Road Trip Ireland – day 2

For ENGLISH click here

Pod stanem jsem úspěšně nezmrzli a tak jsme se po milém rozloučení s domácími vydali zase na cestu. První zastávka byla – jak jinak – v hospodě. Morrisey’s v Abbeyleix je nejstarší irská hospoda, takže vynechat ji nepřicházelo v úvahu. Dali jsme si ranní pivínko, řidič Terka černý čaj s mlékem, a kochali se atmosférou nasátou starým dřevem a starožitným vybavením. Co si budeme povídat, i paní hospodská vypadala, že to s hospodou táhne od jejích počátků.

Z Abbeyleix, za nostalgického poslechu CD S Club 7 za euro padesát, které jsem poslouchali pořád dokola z části pro ty krásné vzpomínky na dětské diskotéky a zčásti proto, že rádio v autě se rozhodlo, že se na jiná CD prostě přepínat nebude. Už nikdy asi. Možná nám z toho časem hrábne…

Každopádně další zastávku jsme si udělali na slavném irském hradě Cashel. Jako Kašel. Hahaha… Turistů milion, naštěstí jsme se nenechali zlákat cedulemi směrující nás k turistickému parkovišti přímo pod hradem a zastavili jsme hned u sjezdu z hlavní cesty, což je od hradu asi 500 metrů, a parkovné 2 eura za dvě hodiny je mnohem příjemnější než ty 4 za hodinu dole u hradní brány. Reklamní fotku Cashelu jako z průvodce jsme si bohužel necvakli, jelikož přes celou hezčí půlku se tyčí ohyzdné lešení a vypadá to vskutku nehezky.Tak třeba jindy.

Minete-li Cashel po pravé ruce a projdete kolem něj polní cestou přes kopec, naskytne se vám pohled na překrásnou starou ruinu Hore Abbey, posledního cisterciáckého opatství v Irsku, které bylo několikrát vypáleno a nakonec zabráno bláznivým opatem, který ve snu viděl, jak ho věřící vraždí, a tak je vyhnal a opatství si zabral sám pro sebe. K ruinám jsme seběhli po louce, abychom ho pořádně prozkoumali a nafotili a upřímně řečeno, stojí za vidění mnohem více než samotný Cashel. V rozvalinách je spousta zajímavých tajuplných zákoutí, v zarostlé zahradě u polorozbořené zídky se krčí pár historických náhrobků a samotná katedrála bez střechy působí přímo mystickým dojmem. A nikdo tu po vás nebude chtít vstupné.

Po zběsilém úprku k autu, kdy nám došlo, že parkování vypršelo před dvaceti minutami,jsme celí uřícení nasedli a vyrazili k našemu dnešnímu ubytování, do vesničky Rostellan na jižním pobřeží Irska. Cesta dlouhá, S Club 7 zpívali jako o život a krajina se postupně měnila z pastvin a rovných luk na kopce a menší pohoří. Ze zelené trávy začaly vykukovat žluté ostrůvky místních velmi rozšířených kosodřevin, jejichž název dohledáme v nejbližším atlasu, sic jsme zvědaví a Google neví. Trošku nás mrzelo, že nám nevyšel čas na krápníkové jeskyně v Mitchelstownu, ale uznali jsme, že takových máme doma asi dost a že raději pofičíme k moři, jelikož Honza ještě nikdy neviděl oceán a těší se na něj jako malé děcko na Ježíška. Jup jup!!

Že jde o lokalitu více tradiční a vesnickou nám došlo v momentě, kdy nám po silnici nepřebíhaly ovce, ale popojížděli jsme krokem za davem mužů, mladých i starých, zřejmě místních hurlingových fanoušků (Hurling je irský sport, jehož pravidla a průběh nelze vysvětlit někomu, kdo ho nikdy neviděl), kteří zvesela kráčeli v počtu asi padesáti kusů po cestě skrze ulici, kupředu hledíce, auta za sebou zcela na háku. Pro nás milá kuriozitka, pro místní, snažící se projet, donebevolající drzost.

V Rostellanu nás vítala oceánská zátoka při odlivu, tedy spousta slizkých hnědých chaluh a šest labutí máčejících si své dlouhé krky ve slaném bahýnku. Inu, špatné načasování. Honza musel ještě vteřinku vydržet a dát oceánu druhou šanci o pár hodin později, kdy jsme se po ubytování v malém B&B vydali k moři znovu, jen do vedlejší, mnohem větší zátoky, kde začínal příliv. Touhle dobou už krajina kolem nás vypadala jako Irsko z pohlednic, teplé zelené louky, Ovce a krávy všude kolem, lesy porostlé břečťanem a modrými zvonky, přesně takové, v jakých podle všech pohádek bydlí lesní víly a elfové (jo, Honza teď mocně protočil oči, pche!)

A sousedi mají místo hlídacího psa na předzahrádce dvě ovečky. Když jsem k nim nadšeně přiběhla trošku je pomazlit – protože to já tak dělám – vítaly mě zrovna jako pejsci a olizovaly mi ruce. Honza tiše ublinkával a já se tetelila. Hihihi…

Malá kamenná plážička v zálivu hned za místním hurlingovým hřištěm byla cílem naším i zdejších pejskařů a malých sportovců, zřejmě po tréninku.

Kamenné pozůstatky hradeb a strážních věží byly při západu slunce naprosto okouzlující, stejně jako nevěřící pohled asi patnáctiletého zrzka, který na mě nejdříve začal mluvit irsky, pak pochopil že musí anglicky, a pak nechápal, že neznám jejich kapitána hurlingového týmu, když on se jmenuje Stanislav a je Čech. Ano, světe div se,neznám ho!

