Naprosto nejhorší věc, která se vám může stát před odjezdem kamkoli, je ztráta cestovních dokladů. No a přesně to se stalo mně. Zhruba 16 hodin před odjezdem jsem někde vytrousil občanku a pas mi přestal platit v lednu. Teda i kdyby platil, tak pochybuju, že bych na něj mohl odcestovat, protože v něm je asi jedenáct let stará fotka.
No, takže abych se dostal k tomu, jak se to vlastně stalo.
Když jsem byl v Samse – rozuměj své oblíbené literární kavárně – na rozlučkovém pivu se sestřenkou, zjistil jsem při placení, že nemám občanku. Možnost, že nikam neodjedu, do mě narazila jako nákladní vlak. Co mám do pr*** dělat, jak to ku*** vyřeším a jak to vlastně řeknu Terce, že zůstávám v Praze?! To všechno se mi v tu chvíli honilo hlavou. Vždyť mám už zítra sedět v letadle. Nezbývalo nic jiného, než tryskem zamířit do směnárny, kde jsem občanku naposledy potřeboval.
Ve směnárně jsem samozřejmě nic nenašel. Zmocnila se mě ještě větší panika. Co dál? Po telefonátu s matinkou, kdy jsem jí řekl, že nikam nejedu a že jsem naprosto, ale naprosto, v ři*** (ano, skutečně jsem v tu chvíli používal mnoho „vybraných“ slov, a to ne proto, abych dokázal, jak je čeština bohatý jazyk), jsem vyrazil na nejbližší policejní stanici. Bohužel byla v Bartolomějské. Připadal jsem si tam lehce nesvůj a měl jsem neodbytný pocit, že mě za ztrátu OP někdo poučí pendrekem.
„Tak si tady sedněte a počkejte,“ povídá paní policistka za sklem rázným tónem. Poslušně usedám na lavici a vzpomínám na disidenty, kteří se tu vystřídali přede mnou. Křikava!!! zazní z vychrchlaného reproduktoru nad mou hlavou. Otevřou se dveře, ze kterých vyleze zavalitý policista. „Pojďte dál.“
Vstupuji do místnosti plné spoluobčanů v teplákových soupravách. Všichni mají na krku zlaté řetězy. Chvíli přemýšlím, jestli to není jen jeden velký spoluobčan s velmi dlouhým řetězem kolem krku.
POLICISTA: Ukradli vám ji, nebo jste ji ztratil?!
JÁ: Nevím… Prostě ji nemám tak jsem ji asi ztratil.
POLICISTA: A víte, že za ztrátu OP platíte pokutu…
JÁ: No vím, ale teď mě spíš zajímá, jestli budu moct odcestovat na náhradní občanku, a hlavně jestli ji zítra na počkání dostanu…
POLICISTA: No to já nevím…
JÁ: A poradíte mi, koho se zeptat?
POLICISTA: Nevím…
JÁ: Hmmmm a co mám vlastně teda dělat?
POLICISTA: No to taky nevím, co bych vám poradil.
Naštěstí se v tu chvíli zachoval jako člověk a opravdu se mi aspoň minimálně snažil pomoct.
POLICISTA: Tak já vám alespoň najdu číslo na letiště. Tam vám poradí.
OK, řekl jsem si a volám na letiště, jenže to bych nesměl žít v Česku. Z letiště mě přepojili na celní správu, kde jsem se dozvěděl, že oni neví a že mě přepojí na oddělení pasové kontroly. Od téhle chvíle jsem přesvědčen, že na úřadech sedí naprosto nekompetentní lidé, protože ani celníci na pasové kontrole nevěděli, zda můžu na náhradní občanku odletět.
Jsem tedy naprosto zoufalý a jdu si koupit pivo. Stále ještě nevím, jak to Terce řeknu…
Volám Terce. Trochu mám pocit, že to snáší ještě hůř než já. Snaží se mi pomoct, a tak asi po třetím telefonu na pražské letiště získává informaci, že „Asi to půjde“.
Mezitím jsem se šel nechat vyfotit na náhradní OP. Co kdyby to přece jen vyšlo a já měl štěstí.
FOTOGRAF: Nechcete se trochu usmát?
A nechtěl byste jít do pr*** pomyslím si, ale potlačím to v sobě a se zoufalým úsměvem mu v rychlosti povím „svůj příběh“. Ono je občas fajn říct své starosti někomu, koho to vlastně vůbec nezajímá.
Volám Terce. Radí mi, ať se podívám, jestli mají zítra, tj. v pátek, na úřadě otevřeno. Nemají. Kupuji další pivo…
Dorážím domů a hledám rodný list. Nikomu radši nic neprozrazuji. Nechci jim přidělávat starosti, a tak dělám jakoby nic a balím kufr.
Je ráno. Skoro jsem nespal. Rodiče vezou ségru do školy. Připojuji se k nim a nechávám se odvézt do Prahy. Rozloučím se, ale místo na letiště jdu na úřad, kde nemají otevírací hodiny pro vydávání průkazů.
JÁ: Dobrý den, včera jsem ztratil občanku a dneska potřebuju odletět…bla bla bla…
PANÍ NA INFORMACÍCH: A máte domluvenou schůzku?
JÁ: No nemám! (prohlašuji zoufale) vždyť jsem ji ztratil včera…
PANÍ NA INFORMACÍCH: Tak počkejte…
Měl jsem štěstí. Nevěřil jsem tomu, ale i na úřadech jsou lidi, co se vám snaží pomoct. Naprosto báječná paní mě zachránila. Sice to byl na letišti ještě trochu boj, ale celní kontrolou jsem prošel. Jediné, čeho jsem se bál, bylo abych nezůstal „viset“ na letišti v Dublinu. Tam jsem svou lámanou angličtinou už po sté odvykládal svou historku, a paní na celnici mě podezíravě pustila dál.
