desítkou bylo všude jako hub po dešti. A že lilo… Přehnané nám přišlo taky vstupné na majestátní Bolt Tower, ze které bylo možno pokochat se rozhledem na celý industriální areál i daleké dechberoucí – jakože vám ten smog po výstupu na věž fakt vezme dech – ostravské okolí. Oproti loňskému roku se vyrojilo více hipsterských stánků a stánků s všemožným syrovým fuj-jídlem… o tom potom.
PROGRAM
Co se týče šíře hudebního spektra, zastoupeny byly jako každý rok rytmy tradiční, i méně obvyklé. My s naší stále přetrvávající irskou horečkou považujeme za nejvydařenější hudební počiny letoška kapely jako Treacherous Orchestra nebo totálně ujeté Skinny Lister. Bezvadní byli dle očekávání taky Of Monsters and Men nebo nedělní vrchol festivalu Passenger.
Leč měli být největší hvězdou britští Underworld, byli strašní, zastaralí, trapní, nudní, nesnesitelní a byli jsme z nich zklamaní a smutní a pak už i naštvaní, protože před tím předpotopním tuc-tuc-tuc a přitepleným frontmanovým potancováváním nešlo nikam utéct – leda domů, a tak jsme jim museli nakonec ujet. Pořád nám tam chybí Vypsaná Fixa, ale Monkey Business to slušně vynahradili, i když jsme je poslouchali z čajovnického stanu, kde jsme se schovávali před deštěm. Neúspěšně, ale schovávali…
Krásným představením byla i swingová kapela Melody Boys s párem asi padesátiletých tanečníků, kteří by strčili do kapsy mnohé dvacetileté. Tanečnice Katka létala vzduchem a její partner a manžel Radek předváděl neuvěřitelné kousky. Jen škoda, že se do malého cirkusového stanu nevešlo více lidí, právě tato formace by si zasloužila obrovské publikum.
Samostatnou jednotkou a naprostou novinkou byl Meltingpot, rozšířené diskuzní fórum myšlenek bez hranic, kde vystupovali slavní politologové, spisovatelé, fyzikové, přírodovědci, lékaři, profesoři, zkrátka nepřeberné množství světových odborníků na kdeco. Pracovně jsme se vyskytovali spíše na literárních akcích, ale čas od času se naše plány protnuly s vědeckými či politickými tématy. Za všechny musím vyzdvihnout T. Snydera, profesora historie z univerzity v Yale. Expert na problematiku holokaustu ani po hodinové přednášce nebyl nudný, vše co řekl bylo zajímavé a poutavé a my aspoň neměli pocit, že jsme ty čtyři dny zakrňovali, hehe. No a protože jsem zaujatá a zaujatá a ZAUJATÁ, tak největším člověkem COO byl bezkonkurenčně nejlidštější a nejsrdnatější spisovatel Robert Fulghum.
A protože o setkání s tímhle kouzelným dědečkem sním už dobrých deset let, a protože on může za mé stěhování do Prahy a stáž v nakladatelství Argo, kam jsem šla jen proto, že jsem tajně doufala, že třeba jednou… no a ono jo!!! Jeho dojemná a úžasně vtipná a milá beseda, při které sám sebe i obecenstvo několikrát dojal k slzám mě jen utvrdila, že ti největší lidé ani zdaleka nemusí mít dva metry a být známí po celém světě. Mít tajně obrovské srdce je totiž stokrát lepší.
Nakonec jsem měla i možnost s RF chvíli posedět a popovídat si s ním o všem možném nad pytlíkem škvarkových tyčinek a – překvapivě – z tohoto zážitku budu žít asi dalších sto let! JUCH!
