Charles, jehož příjmení je, a nejspíš i zůstane, velkou neznámou. Charles je obchodník s vínem, narozen zhruba před pětašedesáti lety ve francouzské Bretani. Opálený, lehce vrásčitý, neustále dobře naladěný pán, který, ačkoli je Francouzem, byl tím nejmilejším Irem, jakého jsme na svých cestách potkali.
Před pár lety se rozhodl, že má Francie plné zuby a že je nakonec úplně jedno, bude-li obchodovat v Paříži, nebo v Dublinu. K smrti rád rybaří – jak by taky ne, když je z Bretaně – a tak zamířil na sever Irska, do klidu, po kterém tak moc toužil. Odkoupil si od místního rybáře malou chatičku s červenými dveřmi a začal pronajímat jeden pokoj pro hosty.
Když jsme se ho ptali, jestli mu není na samotě občas smutno, jen se zasmál. Prý není, jeho o 16 let mladší žena – ach ti francouzští seladoni – vede malý hotel v Connemaře, a až půjde za pár let do důchodu, přestěhuje se sem nahoru na sever za ním. Do té doby je mu tu dobře, nedělá celé dny nic, své podnikání s vínem řídí přes internet a čas od času mu sem zabloudí párek cestovatelů, jako jsme my. S těmi on si moc rád popovídá, podělí se o cestovatelské zážitky, ale nejraději je stejně sám, dole u vody, kde rybaří.
A jak se tu tedy žije? Není to těžké, takhle bez nikoho kolem? Nato nám vysvětlil, že on ale nic nepotřebuje. Obchod s potravinami je asi dva kilometry pěšky, a on se moc rád prochází místní divočinou, takže je za to rád. Auto nemá, nikdy ho tady neměl. K čemu taky? Když potřebuje do většího města na větší nákupy, má kamaráda černocha, který má své taxi a odveze ho kdykoli do vedlejší vesnice na autobus. Sice to zabere pár hodin, ale jak říká Charles, kam byste tady chtěli pospíchat?
V den, kdy jsme přijeli, byl zrovna ve velkém městě na nákup rybářských potřeb a čerstvého ovoce a zeleniny, které tady ve vesnici většinou vůbec nemají. Ptali jsme se ho, jestli si ryby nekupuje od místních rybářů, když přístav je co by kamenem dohodil. Povídal že v žádném případě, protože ačkoli je to v Irsku jeden přístav za druhým, ryby vám téměř vždy prodají jen jako filety. Mají pocit, že vám tím usnadní práci, ale nevědomky vás okrádají o ten požitek z přípravy čerstvě ulovené ryby z oceánu. Usmívali jsme se, sic nám přišlo roztomilé, jak z něj mluví pravý Francouz – gurmán.
Každopádně každý večer si Charles zabalí do košíku na kolo sendvič, plechovku piva a návnadu pro ryby, a sjede do malého přístavu dolů pod kopec. Tam si ve svém hrubém vlněném svetru lebedí pár hodin, víc než rybaření se věnuje rozjímání a čirému blahu z toho, že bydlí v tak krásném místě, a potom jede zase nahoru, do chatky. Zatopí si v krbu, koukne se na seriál, dá si skleničku vína a jde spát.
Veškerý sociální kontakt momentálně představujeme pro Charlese my a párek španělských kluků, co opodál na louce spí pod stanem. Ti nejdřív Charlesovi přinesli ze slušnosti pivo na přivítanou až domů. O pár hodin povídání později se najednou objevili u nás v kuchyni a ptali se mě, kde je záchod. Rozhovor vypadal asi takhle.
ŠPANĚL: Můžu si tu zajít na záchod?
JÁ: Já nevím, já tady nebydlím.
ŠPANĚL: Já taky ne, proto se taky ptám, žejo.
JÁ: No zeptej se Charlese, to je jeho dům.
ŠPANĚL: Ten říkal, ať se zeptám vás, že je to vás záchod.
JÁ: OK, je to tamhle vzadu.
O deset minut později se objevil druhý Španěl a pro velký úspěch jsme si první dialog zopakovali na chlup stejně. Později se přišel Charles optat, zda nám nevadí, že si tady kluci odskočili. “Víte,” řekl nám Charles s pobaveným úsměvem a trochu obezřetně, jakoby se nás nechtěl dotknout, “já jim řekl, ať se zeptají vás, protože já už pár let záchod vůbec nepoužívám, tak mi nepřišlo správné o něm rozhodovat.” S těmito slovy si poklepal na břicho a my pochopili, že se pod jeho košilí nejspíš nachází umělý vývod. Nějak zpětně nám došlo, že se dříve zmiňoval o delším pobytu v nemocnici před pár lety a vše se nám v hlavě spojilo. Následoval společný záchvat smíchu, jak jsme si všichni připadali tak trochu natvrdle.