K večeři jsme slupli lančmít s čerstvým kukuřičným chlebem a salátkem, vše za pár korun ze supermarketu. Dali si drink na dobrou noc u okna s údajným výhledem na moře, na které Honza dohlédl jen teleskopickým objektivem, a sladce usnuli asi ve tři ráno, kdy se konečně ztišili naši sousedé vedle v pokoji. Tedy, Honza usnul několikrát i předtím, ale Terka ho budila svým občasným zabušením do zdi, aby sousedi sklapli. Co už.

Zítra nás čeká dlouhatánský přejezd na jihozápad, tak snad nám bude štěstí pořád přát a nebude pršet. Dosud nepršelo ani jednou…

ROAD TRIP – DAY 2

Cause we didn’t freeze to death under the stars, we could go on with our road trip. We said goodbye to the campsite and the next stop was – of course – the irish pub. Morrisey’s in Abbeyleix is the eldest pub in Ireland so I’m sure you understand why we couldn’t skip it. We had a morning beer (driver Terka just a black tea with milk) and we were just enjoying this atmosphere of old wood and antiquarian farniture. Frankly, even the serving lady looked like she has worked here since day one, hahaha…

Leaving Abbeyleix, listening to the same S Club 7 CD over and over again. Not that we are such a big fans, it’s just our stupid radio, which stopped changing CD’s so now we are listening only this one over and over and over…
Anyway! Next stop is a famous Rock of Cashel. The place was crowded with tourists and we were very lucky that we didn’t choose one of a big parkings right under the castle and we parked next to a main road. Even though it’s a little bit further from a castle, it’s much cheaper so we enjoyed nice walked and save some money. Yahoo!
Unfortunately we didn’t take a nice photo of a Cashel that we saw in the guidebook, cause half of it was covered with metal scaffold and the picture would be really ugly. Maybe next time then…

If you pass the Cashel on the right side and you walk the path through the fields down the hill, you can see completely stunning ruin of Hore Abbey, the last cistercian abbey in Ireland. It was burnt down several times and at the end it was seized by some crazy monk, who saw in a dream ciatercians killing him in a sleep, so he got rid of them all… just to be sure, you know…
We were exploring this place quite a long time, cause we really believe that it’s worth to see much more then Cashel itself.
There’s a lots of mysterious nooks, we also found a few ancient chipped gravestones trying not to disappear into the wild green in the garden. Without a roof and windows the building has a real mystical atmosphere. Plus, it’s for free.

After realizing what time is it – 20 minutes after our parking ticket ran out – we ran back to the car. From Cashel to Rostellan, south Ireland. A long way ahead, S Club 7 were singing over and over and over again… and the landscape sudenly started to change from straight meadows to green hills. There were lovely yellow islands of small frolwers on the green hills, but we don’t know it’s name and Google doesn’t know it either, so we will look it up in a book as soon as possible. We were little bit sorry that we didn’t have enough time to visit Mitchelstown Cave, but we agreed we have the same (maybe better) caves in Czech so we can skip it and hurry to the south, cause John has never seen the ocean before and I’m super excited to bring him there and he is super excited to finally see it. So we are both extremely happy and look like two fools. Woohoo!! 🙂

We are now realizing it’s more traditional and rural area here. Why? Instead of sheep, big crowd of hurling fans is – very very slowly – crossing the street, walking down the street, talking to each other in the middle of the street. Nobody cared about the cars behind them… actually, we did, cause we were one of these cars, hahaha… It was quite fun for us – travelers – but it was real hell for local people trying to get through the crowd. We know. We heard them screaming from the car behind ours.

John’s first ocean experiencce in Rostellan was combination of low tided ocean bay, brown slimy seaweed and six swans dipping their long necks into salty mud. Well, bad timing…
John had to wait just a little bit longer to give it a second chance after we brought our car to the B&B and went for a walk to see another bay – with more water of course. Now, the landscape around looked exactly the same as irish post cards – fresh green meadows, sheep and cows everywhere, trees cowered with ivy and blue bellflowers like a carpet in the forest. Just like home for fairies and elves. OK, the last sentence made John vomit, but… you know… who cares. It’s beautiful and I love it here.

Our neigbours have two sheep instead of watchdog. When I came closer to fondle them – cause that’s what I do – they ran to me and licked my hands, just like dogs usually do. John vomits again but it’s sooooooooooo cute! 🙂

A small stony beach right behind a hurling field wasn’t just our destination. We also met lots of local dog owners or young sportsmen, probably after a hurling training.

The place was simply amazing. Sunset, old castle ruins on the beach and dark calm ocean, everything. Even young ginger hurling player on the beach was kind of amazing. He started to talk to me in Irish, and when he realized I didn’t understand, he tried again in English. Then, when he found out I’m Czech, he couldn’t understand that I just really don’t know local hurling team captain. “How can you NOT know him? He is Czech as well, Stanislav!” Oh right, how can I NOT know him I ask…? 🙂

Pork meat from a can, corn bread and salad for a dinner, tasty and cheap! Good night drink by the ocean view window. Ocean view means you can see the ocean… with a little help from John’s telescopic lens. So we both saw it. Almost… With one eye or so…

Tomorrow’s going to be a big day! We have a long way ahead of us to the southwest of Ireland. Hopefully, the weather will be as nice as it has been so far…