JÍDLO
Protože jsme Terka a Honza, musíme psát i o jídle, sic jíme rádi, neustále a moc! A hlavně páté přes deváté. Což není na COO nijak těžké, jelikož rozmanitost kulinářského umu nezná na tomhle festivalu mezí. Jak jsem se už zmínila, přibylo stánků s RAW jídlem, kterým jsme se vyhýbali jako čert kříži, protože prostě fuj syrové jídlo není k pivínku na fesťáku vůbec to pravé. Takže co nám chutnalo? Masové pákistánské pirožky s mletým masem, uzeným a se zelím, čínské nudle, kterých jsme za celé čtyři dny měli moc, špenátové špagety, fazolovou polívku, hamburgery velké jak talíř, bramborové brambůrky z opravdických nefalšovaných bramborových brambor, nejmastnější langoš na světě, hot dog od totálně zpruzené staré paní, které se asi kravál na festivalu moc nelíbil a raději by seděla doma u tiché Ordinace a v neposlední řadě spousta piva. SPOUSTA PIVA! Protože po roce v Irsku jsou čtyři dny na festivalu, kde točí Radegast, jako medaile za statečnost. Prostě zlaté!
POČASÍ
Bídné. Uplakané a depresivní, čistě ostravské. Ale ta radost gumákové populace neznala mezí, to se musí nechat. A protože my každého kolemjdoucího analyzujeme, trápilo nás, proč nosí lidi nízké kotníkové gumáky, často s leopardím vzorem, které překryjí kalhotami, tudíž jim do nich voda a bahno z kalhot vesele stékají a gumáky neplní účel ani praktický, ani estetický. Nechápavě vrtíme hlavami a ušklíbáme se. Jsme odporní, víme, nevadí nám to. Raději spokojeně skáčeme přes kaluže a těší nás radost mrňousů v pláštěnkách a s ochrannými klapkami na uších, když nadšeně skáčou v pořádných poctivých gumáčkách doprostřed hlubokých kaluží a mají radost, že se to pro jednou může.
Nicméně pršelo dva a půl dne ze čtyř, takže jsme to nějak přežili, občas v teple čajovny – v teple, ne v suchu, z mokrých pláštěnek a bot se tam tvořila jezírka jako v poctivé zenové zahrádce – a uznali jsme, že punk a rock jsou do čajovny mnohem příjemnější muzika než ukvílení Tibeťané. Tak!
A stejně se nám nejvíce líbily texty v psaném coloursovském programu, který jsem četla fascinovaně pořád dokola, a asi pošlu autorovi děkovný dopis, že dělá svou práci poctivě a srdcem a že se na to nevyprdne jenom proto, že je to jen obyčejný popis kapel. Děkuji velmi!
A taky jsem vypila úplně poslední kelímek Kofoly na Colours a paní za mnou to hluboce ranilo. Pardon, paní, pardon! Ještě nakonec dovětek k posíleným vlakovým spojům… fakt, že posíleny byly taxíky, které ale mely zákaz stát u areálu, a vlaky, které jely jen 18. (asi protože tam ty čtyři dny máme být nepřetržitě) nás lehce naštval. Hodně, vlastně, no…
Takže Coloursy zase za rok a brzy přijde ještě mini ohlédnutí za druhým irským roadtripem a pak už rumunské kempování v horách. Tak zatím pa a ENJOY!
COLOURS OF OSTRAVA 2016
After long and exhaustive but amazing Irish experience and after moving back to Czech from Ireland, our traveling was limited to a four days traveling between Havířov and Ostrava. Even though it was more working holiday this year for John and he had to spend most of the time at Argo Stage with authors and other wise people, we still had a really great time and of course we learnt a lot. No, I’m just kidding, we didn’t learn anything. We were just doing crazy things as usual and we were trying to enjoy as much music as we could. And as much good food as we could, cause let’s be honest, like every year we were more eating than listening to music. So sit back and let’s see, how was it on Colours this year.
PLACE
Bigger than usual. More crowded than usual. More expensive than usual. Also we noticed there wasn’t enough stalls with 12° beer, although there were too many stalls with 10°… A little overpriced was also an entry to the majestic Bolt Tower, where you can oversee all the industrial area from. You can also see the breathtaking – and be sure that local smog will surely take your breath away after all those stairs – Ostrava surroundings. Compared to last year we found more „hipster stalls“ with all the raw-uncooked-green food. Disgusting. We will talk more about it later…
PROGRAM
As to the breadth of the musical spectrum, as every year you could find traditional rythms and also those less usual. We still had some kind of “Irish fever“ so the Treacherous Orchestra and totally crazy Skinny Lister were the best for us this year. Of course we loved Of Monsters and Men or Sunday’s highlight Passenger as well.
