Vyrážíme z Ballydavidu a nekonečně dlouhou cestu do Clifdenu si krátíme jak se dá. Po úspěšném přepnutí S Club 7 na Avril Lavigne se rádio odporoučelo do věčných lovišť. Nahradil ho občasný slovní fotbal, předčítání Fulghumových esejí (práce nepočká) a naše nová oblíbená zábava, počítání traktorů, které musíme předjet, chceme-li se přesouvat rychleji než kilometr za hodinu. Kupříkladu dnes jich bylo 17 – ty v protisměru se pochopitelně nepočítají.
Protože cestujeme po Irsku, neodpustili jsme si návštěvu nejvyššího větrného mlýnu v Blennerville, že ano. Sice má jen 21 metrů a pokud máte procestované Holandsko, pravda, moc to s vámi nepohne, ale nám se líbil a zase se jednou ukázalo, jak milí umí Irové být. Když sem dorazíte, můžete si vybrat, zda zaplatíte 6€ za návštěvu mlýna, přidružené výstavy a 3D kina, nebo jestli vám za 2€ stačí prohlédnout si mlýn zvenku i zevnitř. Chvilku jsme si třípatrovou stavbu prolézali skrz naskrz, až si nás všiml zdejší mlynář (bez čepice a v džínách, ale mlynář) a po krátkém rozhovoru o tom, odkud jsme a co v Irsku děláme, na mlýnské lopatky s pár kamarády natáhl plachty, a v cukuletu mlýn ožil. Děkujeme pěkně! Honzovo fotografické ego si poskočilo nadšením, a nakonec jsme zůstali i u místní stařenky v kavárničce na skvělou ranní kávu.
Moc dlouho jsme se tady flákat ale nemohli, čekalo nás klikatých, zdlouhavých 300 kilometrů a v plánu máme ještě dominantu irského divokého západu, nekonečné kamenné pláně v Burrenu.
Spásný nápad v podobě trajektu z Tarbertu do Killimeru přišel tak nějak cestou, se zkoumáním mapy nás napadlo využít technologie (my totiž jedeme jen s papírovou mapou, víte) a podívat se, kolik by nás tahle zkratka stála.
O půl hodiny později už jsme se štosovali na trajekt s dalšími lenochy a šetřílky, nechali si od pána v reflexní vestě zkontrolovat palubní lístek za 16,20 €, který nám přišel mailem, a v klidu jsme si užili pětiminutový deštík.
Nutno podotknout že je to teprve druhý pididéšť od doby, co jsme vyjeli. Ušetřili jsme litry benzínu a dobré dvě hodiny cesty, a s povzneseným duchem pelášili směr Burren, na dolmen.
Před odbočkou na dolmen si Honza cvaknul opuštěné polorozpadlé sídlo, nad kterým poletovalo hejno vran a kolem dokola byla jen kamenná pole a vřesoviště.
Krajina se už zase změnila k nepoznání, ty tam jsou svěží louky s ovečkami a malebné domečky na pobřeží. Drsné, nehostinné území Burrenu je skoro bez vody, a tak se tu nedaří ani lidem, ani většině rostlin a zvířat. Zato je tady překrásně, a na pozůstatky starých pohřebišť, rituálních míst, dolmenů a tisíce let starých kaňonů se sem jezdí dívat turisté z celého světa.
Moc jsme se proto nedivili, když se nás uprostřed ničeho, v nejužších uličkách v Irsku, snažilo minout hned několik autobusů. U slavného dolmenu je jen malé parkoviště, žádné občerstvení ani toalety, komu se chce, musí do přírody, nebo vydržet.
