Probuzeni ovčím bečením jsme ráno posnídali irskou snídani jako od babičky – párečky, volské oko, irský puding (něco jako naše jitrnice a jelito nakrájené na kolečka a osmažené na pánvi), slanina, opečené rajče, osmažené žampionky a toast s máslem. K tomu kafe s mlíkem a pomerančový džus. Z prosklené jídelny jsme koukali na louky s ovečkami a krávami a potom vyrazili na cestu do Cobhu, přístavního městečka na jihu Irska. Legrační je, že všude na všech cedulích i v mapách najdete název Cobh, ačkoli ten se od roku 1849 po návštěvě královny Viktorie oficiálně jmenuje Queenstown.
Příjezd do Cobhu vypadá jako by člověk vjel do Monaka. Luxusní vily, golfová hřiště, moře a načančané promenády. Celé městečko je ale jeden velký přístav a ze všeho nejvíc žije svou smutnou minulostí. Cobh je totiž posledním nástupním místem pasažérů Titanicu, čehož si nelze nevšimnout, vzhledem k počtu muzeí, obrázků na zdech, upoutávek a pomníků.
Dnes zde kotví americké výletní parníky velikosti menší vesnice až dvou, až z toho má jeden závrať.
Ať vás ani nenapadne parkovat v centru města. Parkoviště jsou zde malá, předražená a do poledne spolehlivě úplně plná. Naopak asi sto metrů před přístavem, na začátku promenády, najdete velké parkoviště pro autobusy a karavany, kde je i sekce pro osobní auta, čirou náhodou úplně zadarmo. Sice je to do centra pěšky asi 15 minut, ale při procházce kolem oceánu, přístavu a parku vám to uteče raz dva.
Pokochali jsme se mořem a panoramaty, nakoupili v Titanic muzeu jakési cetky a suvenýry a vyšplhali nahoru nad přístav, kde se na strmém kopci tyčí majestátní katedrála sv. Colmana. Její největší chloubou je prý zvonkohra o 46 zvoncích, ale bohužel jsme neměli dost času čekat, až ji spustí. Další panoramata, oceán nad střechami domečků pod námi a počasí jako v Saint Tropez. Zkrátka letní dovolená.
Pak už nás čekala dlouhá cesta na nejzápadnější cíp Irska na poloostrově Dingle. Skrze Cork jsme se vymotali na silnici podél nekonečně dlouhé a klikaté přehrady Taiscumar a pak už jsme uháněli na západ. Ještě stále nás dojímají situace, jaké můžete zažít pouze na irské silnici. A nemusí to být nutně jen na vesnici. Nepřehledné nebo zcela chybějící značení, všudypřítomné výmoly a cyklisté, žijící ve falešném domnění, že jsou plnohodnotnými účastníky provozu, tudíž mohou jet prostředkem cesty a neuhnout, na to už jsme si zvykli. Ale když jsme uprostřed města viděli zavalitou černošku, táhnoucí své malé děti skrze kruhový objezd za plného provozu, byli jsme docela zaražení.
Jakmile jsme dojeli na poloostrov Dingle, zúžily se cesty a navýšil se počet výletníků, bažících po tom, dostat se na nejzápadnější cíp Irska. Což o to, my ho chtěli vidět taky, jen jsem si popojeli kousek dál a prohlédli si ho stranou od těch vřeštících dětí a německých turistů, co neumí ani řídit, ani parkovat. A tak jsem minuli totálně přecpanou Inch beach i tolik obletovaný Slea Head, coby nejzápadnější útes (i když my byli na západnějším) a zastavili na odpočívadle za Ventry, kde se nám rozprostřel výhled na celý širý oceán. Honza mi utekl skoro až do vody a taky jsem se snažila omylem odemknout cizí auto, což mi došlo až ve chvíli kdy se za mnou ozvalo „lásko, to není naše auto!“ Nikdo si ničeho nevšiml a tak jsme nikým nepozorováni rychle pokračovali až k překrásné divoké pláži – prý jedné z nejkrásnějších v Irsku – Coumeenoole beach – kde jsme sice nebyli sami, zato jsme si do oceánu konečně mohli aspoň namočit nohy. I zmrzlík Terka. Kupodivu.