Although the biggest star should have been British band Underworld, it was horrible, oldfashioned, awkward, boring, unbearableand we were really disappointed and sad and later we were mad, because it was impossible to escape from this stupid tuc-tuc-tuc rythm and that gay stupid frontman anywhere but home, soat the end, we went rather home. Every year we miss Vypsaná Fixa, but we still have at least Monkey Business, so it wasn’t so bad, even though we were listening to them from teashop tent, where we were hiding from a rain. Not very successfully, but we were…
Beautiful prefomrance was a swing band called Melody Boys with aa about 50yo dancing couple, which was way better than most of 20yo dancers I know. The lady dancer Katka was flying in the air andher partner, her husband Radek was showing amazing tricks. What a pitty that the circus tent wasn’t big enough for more people to see them dance. I believe that these people deserves much bigger audience.
On of the biggest news on the festival was Meltingpot, an expanded discussion forum of ideas without borders, where lots of famous politicians, writers, physicists, scientists and professors performed. We usually went only to see Argo Stage, but sometimes scientific or political topics impressed us. The best of all these special political lectures was definitely the one lead by professor T. Snyder, professor of history from Yale university. He’s the world expert on the Holocaust and after one hour lecture he wasn’t boring at all, everything he said was very interesting and catchy and we really felt like we learnt something between all those beers and dancing, you know… 🙂
Well and because I’m biased, biased and BIASED,the most amazing and the most wonderfull person of the festival was definitely the most human, most hearty writer Robert Fulghum.
And because I was dreaming about meeting this glorious magical grandpa since I was 14, and because he’s the reason I moved to Prague nd started to work at Argo publishing house, cause I hoped that one day….one day… And here it is! The DAY! His moving and very funny speech when he made audience both cry and laugh only showed me once again that the biggest people don’t have to be two metres tall and they don’t have to be famous all around the world. It’s much better to have the biggest warm heart.
At the end I could sit down with RF for a while and have a nice chat about everything and nothing at the same time over the pack of chips and – suprisingly – I will live from this meeting another 100 years. 🙂 Woohoo!
FOOD
Since we are Terka a Honza, we have to write about food, cause we love to eat, a lot, all the time! And we eat all kinds of food. Which isnot so difficul here on Colours because of variety of cuisines here. As I already mentioned, we found much more RAW stalls than last year and we are avoiding them as much as we could, cause EW-raw-food doesn’t go well with a beer at the festival. So what food did we actually like? Pakistani meat pies with smoked meat or cabbage, Chinese noodles – we ate a loads of those during those four days – spinach spaghetti, bean soup, a plate size hamburgers, the greasiest scone in a whole world, a hot dog from a totally pissed lady who really didn’t like the festival noise a who would rather watch soap opera at home, and last but not least we drank a lot of beer. A LOT! Cause after a year in Ireland it was a real blast to have a Czech Radegast. A blast!
WEATHER
Bad. Weepy and depressive, clearly Ostravian. But the joy of the wellington population was infinite. And because we like to observe people around us, we wondered, why are people wearing ankle lenght wellingtons, often with a leopard pattern covered with trousers, so raindrops are falling right into the rainboots which has no practical no estethic purpose whatsoever. We didn’t get it so we were just lauhging to those people. We are mean, we know, we don’t care. We were rather jumping over puddles and we are enjoying the joy of small kids with soundproof headphones jumping into the deep puddles wearing real solid wellingtons, happy just because for one day they can jump into.
Anyway, it was raining two and a half day from four, so we survived it somehow, sometimes in a warm tea house – warm, not dry, cause there were small ponds from raincoats and shoes like in a real zen garden – and we prefer punk and rock music in a tea house instead of howling buddhist monks.
Above all of these thing, we still loved the most notes in Colours’s paper programme, which I read over and over again, and maybe I will send a thank you letter to its author for doing his job with heart and soul and he’s not screwing it just because it’s only an ordinary band description. Thank you so much!
I also drank the very last cup of Kofola on Colours and the lady behind me was deeply hurt by this. Sorry, lady, sorry!
So see you next year Colours of Ostrava and soon I will write a short looking back at the second Irish road trip and then we will finally go camping to Romanian mountains.
Bye bye and ENJOY!