Samotný dolmen není nic dechberoucího, fascinující je spíše celá okolní scenérie a neobvyklá krajina, ze které nějakou dobu nebudete schopni spustit oči. Pokud, tak jako my, dorazíte na místo zároveň s autobusy turistů, nežeňte se k dolmenu spolu se zástupy Japonců, Francouzů a Američanů, ale projděte se kolem dokola a počkejte pár minut. Organizované skupiny mívají nabitý program a tak déle než čtvrt hodiny u dolmenu nestráví. Odměnou za trpělivost je samota, božský klid a pocit, že na míle daleko od vás není ani živáček. A co si budeme povídat, takových míst je dnes jako šafránu.
Navíc už taky víme, alespoň podle toho, co nám neústupně tvrdil pan druid, že úplně první druidové přišli z Čech. Oni samozřejmě přišli ze všech možných koutů Evropy, ale pan druid, co tu prodával druidí suvenýry a tepal do kovových plíšků jména v jazyce run za 15 €, nám po zjištění, že jsme Češi, přinesl ze své dodávky ukázat knihu s mapou pohybu druidů po Evropě. Ano, ti první skutečně přišli z rakouského Halštatu, z čehož on měl velikou radost – větší než my, protože víme, že Halštat není v Česku – a kladl nám na srdce, že v nás koluje krev druidů. Tak třeba jo…
U silnice pod dolmenem je malé odpočívadlo, aby se každý mohl pokochat nádherným přechodem zelené, životem pulsující krajiny v šedivou, kamennou, drsnou plošinu Burrenu. Stojí tu velmi jasná cedule, zakazující stavět tolik oblíbené kamenné mohylky. A vedle ní stojí mohylka. Tyhle malé rebelie se nám moc líbí. Ale my to nebyli, fakt!
Dunguaire castle, naše další zastávka, kdy kamenné stráně ustoupily zelenějšímu okolí a nám se zachtělo navštívit ještě jednu turistickou památku. To jsme si dovolili poté, co jsme uznali, že tak jako tak se nám podařilo vyhnout mega náporu turistů na Cliffs of Moher, sic víme, že směřujeme k mnohem hezčím a opuštěnějším místům.
Malý hrádek Dunguaire je jedno z nejfotogeničtějších míst v Irsku, což všichni turisté dobře vědí. Proto nás taky málem ukamenovali, když jsme se neštítili vlézt do téměř odlité zátoky, odkud byl nejlepší výhled, i když po kotníky v lehce páchnoucích řasách a chaluhách. Japonci nebyli rádi, najednou měli totiž v záběru nejen hrad, ale i nás, a žárlili, že do chaluh taky nemůžou, jelikož jim odjížděl autobus. Muhehe…
Irská povaha v praxi. Volám naší paní hostitelce do Clifdenu, že se maličko opozdíme, protože jedeme hroznou dálku a nechceme letět jako vítr. Paní mi nadšeně poděkovala, že jí volám a zatetelila se nad mou angličtinou s tím, že už se bála, jak by to vysvětlila někomu, kdo nerozumí. V tu chvíli mi v hlavě vyskočily všemožné scénáře o tom, proč naše ubytování padlo. Ono nepadlo, jen mi bylo oznámeno, že bydlet budeme o pár domečků vedle. Mají plno a nechtějí hosty odmítat, a tak nás přesunuli k sousedce, cena stejná, výhled na oceán lepší, ba dokonce vlastní chodníček od domečku k útesům. Vůbec to neřešte, říkala mi paní, až dojedete k nám, popojeďte ještě o 200 metrů dál a to poznáte. Inu, žádný problém, žádný stres, domeček jsme samozřejmě krásně našli. Nová paní domácí byla asi pětatřicetiletá mamka od rodiny, která už nás čekala a byla ochota sama. Prudce přátelští jsou v Irsku i psi, jak si všímáme.