Ještě o kus dál jsme si nenechali ujít osamělé útesy s krásným výhledem. Než jsme dojeli k dalšímu ubytování, zastavili jsme u malé mohylky na poslední útesovou fotku, nikde nikdo, jen dva páry turistů, všichni Češi. Ach jo, člověk tomu chce ujet, ale oni jsou všude! Hihihi…
Turisticky zajímavá ale nenápadná je asi 4000 let stará farmářská osada Beehive huts, tvořena malými kamennými domky , stavěnými technikou skládání kamenů do kruhovitých zdí bez jakéhokoli pojiva. Stojí tam ve víceméně zachovalém stavu dodnes a moc hezká podívaná je nejen na ně, ale i na oceán a divokou přírodu kolem. Člověku se ani nechce věřit, že už tak dávno tady lidé normálně žili, prakticky stejným životem, jakým zde žijí i dnes.
Jelikož jsme dojeli na západ, začalo být hledání vesničky Ballydavid, kde máme přespat, poněkud komplikované. Neumíme irsky a Irové z nějakého důvodu předpokládají, že na západě je angličtina, nebo nedej bože cedule s anglickými názvy měst, naprostá zbytečnost. Cedule na Ballydavid sice byly, ale irský název na „B“ jen začínal, zbytek byl neznámý a nepodobný jazykolam. Ach! A tak jsme poděkovali kamsi do nebe za technologie a nechali se navést chytrou paní z Googlu, tedy alespoň tam, kde jsme chytli signál. Hotýlek na pobřeží jsme nakonec našli, leč po deváté večer měli recepci jen v hospodě a museli jsme si klíče i někoho povolaného chvíli shánět. Výhled na moře byl tentokrát velmi poctivý a pokoj s koupelnou luxusní, dokonce s tak velkou postelí, že by se nás tam vešlo pět. Pohodlí nade vše!
Před spaním jsme se ještě koukli z přístavního mola na západ slunce nad ostrovem v dálce a fandili pánovi, který přišel na molo, skočil do ledové vody, doplaval na pláž, vrátil se zpátky na molo a skočil znovu. Udělal to asi šestkrát po sobě a mně byla zima jen jsem to pozorovala. Asi místní otužilý domorodec. Konec dalšího krásného prosluněného dne jsme oslavili v hospůdce u pinty zdejšího piva Smithwick’s, které chutná asi jako Guinness rozředěný vodou. Rozmazlení Češi jsme, no.
Zítra vyrážíme na šíleně dlouhý přejezd na západ všech západů, na pobřeží překrásného národního parku Connemara, kde ovce běhají volně a divoká příroda bere dech. Tak uvidíme. Stále neprší…
After sheepish “baa baa” woke us up, we had a real irish grandma’s breakfast. We were dreamily watching sheep and cows behind the window for a while and then we hit the road again. Today it was Cobh, the most beautiful port of south Ireland. It’s funny that on the all signs along the roads you can read the name COBH, although it has been officially called Queenstown since Queen Victoria’s visit in 1849.
When we arrived to Cobh it felt like we’re visiting Monaco. Luxury villas, golf courses, yachts and fancy promenades. Cobh still lives its sad history. This port, you see, is the last european stop of Titanic. It’s very easy to say, cause there’s museum, pictures, monument or something like that on every corner to remind people this tragical incident.
Today the biggest american ocean liners size of small village or two anchore here. To be honest, its size makes me sick.
Don’t even think about parking in downtown Cobh. Local parking lots are small, expensive and reliably full before noon. On the other hand, we found spacious caravan parking lot just about 100 metres from the port. And it’s – what a surprise – for free! Yes, it’s about 15 minutes walk to downtown, but who cares?! Pleasant walk around the ocean on the right and lovely parc full of flowers on the left… seriously, it’s worth these 15 minutes.