Ačkoli Charles neustále opakoval, jak na vše irské nedá dopustit, tušili jsme, že někde v hloubi duše je přeci jen věrný svým francouzským kořenům. Kupříkladu, než nám přichystal irskou snídani, ubezpečil nás, že bude nízkotučná, protože kdyby vařil tak, jak vaří Irové, pošel byl na infarkt už v padesáti. Taky čas od času utrousil nějaké protiirské varování, jako třeba ať si nenajímáme opraváře, pokud nám po telefonu řekne, že dorazí později, jelikož se pak týden nikoho nedočkáme. Zkrátka na něm bylo vidět, že je to takový, řekněme usedlý turista. Sice miluje irskou přírodu a kulturu, ale život bez dochvilnosti a spolehlivosti, jaký je u Irů naprosto běžný, není právě jeho doménou.
Užívali jsme si Charlesovy historky o tom, jak se učí Irsky, protože po večerech nemá v chatičce co dělat. Děti má dospělé a rozprchlé po světě, všechno co potřebuje k životu se mu vejde do malého, vápnem vybíleného obýváčku a jak sám říká, když se tady podíváte z okna, dojde vám, že jen blázen by chtěl žít ve Francii, když může žít v Malin Head.
CHARLES OF THE RED DOOR COTTAGE
Charles, whose surname is and probably always will be a big mystery. Charles runs a wine business, he was born plus/minus 65 years ago in Brittany in France. Suntanned, slightly wrinkled and very chirpy man , who, even though he is French, was the nicest Irish, we have met during our road trip.
Few years ago Charles decided to leave France, cause he was sick of it and he believed, that it doesn’t really matter if he’s doing his business from Paris or from Dublin. He just loves fishing – no wonder he does, he’s from Brittany – so he headed north to the Malin Head, where he found peace and quiet he wanted so badly. He bought a small fishing cottage with a red door from a local fisherman and offered the guest room for rent.
When we asked him if he’s feeling lonely sometimes, he just laughed. He said he is not. His 16 years younger wife – oh man, these French guys!- runs a small hotel in Connemara and she is retiring in a few years. After that she will move here to Malin Head to live with him. Until then he is fine, doing nothing all day long, running his own business via internet and time after time he has couple of travelers here like us. He enjoys talking to travelers and sharing travel experiences with them. But above all of that he loves beeing alone, fishing silently at the hidden bay down the hill.
So how does the life here looks like? Isn’t it hard with noone else around? He explained to us that he doesn’t need anyone and anything. The grocery store is about two kilometres walk and he really likes walking around local wild nature, so he enjoyes it. He doesn’t have a car – he never had one. For what anyway… When he needs to go to bigger town to buy more things, he has a black friend with a taxi, and he drives him to the bus stop anytime Charles wants to. It takes a several hours to get there and back, but as Charles says – Where would you rush here anyway?
The day we arrived he was shopping for a fishing tools and fresh fruits and vegetables in a big town, cause you can’t get those here. We asked him if he buys fishes from a local fishermen when he has a port so close to the cottage. He said in any case! Because even though there are so many ports in Ireland, you can buy always just fish fillets. Irish people think they make it easier for you, but unknowingly they steal the joy of preparing a fresh ocean fish from you. We were smiling, cause we found it cute, how truly French he is – the Gourmet.
Anyway, every evening he packs a sandwich, can of beer and bait fish into the basket and goes down the hill to the hidden bay. He is quietly fishing for a few hours, then he’s just sitting and enjoying the magical peace of this place. Then he goes back to his cottage, lits the fire in a fireplace, watches TV, has a glass of wine and goes to bed.
Entire social contact for Charles right now is us and two Spanish boys camping on the field next to the cottage. At first they brought a beer for Charles as a welcome gift. Few hours later they showed up in our kitchen and asked me where is the toilet. Whole conversation looked like this:
SPANISH BOY: Can I use the toilet here?
ME: I don’t know, I don’t live here.
SPANISH BOY: Me neither. That’s why I’m asking…
ME: Well, ask Charles, it’s his house.
SPANISH BOY: He said to ask you. He said it’s your toilet.
ME: OK, it’s right there in a back…
Ten minutes later the second Spanish boy showed up, so we repeated the same conversation once again. Later, Charles came to us to ask, if we didn’t mind the boys using the toilet here. „You know,“ he said, „I told them to ask you, because I’m not using the toilet so it didn’t seem right to me to decide this.“ With these words he tapped at his belly and we realized that there is probably a colostomy under his shirt. Suddenly we thought back in time and remembered he mentioned longer stay in hospital few years ago and suddenly everything started to make a sense. This wierd situation was fallowed by a big laugh, since we all felt a little bit silly at this moment.
Although Charles kept saying how much he loves all Irish things, we felt that somewhere deep down in his soul he is loyal to his French roots. For example, before he prepared the Irish breakfast for us he assured us that it will be low fat, cause if he cooked like Irish, he would most probably die of heart attack in his fifties. From time to time he also said some anti-Irish warning like „don’t hire Irish plumber if he tells you on a phone that he will come later, cause you won’t see him for a whole week or maybe longer. Youcan simply say, that Charles is some kind of steady tourist. He loves Irish nature and culture, but typical Irish life without punctuality and reliability isn’t really his cup of tea (or glass of wine).
We really enjoyed Charles’s stories about him learning Irish language, cause he has nothing else to do in the evenings. His children are all grown up and they live around the world. Everything he needs would fit into small white living room and as he says, when you look out the window, you realize that only a fool would like to live in France if he can live in Malin Head.