Po tlustém labradorovi z kempu, který nám hlídal stan celou noc, je tady obří retrívr, který asi spolkl dalšího retrívra. Nestydí se ze zahrady vyskočit předními tlapami na náš okenní parapet a koukat nám do pokoje. Když přivřeme okno, vyje jak na lesy. Ach, příroda! Smějeme se tomu ještě teď…
Soukromou cestičkou na útesy, k západu slunce a plácku s kytičkami na piknik. Romantika lvl 8000, i když je fakt, že slunečné počasí nás sice neopouští, čím víc se však posunujeme na sever, zesiluje vítr a klesá teplota. Terka ví, proč má v baťůžku schovaného kulicha.
Čím víc se naše auto blížilo ke Clifdenu, který se nachází na západním cípu NP Connemara, tím víc se nám nechtělo nikdy odjet domů a kupovat jsme chtěli prakticky každý domek na prodej, co jsme cestou viděli.
Connemara je krásná, úžasná, barevná, a tak trochu potrhlá, skrz naskrz irská, takže si zaslouží vlastní článek zase zítra.
We set off for an endless journey from Ballydavid to Clifden and we were trying to shorten this way with every possible kind of entertainment. After we successfully switched the CD from S Club 7 to Avril Lavigne the radio was suddenly gone forever. It was dead. So the music was replaced by playing word chain, reading Fulghum’s essays out loud (cause work won‘t wait) and also with our new favourite entertainment – counting tractors that we have to pass if we want to go faster than a sheep around us. For example today we counted 17 tractors. We didn’t count that ones that were going the opposite direction of course.
Since we are travelling around the Ireland it’s more than logical that we have to see the highest wind mill here. It’s in Blennerville and with its only 21 metres of height it won’t be such a big deal for you especially if you previously travelled around Holland, but we liked it and on the top of it we once again experienced how warm and nice Irish people can be. When you arrive here you can pick if you want to pay 6€ to visit the wind mill, thematic exhibition and 3D cinema, or you want to pay only 2€ to explore just the wind mill from the outside and the inside. We were searching through the three floor mill building for a while when suddenly the miller noticed us and after short conversation about where are we from and what are we doing in Ireland he called his friends and in a few minutes they stretched a canvas over a mill blades and spun the mill just for us. Thank you so much guys! John’s photographic heart was jumping up and down with all that joy. My heart was jumping as well, thanks to homemade coffee from a small coffee shop and bakery, where we got not only a coffee, but also an amazing positive energy from its lovely owner – very very old and sweet lady. Thank you.
We couldn’t hang around here too long because we had a 300 very tortuous and very very long kilometres ahead of us and we also wanted to see one of the greatest western landmarks – great stone fields of Burren.
The salvation idea came up during the way in the form of a ferry from Tarbert to Killimer. At one minute we were looking for a shortcut in the map (paper map, because we are pure romantics, you know) and at the second minute we were booking a ticket online for a ferry. Not so romantic, but practical as hell!
So half an hour later we were on a ferry with other lazy people. Nice man in a reflexive vest checked our ticket and then we enjoyed 5 minutes of a lovely rain.
I have to say that it’s only second small rain since we started our trip. We saved many litres of diesel and at least two hours of our time, which was a quite pleasant finding, so we went on to famous dolmen in Burren in a much better mood.
Before we turned to the dolmen, John just had to take a photo of really old, scary and quite perished mansion. With the stone fields and moorlands around and lots of crows flying above this place was absolutely magical. It’s scary, yes. But still magical…
The landscape around us was changing so fast! The fresh meadows, cute sheep and lovely small houses on the coast were definitely gone. Rough and inhospitable land of Burren is almost completely without water so you won’t find many people, animals or even green plants. Despite this fact Burren is stunningly beautiful place and tourists from all over the world are coming here to admire old necropolises, ancient ritual places, dolmens, canyons and caves thousands of years old.
That’s why we weren’t really surprised when, in the middle of nowhere, a few busses were trying to pass us even though the road was awfully narrow. Well, it was typical Irish road. There is only a small parking lot next to the famous Poulnabrone dolmen. There is no snack bar or toilets, so if you need to go, you have to go to nature or simply hold on. Good luck.