O tom, jak jsme se měli na tripu po Irsku, se rozepisovat nebudu. To jste už určitě četli. Bylo to zkrátka skvělé.
Jen jsem se pořád trochu obával, že mě nenechají nastoupit do letadla zpět do Prahy. Naštěstí občanku nikdo vidět nechtěl, a tak jsem v klidu doletěl do Prahy. O to větší bylo překvapení, když mě český celník nechtěl vpustit zpět. Chvíli mou náhradní občanku převaloval v rukou, sem tam se na něco zeptal kolegy, pak si něco zapisoval do počítače… Mezitím se za mnou utvořila slušná fronta. Pak se mě zeptal: „A na tohle jste letěl?“ “Očividně, když tu teď stojím,” odsekl jsem. Něco si důležitě zapsal do počítače, asi že jsem drzý, a pak mě propustil.
Byly to nervy, ale stálo to za to. Takže moudro na závěr!
Když se vám před nějakou cestou všechno sere, důležité je se z toho neposrat! I když jsem měl namále…
HOW I (ALMOST) DIDN’T GO TO IRELAND
The worst thing that can happen to you before going anywhere is loss of your travel documents. And that’s exactly what happened to me. Approximately 16 hours before departure I lost my ID and then I found out my passport expired in January. Well, I doubt that I could use it even if it was valid, because there’s eleven years old photo in it.
So how did it all happen?
When I was in Samsa – my favourite literary café – for a „goodbye beer“ with my cousin I wanted to pay and that was the moment when I noticed I didn’t have my ID. The possibility of not going to Ireland hit me like a train. What the f**k will I do, how the f**k deal with it and how will I tell Teri that I’m staying in Prague?! All these thoughts were running circles in my head at that point. I’m supposed to be on plane tomorrow. I had no options but run back to the exchange office where I last used the ID.
I didn’t find anything at the exchange office. I panicked. What should I do next? After a phone call with my mom, when I told her I’m not going anywhere tomorrow and that I’m completely screwd, I went to the nearest police station. I felt very weird there and I felt like somebody will punnish me for loosing my ID any second here.
„Sit down and wait,“ said a policewoman behind a glass wall with a strict voice. I sat down obediently and thinked about dissidents who were here before. Křikava!!! somebody shouted my surname and then the door opened. „Come in,“ said a policeman.
A came into a room full of gipsies in tracksuits with golden chains around their necks. For one second I believed it was only one huge gipsy with only one really long golden chain.
POLICEMAN: Was it stolen from you or you lost it?
ME: I don’t know… I just don’t have it so I probably lost it
POLICEMAN: Do you know you have to pay for loosing an ID… ?
ME: Well, yes, I know it, but now is more important to me if I can travel with temporary ID and if I will get it tomorrow…
POLICEMAN: Well, I don’t know that.
ME: And could you tell me who I could ask about it?
POLICEMAN: I don’t know…
ME: Hmmmmm so what can I do now?
POLICEMAN: Well, I really don’t know.
Luckily the policeman acted like a human at the moment and he really tried to help me.
POLICEMAN: I could at least look up the airport phone number for you, so you can ask them.
„OK“ I thought to myself and I called to the airport, but unfortunately I live in Czech. At the airport they switched me to the airport customs, where they told me they didn’t know and they switched me to passport control. Since this point I’m pretty sure that people working in Czech offices are unqualified, because how is even possible that the officer at the passport control doesn’t know if I can or can’t fly away with a temporary ID?!
I’m totally desperate. I go to buy beer and I still don’t know how will I tell this to Teri.
I’m calling to Teri. I think she’s handling it worse then me. She is trying to help me so after her third call to Prague airport she’s getting an information that „It could be possible.“
Meanwhile I got a new photo of me for a temporary ID. What if it works tomorrow and I will be lucky.
PHOTOGRAPHER: Don’t you want to smile a little?
And don’t you want to go to… I thought to myself and instead I just quickly told him my sad story. Sometimes it’s nice to tell about your problems to complete stranger.
I call to Terka again. She told me to look up if there is any office open tomorrow (Friday). There’s not. I’m buying another beer.
I got home and I tried to find my birth certificate. I didn’t tell anyone at home. I don’t want to bother them so I silently packed my suitcase.
It’s morning, Friday. I didn’t sleep at all. My parents drove my sister to school so I went with them to get to Prague. I said goodbye but instead of going to airport I went to the office, where are not the opening hours today.
ME: Hello, I lost my ID yesterday and I really need to fly away today… blah blah blah…
OFFICE LADY: Do you have an appointment?
ME: NO! (I said desperately) I just told you I lost it yesterday! …
OFFICE LADY: Well, hold on…
I was lucky. I didn’t believe but there are people in Czech offices who really try to help. This amazing lady saved me. They had a few questions at the airport but I passed it. The only thing I was afraid of was „not to stuck at the Dublin airport“. But after I used my bad English to explain everything, they let me go.
I wont tell you how did we enjoy our road trip cause I’m sure you have already read it. It was simply beautiful!
I was still a little afraid that they won’t let me get on board of the plane to Prague. Luckily nobody wanted to see my ID so I got to Czech with no problems. That’s why I was very surprised when the officer didn’t want to let me in at the Prague airport. He stared at my ID for a while, showed it to some colleagues and then he started to make some notes into his computer… In the meantime pretty long queue formed behind me. Finally he asked me: „You really flew with this ID?“ „Obviously…“ I said. He pompously wrote something down, maybe that I was rude, and then he let me go.
It was stressful, but it worth it. So now, a wise advice at the end.
When everything goes wrong before your journey, it’s important to not sh*t yourself. Even if you’re close to that point… 🙂