We enjoyed the town, bought some nicknacks and souvenirs in a Titanic museum (Titanic Experience Cobh) and then we decided to climb up the hill above the port to see majestic beauty of St. Colman’s Cathedral. They say the biggest pride of this cathedral is glockenspiel with 46 bells, but unfortunately we didn’t have enough time to wait for it to play. More panoramas, watching amazing blue ocean over the rooftops and the weather Saint – Tropez like. Pure bliss!
We set off for westmost point of Ireland, the peninsula of Dingle. We went thru Cork, along an endless twisty Taiscumar dam and then we hurried west. We’re still a bit bewildered by strange situations you can only experience on the irish roads. And not necessarily in the villages. Chaotic or completely missing traffic signs, omnipresent potholes and cyclists… cyclists!!! They actually believes they are full party of the road traffic, so they feel free to cycle in the middle of the road. We are kind of used to it now, so we’re trying to be cool about it. But when we saw a woman pulling her small children thru the roundabout during the rush hour we were entirely shocked.
Once we arrived to Dingle peninsula, there were more narrow roads and more tourists lusting after the westmost spot of Ireland. Yes, we wanted to see it too, just without all these crowded people, so we drove a bit further, passed the cluttered Inch beach and famous Slea Head (people think it’s the westmost spot, but we know, it is NOT). Then we stopped in Ventry to enjoy the breathtaking wide open ocean view. John ran down the hill almost all the way to the ocean and I was trying to unlock some car – not ours obviously – till John came to me and just said: “That’s not our car, honey.” Nobody noticed so we better went on to the other lovely place, one of the most beautiful beaches in Ireland – Coumeenoole beach, where we could finally experience the ocean water. Although it was really cold, I made it too. Suprisingly…
A bit further we couldn’t miss a few lonely cliffs with amazing view. Before we arrived to our next accommodation we stopped to admire cute little cairn and to take the last today’s picture. Noone was here but us and two other couples… of czech tourists of course. Oh boy, you want to escape from Czechs for a while and still they are everywhere. Hahaha…
Very interesting but sadly very unspectacular is approximately 4000 years old farm village Beehive huts. It consists of small stone houses built of stones composing technique in the circular walls without any binder. It stands there in more or less preserved state up to the present day and it’s a amazing look not only at the village, but also at the ocean and wild nature around.
Since we came to the west, looking for the Ballydavid village became a little cimplicated. We – obviously – can’t speak irish and for some reason the Irish assume that english language (or better english traffic signs) is absolutely useless. Sure there were some signs for Ballydavid, but the irish name only started with letter “B”, the rest of the word reminded us of kindergarten tongue twisters. Oh God! So we thanked the heaven for modern technology and we let the smart Google lady to tell us where to go. At least when we had a signal. Finally we found our lovely small hotel on the west coast, so no drama at the end. Only thing was that after 9 PM they moved a front desk from the hotel to the pub, so we spent some time trying to find someone who could give us our room keys. But this time, the ocean view was really proper and the room with the bathroom very fancy and the bed was so big that five people could fit in. Yeah, well… sometimes the comfort is everything.
Before we went to bed we had a walk on the pier, watched the sunset and we also watched the man, who came to the pier, jumped to the cold water, swam back to the beach, walked back to the pier and jumped again. He did it six times and I got cold just watching him jumping into the ocean.
We celebrated other amazing day of our roadtrip in a pub with a pint of a local beer – Smithwick’s. To be honest, it tastes like a diluted Guienness. Or maybe we are just spoiled czech kids, who knows. 🙂
The west is waiting for us so it’s really long way ahead of us tomorrow. Beautiful famous national parc Connemara, where sheep are free and the wild nature is breathtaking. We’ll see, we’ll see. Still it’s not raining…