The dolmen by itself is not so fascinating. The breathtaking thing is the unusual surroundings and amazing stone landscape. I bet you will be staring silently at it for a while. Don’t worry about it, everybody does it. It’s just too mystical from the start and you need to process it at first. If you came here at the same time as tourist busses arrives, don’t run to the dolmen with all these tourists. You wouldn’t see a thing over all these French, American and Japanese people anyway. Trust us, we were there. Just wait a few minutes, walk around and give them some time. These organized groups with guides usually have very full program, so they won’t spend more than 15 minutes here. In reward for a patience you’ll get gorgeous peace and quiet and the feeling of being the only person in the whole world. Which is quite a unique feeling in this crazy busy world, don’t you think?
Thanks to the stubborn druidish souvenirs selling guy on the parking lot we found out that very first druids came to Ireland from Czech Republic. Of course we know, they came from many different parts of Europe but this druidish guy, who was making some druidish necklaces with a name in runic – one for 15€ – was very persuasive and finally he brought us a book from his car to show us the map in this book which was showing places in Europe where the druids came from. According to map the druids came from Hallstatt, Austria, this made the druidish guy very happy. We were less happy because we knew that Hallstatt is not in Czech Republic but we didn’t think it was important to ruin his happiness, so we pretended to be happy with him. He told us that for sure we have a pure druid blood in our veins. Weeeeeeell… OK, why not. Maybe…
There is a small landing for cars on the road close to the dolmen so everyone could admire the stone land and enjoy the view properly. There is also a very clear sign which is forbidding building so very popular little stony cairns. And right next to it… A LITTLE STONY CAIRN! We just love these small rebellions! But it weren’t us! We swear…
Our next stop was a Dunguaire castle, just a one tourist attraction on our way from a stony land back to green Ireland. We agreed that we were lucky to miss the crowds of tourist on Cliffs of Moher, so we could handle some tourists here. Anyway, we knew we were going to places, where no tourists are going. No people at all actually.
Dunguaire castle is one of the most photogenic places in Ireland and tourists know that. That’s probably the reason why they were so angry with us, when we stood at the best spot to take a perfect picture of the castel – right into the muddy seaweed under the castle. Well, Japanese behind us weren’t happy at all, because suddenly they have us on their photos. And also they were jealous, cause they couldn’t go and stand into the seaweed too, because their bus was leaving. Hahahaha…
Irish temper in a real life. I was calling to our today’s host to tell her we’ll be late, because we have to drive a really long way and we didn’t want to be speeding. The host lady thanked me for my call with crazy enthusiasm and then told me, how glad she is that I’m speaking English well, because she needed to explain me that we can’t spend a night in her house, because they accidentally booked more reservations then could possibly accommodate. So she just wanted to tell me we will stay at her neighbour’s house. Same price and we will be just a little closer to the ocean so we will have a better view. We will actually have our own private path behind the house to the ocean. And she kept repeating how sorry she was!!!! Well, we weren’t sorry at all. So instead of going to one house, we went to second one. Our new host lady was young mom and maybe the nicest person we’ve ever met. We started to notice that also dogs are very friendly in Ireland.
After the fat lovely labrador from the camp under the stars, there is a golden retriever who probably accidentally ate another golden retriever. He wasn’t shy at all so he felt free to jump on our window and looked into our room. When we tried to close the window he started to howl. Jesus, animals!! We are still laughing when we remember this dog…
We took a private path to the cliff behind the house and we had a cool picnic by the ocean and sunset. Romance level 8000!!! It funny though that even though sun is still shinning every day and weather is good, northern we are the stronger wind is blowing and the temperature is going down. Yeah… Teri knows why she has a winter hat in her backpack.
More time we spent in NP Connemara the more we wanted to buy every single house here and never go back home.
Connemara is simply beautiful, colourful and kind of a crazy and completely pure Irish so it deserves its own article tomorrow.